Introit: Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mých bude znít vždy jeho chvála. (Žalm 34,2)

Píseň 613 Oči všech se upírají

Modlitba

Pane, věříme, že jsi nám dal život. A také věříme, že se nic v našich životech neodehraje bez tebe. Jsi s námi od narození, od každého probuzení, i v našich snech, i v bezesných nocích.

Věříme, že nás tím vším, co nás potkává, dobrým i tím, co bolí, přivádíš do své blízkosti.

Děkujeme za to, že tvou blízkost smíme vnímat, zakoušet.

Děkujeme za chvíle, kdy se nám otevřely oči a my něco pochopili.

Děkujeme za chvíle odpočinku i za práci.

Děkujeme, že máme co jíst.

Víme, že spousta lidí trpí hladem, násilím, nemocemi. Neseme za to i my odpovědnost, ale zároveň nevíme, co s tím máme dělat. Možná nebýt neteční.

Ty nás nevodíš za ruku, ale napovídáš nám svým slovem i Duchem svatým. A tak ti chceme naslouchat, tobě se chceme otevírat. Přijď a proměňuj si nás. Amen

Kázání: BŮH JAKO MAŽEL CÍRKVE? - TO JE HUSTÝ!

Matouš 22,1-10

Hostina, svatba, banket, o tom Ježíš mluví nápadně často. Sám se jich účastnil, býval často zván jako vzácný host. Svatba je svátek lásky, je na ní veselo, až opojně, jak se lidé opájejí vším dobrým a chutným, tančí se a zpívá třeba celou noc, někde i několik dnů.

Nicméně to není ten pravý důvod, proč si Ježíš vybral téma ze svatebního veselí. Oč tady jde, o tom měli hezky jasno překladatelé Bible Kralické. Do poznámek uvedli, že vystrojit svatbu tady znamená, že „Bůh způsobil, aby se jeho Syn se svou svatou církví spojil a s ní jako jedno tělo učiněn byl“.

To je ono. Toto je hlavní děj, který Ježíš rozvíjí dalšími detaily, ale který sám o sobě je podstatný. Svatba jako spojení Ježíše Krista se svým lidem, jako projev lásky mezi oběma stranami a rozhodnutí, slibu spolu zůstat, „dokud nás smrt nerozdělí…“

K tomu později Ježíš přidal, že ani smrt nezpůsobí rozdělení a ono spojení milovaných, ženicha a nevěsty, Krista a jeho církve má pokračování přes hranice smrti i naší představivosti. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1Korintským 2,9)

V obou částech Bible najdeme více svědectví o takovém „manželském“ spojení: Jeremjáš 3,14 (Hospodin jako manžel), Zjevení 19,7 (církev jako manželka), Žalm 45,10, Píseň 3,11. To je srozumitelný způsob, jak Bible vyjadřuje neobyčejné a úzké pouto mezi Bohem a jeho lidem.

Je pravda, že při svatbě do manželství vstupují dva lidé sobě rovní, kteří se navzájem znají, vyznávají si lásku, úctu a věrnost, jsou jeden druhému nejbližším partnerem. Mezi Bohem a člověkem zrovna rovnocennost nepanuje, nicméně i tak je svatba výstižný obraz Božího spojení s námi, s pozemskou a všelijak porušenou církví. Stejně tak mezi Bohem a jednotlivým člověkem, duší žíznící po Bohu, jak to nazval Bernard z Clairvaux. Lidí žíznících je tolik, mnohem víc než těch, kdo patří do některé církve. Lidé pociťují, že potřebujeme být ve spojení se zdrojem života, ať to pojmenujeme jakkoliv. Spirituální, duchovní přesah máme všichni a pokud nejsme nasyceni, projeví se to nemocí duše.

