Bratři a sestry,

všechno to začalo pozdravem. Anděl  Gabriel  pozdravil Marii. Ona uvěřila, že Pán je s ní a že je plná milosti. Marie   pozdravila Alžbětu. Tehdy se radostí  pohnulo  Alžbětino nenarozené dítě a byla naplněna Duchem svatým. Ačkoli  Alžběta spíš nemohla vědět, s čím Marie přichází a co se jí stalo,    jí    i jejímu dítěti žehná. Dokonce se ptá  – Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Je to první požehnání v evangeliu a první titul pro Marii – matka mého Pána.  Obě ženy uslyšely slovo, přijaly ho a vydaly se na cestu víry. Změnilo jim to život.   A všechno to začalo pozdravem. Slyšeným a přijatým slovem. 

Setkává se Marie s Alžbětou. Setkávají se tu dvě ženy požehnané tím, že čekají dítě. Ani jedno jejich těhotenství není samozřejmé – těhotenství je ostatně zázrak vždycky. Tady je  navíc lidsky nečekané.   Marie je  zatím svobodná dívka, které přišel radostnou novinu oznámit anděl. Asi víte, že kdyby si ji Josef nevzal, sousedé by ji pravděpodobně ukamenovali. Marie je těhotná v přímém rozporu s Mojžíšovým zákonem, v přímém rozporu s tím, co by mělo být.  Setkává se se svojí tetou, Alžbětou.  Ta byla celý život bezdětná, vystavená soudům druhých. Neplodnost  vnímaná jako  Boží trest, jako pohana.  Co ta si musela vyslechnout?   Alžběta je těhotná tak jaksi navzdory. Už to nikdo nečekal, už se to ani stát nemohlo. Jenže u Boha není nic nemožné.  

Marii, matku Ježíše,  někdy vnímáme  jako pasivního člověka, pouze přijímajícího Boží vůli.  Bible nám ji představuje jinak – jako odvážnou a aktivní mladou ženu. Přestože byla teprve náctiletá, rozhodla se vydat na nebezpečnou cestu za svou příbuznou.  Tato cesta nebyla jen pouhou návštěvou, ale krokem vycházejícím z Mariiny hluboké, ale  i matoucí zkušenosti s Bohem. Po setkání s andělem, který jí oznámil, že počne Spasitele, se Marie rozhodla jednat. Už nečeká, až se věci stanou samy od sebe, ale  hledá odpovědi na své otázky. Vydává se cestou, na kterou ji Bůh povolal.

Marie dobře znala příběh příbuzné Alžběty a jejího muže Zachariáše. Věděla, že tito manželé po mnoho let marně prosili Boha o dítě. Prožili dlouhé období, kdy „Bůh mlčel“, ale přesto mu zůstali věrní. A právě proto k nim Marie přichází – ne s hotovými odpověďmi, ale se svou vlastní nadějí, otázkami a hledáním. Touží slyšet svědectví těch, kteří zůstali Bohu věrní i navzdory zklamání a dlouhému čekání. Marie nevyhledává pohodlí lidí, kteří žijí v klidu a jistotě zajištěného a bezstarostného života.  Záměrně se  obrací  k těm, kteří zakusili bolest a zmatek „Božího mlčení“, a přece neztratili důvěru.

A je to právě Alžběta, dlouho neplodná žena, a její ještě nenarozené dítě, kdo jako první rozpoznávají, že tato mladá neprovdaná dívka  pod svým srdcem nosí Mesiáše. Alžběta Marii velebí, žehná, dokonce blahoslaví. Ona starší a zkušenější,  obrazně pokleká před mladou holkou. Alžběta není zahořklá,  není ani pohoršená překvapivým těhotenstvím Marie.  Mnohem obvyklejší by bylo, že by  zvedla obočí a pronesla něco o  nemravnosti nebo nezodpovědnosti.  Tak by to běželo podle lidského scénáře. Ale tento příběh píše Bůh. Nesetkávají se tu jen dvě budoucí matky. Potkávají se dvě nositelky víry. Obě uvěřily tomu, že jsou součástí Božího plánu a přikývly na něj.  Víra je reakce na slyšené a přijaté Boží slovo.  Navzdory tomu, že to někdy znamená vydat se na nebezpečnou a náročnou cestu.  

Sestry a bratři, kým jsem my v tomto příběhu? Kým je každý z nás?

