1. čtení Ef 4, 25-32, Píseň: 161
2. čtení Ef 4,26 Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.

Bratři a sestry,

dnes přečtený verš má starost o naše duševní zdraví. Obsahuje tři úkoly, které nám klade, plus jeden bonusový. Chce nás ochránit před námi samými, před peklem, které si někteří dobrovolně připravují už tu na zemi. Tři úkoly -  nehřešte, nenechte nad svým hněvem a nedopřejte místa ďáblu. Takže popořádku – hněváte-li se…  Bůh počítá s tím, že se hněváme. Nepřekvapuje ho to, ani to neodsuzuje, Bůh si o nás nedělá iluze. Každý z nás se občas hněvá. I ten nejklidnější se rozzlobí. Něco nám nevyhovuje, něco nefunguje, někdo opakovaně porušuje dohodnutá pravidla, někdo znovu zradil naši důvěru. A tak se začneme zlobit. Všichni s tím bojujeme.  Bible člověka  popisuje  realisticky. Často čteme, jak   postavám – ano,  i hrdinům starozákonních příběhů, kteří byli v čele vyvoleného národa -   praskly nervy. Chcete příklad? Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl býčka a křepčení, vzplanul hněvem, odhodil desky z rukou a pod horou je roztříštil. Nebo - Saul vzplanul proti Jónatanovi hněvem a křičel na něj a to prosím cituji doslovně: „Ty synu poběhlice, což jsem nevěděl, že si Jíšajova syna vyvoluješ ke své hanbě a k hanbě klínu své matky?“ A ještě - král David, aniž by věděl, že prorok Nátan mluví o něm, vzplanul proti popisovanému muži náramným hněvem a začal křičet – jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! …  a tak bych mohla pokračovat.

Hněváte-li, se, nehřešte. Není řečeno,  nehněvejte se. První úkol je nehřešte v hněvu.     Není možné se nikdy nerozzlobit. Ale je třeba sebe i druhé před svým vztekem  bránit, nezhoršovat to. Člověk se rozzlobí, ale neměl by ve svém vyšinutí z duševní rovnováhy napáchat další škody, oplácet zlým za zlé, přemýšlet o pomstě, ubližovat slovem. Neměl by si  zlost  pěstovat jako kytku v květináči. To už je hřích, něco, co se nám může vymknout z ruky. Když se hněváme, ubližujeme na prvním místě sami sobě. Nehřešte –  nenechte z jiskry hněvu  vzplanout požár schopný napáchat obrovské škody. Agrese namířená na druhé lidi, věci, zvířata – slovní i fyzická,  to je  špatný začátek ještě horších konců.

Epištola nabízí jednoduchý návod a je to zároveň druhý úkol – nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Západ slunce jako nejzazší termín, do nějž si se svým vztekem poradíme.  Nemluví se o tom, že musíme do večera odpustit, všechno urovnat nebo dokonce zapomenout. Ne, máme za úkol jen porazit svůj vlastní hněv. Nepřiživovat ho vzpomínkami na všechny dřívější křivdy. Neživit ho představami o budoucích nepravostech. Neničit si mysl pocitem  ublíženosti, nepochopení. Nenechat zničit vztah, ve kterém ke vzteku došlo. Do večera si v sobě musíme naše „vzplanutí hněvem“ vyřešit. Nejlépe je prohlédnout si svůj vztek zblízka a do nejmenších detailů. Věřte, že překvapivě často je to boj s vlastními démony. Často je náš vztek důsledkem našich vlastních chyb, nevyřešených věcí, potlačených mindráků, kuřího oka, na které někdo nedopatřením stoupl.  Všimněte si, že pokud vám někdo vzrušeně vypráví historku, ve které se rozčílil, většinou on bývá ten kladný hrdina a ti druzí nechápaví/neschopní/nemožní. Pomysleme na to, že tutéž historku pak ten nechápavý/neschopný/nemožný vypráví doma večer manželce… Bratři a sestry, důvod ke vzteku máme často ve své hlavě, ale není lehké to připustit. Nevidíme trám ve svém oku, nás vytočí ta tříska v oku druhého.

Naprostá většina hádek vzniká z nedorozumění. Ten druhý vůbec nemusí vědět, že jeho jednání zraňuje. Ten druhý se může domnívat, že to, co dělá, je dobře, že tak se to po něm chtělo, že dodržel, co měl – ve svých očích. Někdy stačí si promluvit a věci  vyjasnit. I zjištění, že se nedomluvíme, je lepší, než trvalý vztek. Ti druzí, dokonce ani moji nejbližší, tady nejsou k tomu, aby naplňovali moje představy o světě a o životě. I oni mají svoje představy, svoje starosti, slabosti, svoje temné stránky. Pomysleme na ty stíny v sobě. Pokud se naučíme respektovat to, může v našich vztazích ubýt třecích ploch.