 Ježíšovo podobenství o hostině se sice zaměřuje na samotné pozvání a na ty, kdo pozvání přijímají a kdo ne, přesto svatba jako taková je tady hlavní událostí. Bez ní by všechno ostatní nemělo smysl. To si, bratři a sestry, připomínejme, tento základní vztah lásky mezi Bohem a námi, Boží lásku ke svému lidu, k církvi, ke které patříme a často na ní vidíme jen to lidské a ubohé. Naše společenství tu je jen a jen díky Boží lásce, to chceme vyznat na prvním místě.

Ne nadarmo je ve stejné kapitole u Matouše oddíl o největším přikázání, kde Ježíš shrnuje celé Desatero a vlastně celou Bibli. Na otázku, jaké je největší přikázání, Ježíš odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ To jen potvrzuje, co je na prvním místě.

Ježíš se ve svém podobenství soustředí na pozvání, které má být vyřízeno různým lidem. Přeneseně tu Ježíš mluví o našem zvěstování evangelia, o předávání zvěsti o Ježíši Kristu a jeho lásce. Je vidět na jeho slovníku, že to považuje za velmi naléhavé. Několikrát užívá slovesa „poslal“ (řecky apostellein, odtud slovo apoštol). Dvakrát tu z Ježíšovy strany zazní rozkazovací způsob: Řekněte, jděte!

Tato slova vystihují určení, povolání těch, kteří své životy spojili s Bohem, kteří zakusili Ježíšovu lásku a jejich těžiště zájmu se přesunulo ze sebe sama na svého milujícího a milovaného partnera. Už tu nejsem jen já, žijeme ze vztahu, z lásky a víry, ze vztahu, který všemu v našem životě dává smysl a v jehož světle přijímáme všechno ostatní.

Proto Ježíšovo naléhavé poslání organicky patří k našemu životu, ne jako volitelná možnost, ale jako projev naší víry a vděčnosti. Kdo jsme poznali ve svém životě Ježíše Krista, nenechá nás to bez odezvy a proměny. S darem víry je spojené vyslání. Protože ta úžasná hostina, kolem které se to točí, není jen pro nás, pro soukromé účely, pozvání patří všem lidem, kteří hladoví a žízní. A že takových je!

K tomuto úkolu tady jako částečka Božího lidu jsme. Líbí se mi, jak je to zformulováno hned na začátku knihy Evangelium o cestě za člověkem: To, co nazýváme křesťanstvím, nezáleží tolik v názorech, myšlenkách, dogmatech, etice. Není víry tam, kde není mohutného vědomí povolanosti. Církev vznikla a vzniká tam, kde jsou lidé sevřeni vědomím, že jsou povoláni k určitému úkolu. U všech velkých biblických příběhů, postav a událostí zní Boží hlas: Pojď! Řekni!

Často se tomu bráníme, máme z toho obavy, ostatně lidé z biblických příběhů taky. Abraham, Mojžíš, Jeremiáš propadali strachu, že na to nebudou mít. Ježíšovi učedníci uprostřed krize od svého Pána utekli. To si připomínejme, abychom si nemysleli, že lidé v Bibli byli o řád výš, než my. Vůbec. Jsme na tom stejně, s obdarováním i se slabostí. A situace kolem nás je také stejná, alespoň co se týče naléhavosti při zvěstování evangelia a vyslání na různá rozcestí.

Sestry a bratři, nemělo by nás brzdit, že to neumíme, že na to nejsme zvyklí; ani by nás neměl odrazovat okamžitý výsledek v podobě nuly. Podobenství nezakrývá, že pozvaní odmítají přijít, ať z jakéhokoliv důvodu. Několikrát se pozvání opakuje, až se situace vyhrotí, že služebníci vyslaní s pozváním tvrdě narazili a byli zabiti. To je hodně nešťastný úděl. Proč o tom Ježíš mluví? Tím nás pozitivně nenamotivuje, spíš jen odradí. A přesto stále opakuje: Jděte, řekněte a vysílá své služebníky znovu a znovu.

