Kázání: Jan 6,47-51

Milí přátelé,
víte, co podle Bible člověk uslyšel jako první? Otázku. Chvíli potom, co člověk ztropí první kiks, se ho Bůh ptá: „Kde jsi?“ A ještě před tím se had ptá ženy: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Sotva se začne mluvit o člověku, a ještě než sám člověk promluví, prší na něj samé otázky. A je na něm, aby odpovídal.
A jsme u odpovědnosti. To je něco, co patří k člověku. Žijeme ve vztazích, ve kterých komunikujeme, někomu odpovídáme, za něco odpovídáme.
Proč vlastně stavíme odpovědnost tak vysoko? Vidíte, další otázka. Odpověď na ni vysvítá z toho známého příběhu ze začátku Bible. Člověk byl utvořen tak, aby žil ve svobodě. Podle svého rozumu, svědomí a schopností. Rozhoduje se sám za sebe, sám si může uložit, komu bude naslouchat a komu ne, co pustí do svého života a čemu se raději vyhne. Všimněme si, že člověka tady oslovuje nejen Bůh, jeho Stvořitel, ale i had, Pokušitel, později nazvaný Satan. A to, co říká, zní velice hezky. Snad i líbezněji, příjemněji, než sama Boží řeč, která se jen ptá, kde člověče jsi. Ten slizký had byl solidní populista, věděl, jak se zalíbit a čím získat přízeň. Ani nemusel nabízet koblihy, zmrzlinu nebo vyšší důchody. A lidi mu naslouchají. Tak riskantní je svoboda, do které nás Bůh postavil. Sám připustil, aby tu vznikla konkurence různých hlasů a nabídek; a na člověku je rozlišovat, komu a jak odpovídat, s kým se kamarádit, před čím si dát pozor. Můžeme říct: Jsme svobodní a proto odpovědní. Jakmile si začneme uvědomovat velký dar svobody, vede nás to k odpovědnosti: komu budu naslouchat, čeho se držet. A čemu říct ne.
Říká se přijmout odpovědnost. Jak děti postupně vyrůstají, dospívají, poznávají víc a víc svobody a také na sebe přijímají odpovědnost za dílčí věci. A nejen dospívající, to platí i u našeho růstu víry. A odpovědnosti, kterou přijímáme za konkrétní věci ve svém životě i ve sboru. Nejprve nutně přijímám, abych později dosáhl zodpovědnosti. Abych byl schopný se jednou zodpovědně rozhodovat.
Nejprve musíme přijímat.
Za tím je velká Boží pedagogika. Vypráví o tom celá Bible. Bůh nezůstal jen u toho, že by nás uplácal, postavil do svobody – a teď si člověče poraď, jak umíš. Ví, co všechno potřebujeme a dává nám toho plné hrsti. Jeho lid si o tom dodnes vypráví: o daru many, křepelkách, o vodě vytrysklé ze skály, o tom, že jeho milosrdenství je věčné, a všechny výpovědi se sbíhají do svědectví, že vydal v Ježíši Kristu sám sebe. Takový Bůh je: sám se nám vydává a my můžeme jen přijímat plnými hrstmi. Příznačně Ježíš o sobě říká: Já jsem chléb života. Přirovnává se k pokrmu, tedy k něčemu, co přijímáme, přímo hltáme. Co nutně potřebujeme k životu. Ne nadarmo se Ježíš mnohokrát setkává s lidmi právě u stolu, kde se láme a pojídá chléb, pije víno nebo pivo, nabízejí se ryby a další dobroty. A je jedno, jestli sedí s učedníky, učenci, představenými židovského lidu, nebo s žebráky či prostitutkami. Ježíš ví, vidí, jak potřebujeme nasytit, přijímat, dobíjet, a nabízí toho vrchovatě. A když začne proviant chybět, stane se, ani nevíme jak, že z jedné malé svačiny se dosyta nasytí celé zástupy lidí. Společné jídlo se pro Ježíše stává jakousi audiovizuální pomůckou, která mluví sama za sebe. Je to symbol, podobenství pro to, co tolik potřebujeme a co z Božích rukou přijímáme: Jak denní chléb, jídlo, tak společenství, sdílení, lásku, porozumění, uzdravení, víru, odpuštění, naději, solidaritu, milosrdenství. A taky určitě zábavu, radost. U stolu s Ježíšem to jistě nebyla žádná nuda. A třeba nás napadne leccos dalšího, co jsme sami přijali a objevili v tom poklad. Co nám pomohlo se posunout dál, nebo hlouběji. Na jednom místě v knize Přísloví je i moudrost přirovnána k chlebu (Př 9,5). Neostýchejme se takový pokrm přijímat. U Ježíše Krista máme jistotu, že jsme na správném místě, že zde nedostaneme nic závadného.