Ano, mohou být   i jiné případy. Někdy s námi cloumá  hněv, protože někdo druhý opravdu udělal směrem k nám něco zlého.  Měli bychom mít na paměti pár věcí, které je dobré si připomínat znovu a zase. Třeba to, že  spravedlivý hněv neexistuje. Zloba vždy přehání, nikdy není objektivní. Vážíme-li si pravdy a spravedlnosti, pak se musíme vzteku bránit, i kdyby jeho příčina byla sebeušlechtilejší. Boží spravedlnost  lidským hněvem neprosadíš, to věděl už apoštol Jakub. Vztek je projev lidské pýchy – v tu chvíli se cítím lepší, než ti druzí – a lidská pýcha je základní zdroj špatnosti ve světě.

Měli bychom přijmout, že můj hněv je moje záležitost. Ne těch ostatních. Jen já s tím můžu něco udělat. A měl bych to stihnout do večera. Kvůli nikomu jinému než kvůli sobě. Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým...  Vzpomeňte, jak vypadá vaše noc v případě, že jdete spát vzteklí nebo plni hněvu z právě končícího dne. Takže – nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Rozeberte svůj hněv na co nejmenší kousky, prohlédněte si je a poctivě si řekněte – čemu prospěje můj další žaludeční vřed? Bude svět lepším místem, když si ponesu s sebou ten baťoh vzteku zítra a pozítří a za další měsíc?

Pak je tu třetí úkol – nedopřejte místa ďáblu. Není to jednoduché, může to trvat dlouho,  je to hlavní křesťanský princip a něco, čemu se ostatní dost smějí. Co to je? Odpuštění. Nedopřejte místa ďáblu mluví o nutnosti odpustit. Neříkám do večera, neříkám v řádu dnů, někdy to přebolívá zatraceně dlouho. Ale naše  zásada by měla být: „odpouštím vždycky“. Učiňme z odpuštění svůj životní postoj. Je to zcela v souladu s Písmem, s učením Ježíšovým, s Božím záměrem s člověkem. Odpuštění je jedna z nejzákladnějších křesťanských ctností. Ježíš ji dokonce dává jako jedinou! podmínku odpuštění Božího vůči nám samotným. Na tom, jestli odpustím tomu, kdo se proti mně provinil, závisí moje vlastní spása. Bez debaty. Odpuštění je něco, co potřebuje čas, ale taky něco, co zvládnu já sám v sobě bez součinnosti s tím druhým. Odpuštění není naučená scénka, kdy na povel moderátorky ve studiu Pošty pro tebe  obejmu někoho, komu bych raději dal pěstí.

Člověk, který sám odpuštění nezažívá, sám se s Bohem nesmiřuje, může být sice tolerantní, slušný, vnímavý, citlivý, ale odpouštění bude pro něho zpravidla obtížnější. Zkušenost s dobře pochopeným Božím odpuštěním disponuje k odpouštění druhým. Je tomu tak tehdy, když je toto odpuštění prožíváno jako obšťastňující skutečnost. Ne jako mučení, jež sice hrdinsky přečkám, ale jsem rád, že už ho mám za sebou. Křesťan potřebuje znát laskavého, milosrdného, fantasticky velkorysého Boha, aby mohl přijmout odpuštění s radostí a aby sám dokázal druhým snáze odpouštět.

Bohužel řada lidí dnes vyrůstá bez zkušenosti nejenom Božího, ale i lidského odpuštění. V současnosti příliš často nepotkáváme děti despotických otců, kteří jim nikdy nic neodpustí. Spíš ale potkáváme ty, kdo byli ve svém růstu zraňováni lhostejností rodičů: zlobíš – nezlobíš, udělals – neudělals, všechno je jedno. Na první pohled to sice vypadá velice svobodně, ale dítěti to neprospívá, protože nabývá dojmu, že o něj nikdo nemá zájem. Osobně je mi líto lidí, kteří zcela vážně řeknou – toto já nemůžu nikdy odpustit. Nesou si obrovské břemeno, které je drtí na každém kroku.

A nakonec – bonusový úkol. Může být a nemusí.  Pokusit se o smíření. Neplést si odpuštění a smíření. Ke smíření potřebujeme součinnost toho druhého. A může se stát, že k ní není ochota. Pak můžeme odpustit, ale ke smíření nedojde. Předpokladem pro účelné usmíření bývají následující tři věci:  Umět přijímat sebe,  umět přijmout druhého a  zažívat šťastně odpuštění ze strany Boží. Když se to povede, je to obrovská úleva. Není to  jednorázový akt, ale běh na dlouhou trať. Tvrdím, že nezastupitelné místo tady má křesťanské společenství. Společenství křesťanů, společně žitá víra může se smířením pomoci. Pro mě je to jeden z argumentů proti tomu věřím si sám pro sebe doma a nikoho nepotřebuji. Smíření  vyžaduje  poctivost a pravdivost a nemalou dávku velkorysosti. Mysleme na to, jak velkorysý je Bůh k nám!  Bůh přitom stojí vždycky na naší straně. Pokaždé, když se to podaří, svědčíme o své víře – ne o své slabosti, jak se někteří bojí. Pokaždé, když se to podaří, svět se stává lepším místem.