Podle současné situace to vypadá, že podobenství ztratilo na aktuálnosti. Jsme zavřeni doma a všechny osobní kontakty jsou přísně omezeny. Možná by se k tomu hodil jiný biblický příběh, pro život doma. To ale nedělejme. Jakmile si začneme Boží slovo upravovat a přizpůsobovat, dopadne to bledě. Bůh mluví a jedná s námi stále stejně, nečeká, až se „zploští“ křivka růstu nakažených, až se sníží magické reprodukční číslo na únosnou míru. Boží láska, požehnání, zaslíbení i poslání trvají, ať je venku nebo doma jakkoliv. Jsme izolováni jeden od druhého, ale od Boží přítomnosti a jeho slova ne. Pouze rozcestí, ke kterým jsme posláni s evangeliem, mají jinou podobu: Jsou to místa, kde se můžeme potkávat díky telefonům, SMSkám, internetu, emailům, facebooku či jiným sociálním sítím. Jsou to místa, kam můžeme přijít jako dobrovolníci s nákupem potravin. Jsou to místa, která dosáhneme ve svých modlitbách za naše blízké, za překonání současné krize, za sbor, za nemocné, za lékaře, za ty, kdo ztratili zaměstnání, kdo jsou vystaveni násilí. Dnes je v naší společnosti tolik nervozity, nejistoty a jiných běsů, které se rozmohly stejně rychle, jako virus. Není to dostatečně naléhavý důvod, abychom přicházeli s Božím slovem pokoje, odpuštění, naděje, solidarity, světla? Věřme a vězme, že taková nabídka evangelia je dobrá a nutná pro celou zemi, pro zlé i dobré.

Díky Bohu za ni. Amen

Píseň 684 Učiň mne, Pane nástrojem

Přímluvná modlitba

Milostivý Bože, Pane náš a Spasiteli Ježíši Kriste! Chci Tě prosit za českou společnost, která nyní prožívá těžké časy. Kvůli zlé nemoci je mezi námi mnoho umírajících. Mnozí prožíváme strach. Bojíme se o své milované. Obáváme se i ztráty zaměstnání a někteří už o ně přišli. Nemůžeme dělat mnoho věcí, které máme rádi. Především jsme omezeni v kontaktu s druhými. Mnozí z nás jsou ohroženi samotou.

Vím, že současná izolace je nutná, i když nám to není vůbec milé. Prosím Tě, Pane, požehnej tomuto opatření. Požehnej jeho účinnosti, aby nám přineslo užitek. Snad ještě nebylo příliš pozdě je přijmout...

Prosím Tě, Bože milostivý, daruj české společnosti naději, pokoj a příležitosti k radosti a vděčnosti. Modlím se za každého z těch, na něž tato situace dopadá obzvlášť tíživě. Za každého nemocného, umírajícího, za ty, kteří jsou na tom špatně. Za zdravotníky, hygieniky, záchranáře, pečovatele a pracovníky v sociálních službách, prodavače a všechny ty, kdo zajišťují zásobování potravinami.

A Ty víš o tom, jak tuto dobu každý člověk z mého lidu prožívá. Prosím Tě o to, abychom si v tento čas uchovali vědomí, že k sobě patříme, i když se nemůžeme setkávat. Prosím Tě, ochraňuj naše vzájemné vztahy. Ochraňuj každého člověka v této zemi od beznaděje, malomyslnosti a zoufalství. Svým Duchem nám dodávej sílu proti strachu. A Ty sám, Bože, buď pastýřem svého lidu a proveď nás údolím stínu šeré smrti.

Otče náš, smiluj se nad námi - posvěť se jméno Tvé.

Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi - přijď království Tvé.

Duchu svatý, Utěšiteli, smiluj se nad námi - buď vůle Tvá.

Amen.

Požehnání

Hospodin je tvůj ochránce,
Hospodin po tvé pravici dá ti stín.
Neublíží ti slunce během dne,
ani měsíc za nocí.

Hospodin tě ochrání před vším zlým,
tvou duši ochrání.
Hospodin ochrání tvé vycházení i vcházení
jak nyní, tak i navěky!

Audionahrávka bohoslužeb zde (klikněte na tento odkaz)