Přijímám, abych přijal odpovědnost.
To je velká touha rodičů, aby se jejich děti dobře rozvinuly a postavily se na vlastní nohy, přijímaly odpovědnost za sebe a časem i za druhé. A nejen rodičů, je to i přání našeho nebeského Otce. On si kdysi povolal celý národ, mnoho let jej vypiplával, aby se držel jeho slova, jeho požehnání, aby mu naslouchal a odpovídal, aby věděl, proč tu je: ke službě Bohu v tomto světě a pro tento svět. Takové je poslání nás všech. Víš, člověče, nejsi tu jen k tomu, abys přijímal, konzumoval a ujížděl na tom, co ti dělá dobře. Jsi tu pro něco většího, jak o tom mluví Ježíš. Jak o tom mluví celý jeho život. On říká: A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. Ježíš přišel ne tolik na tento svět, ale pro tento svět. Tak jej miloval, že se za něj vydal. Pro něj. A to je cesta i pro nás. Cesta služby, dávání, vydávání. Spolu s Ježíšem se nemusíme bát ve světě se namočit, zabřednout do jeho otázek a bolestí a dávat k dispozici svůj zájem, své ruce, hlavu i srdce, své svědectví víry.  
Odpovědnost není bez proměny
Ježíš mluví o tom, že přijmout odpovědnost je spojené s proměnou. Jde o to, že se člověk vnitřně rozvíjí, proměňuje se.  Jeho zrání se dovršuje tehdy, kdy přijme, že není středem světa, ale že byl do něj postaven, aby mu sloužil. Proměnou musel projít i ten chleba, ke kterému se připodobnil Ježíš. Než se chléb upeče a získá tvar, chuť a vůni, je jen beztvaré, rozteklé těsto, blemc, blemc… Na konci procesu je něco docela jiného: křupavá kůrka, hutná střída vonící po kmínu, koriandru a fenyklu. Mňam.
Milí přátelé, možná zase o kousek víc rozumíme tomu, proč Ježíš tak často mluví o chlebu. Je velkou dobrotou. Jen je třeba, aby se umíchalo dobré těsto ze správných přísad a z něj vzniknul chleba pevného tvaru a správné chuti. Nějak takto vypadá i růst k odpovědnosti. Přijímáme ze svého okolí a z Božích rukou různé ingredience, ze kterých vytvoříme dobrou směs. A jakmile nás Boží pec dohněte a dotvoří, zjistíme, že náš život má tvar a chuť. To znamená, že tu nejsme jen pro sebe, pro plnění svých nároků a přání, že vedle nás jsou lidé se svými nároky, bolestmi a potřebami. Že naše přijatá odpovědnost nás vyztužuje, dává tvar a chuť nám i celému sborovému společenství. A jsme-li takhle dotvořeni, nevadí nám, že se všechno netočí jen kolem nás, jelikož sami jsme se dostali na oběžnou dráhu kolem Pána Ježíše Krista. Právě na tom je založena naše odpovědnost, že s ním žijeme, jemu odpovídáme, jsme v něm a on je v nás. Hezky to vyjadřují čínští křesťané při vítání nově pokřtěných: Teď má Ježíš nové oči, aby jimi viděl, nové uši, aby jimi slyšel, nové ruce, aby jimi pomáhal, nové srdce, aby jím jiné miloval. Amen