Jsem spíše Alžbětou, která za sebou vidí zdánlivě promarněné roky? Možná stále nevidím plody, za které  se modlím, a přesto se snažím důvěřovat Bohu, mluvit s ním a hledat jeho vůli, i když mu nerozumím.  Když mi Bůh nesplnil moje prosby, tak není, říkají někteří.  Ano, takový Bůh díky Bohu opravdu neexistuje. Každá osobní  situace, ať už ji nyní chápu jakkoli, může mít či dostat hlubší smysl.

Nebo jsem Marií, která sice nese velké Boží požehnání, ale zároveň čelí nebezpečí a nejistotě? Možná mám za sebou  silnou zkušenost Boží přítomnosti, ale teď mám pocit, že „anděl odešel“. Pominulo období, kdy vše bylo jasné, Boží přítomnost mě naplňovala silnou jistotou. Přišla doba, kdy si musím vystačit bez anděla. Musím jednat a rozhodovat se sám/sama, bez jasného vedení. A nikdo mi neslíbí, že to dobře dopadne.

Jsme svědky setkání dvou rozdílných žen. Obě jsou nositelky různé zkušenosti s vírou. Marie – to je nadšené mládí. Uslyšela slovo a rozhořelo se jí srdce. Gabriel jí sdělil poselství, že Bůh skrze ni přijde na svět, že se ona – doposud bezvýznamná dívka z nazaretského domku – může stát součástí plánu spásy. Ona Boží slovo přijala, otevřela se mu a vydala svůj život Bohu. Zřekla se svých dosavadních představ o svém životě. Mohla s andělem polemizovat, mohla se bránit nebo dokonce odmítnout. Marie se vydává na cestu víry. Vydává se na cestu jako odpověď na Boží slovo.  Neví, kam si ji Bůh povede.

Anděl se jménem  si dal záležet, aby ji příliš neděsil, věcně vysvětlil, jak to celé proběhne, ujistil se, že ho Marie pochopila. Počkal si na souhlas – a pak odešel. Dokážu si představit ty stovky otázek, co se po jeho odchodu vynořily. Stejně to má každý, kdo zakusí  intenzivní duchovní zážitek. Aleluja! Jenže anděl vždycky nakonec  odejde. Potřebuji o tom s někým mluvit, tolik z toho mi není jasné, na koho se obrátím? Gabriel  –  jakoby mimochodem -  zmínil Alžbětu – hle, i tvá příbuzná počala ve svém stáří syna, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Nasměroval Marii k tomu správnému člověku. K někomu, kdo je schopen vyslechnout a předat svoji zkušenost s vírou.   K někomu, kdo víru  neztratil  ve chvílích, kdy by to mnoho lidí vzdalo.  Kdo  poslušnost Bohu staví na první místo, i když ne vždy chápe jeho záměr.

Ženy nejsou jen nositelky života,   jsou také nositelky víry. Výchovou dětí předávají poselství evangelia, vlastním příkladem vedou děti k Bohu. Nebo taky ne, to víme.  Každá rodina má svoje zvyky, životní hodnoty, vlastní způsob, jak přistupuje k Bohu, způsob, jak spolu komunikuje a jaký má vztah ke společnosti. S tím souvisejí obdarování, která si přinášíme do života, zátěže i cesty, jak se s nimi vypořádáváme.    Dítě vidí, na co matka spoléhá, ke komu se obrací, jak se chová, když je jí těžko. 

Co si z toho všeho máme odnést? Když dovolíme Bohu, aby nám mluvil do života, když toužíme po tom, rozumět jeho slovu, když dovolíme, aby slyšené Boží slovo měnilo náš život, náš pohled na svět,  náš pohled na nás samotné, tak naše víra roste. Když rezignujeme na svoje sobecké  touhy a  představy, tak naše víra roste. Není to jednoduché. Každý z nás je součástí Božího plánu. Bůh mluví v nás, dává nám poznat věci, umíme rozlišovat. Můžeme se na svůj život dívat přirozeným zrakem, mluvit o náhodách, o osudu, o zvláštních souvislostech. Nebo vidět, že to, co se v našem životě děje, dělá Bůh v nás i skrze nás. Pokud mu nasloucháme, pokud mu to dovolíme, Bůh nás promění.  

Naše zkušenost víry může být matoucí, otázek bude vždy víc, než odpovědí. Navzdory tomu máme vytrvat. Převzali jsme víru od svých předků, uvěřili jsme díky tomu, že jiní před námi jiskru víry donesli do naší blízkosti. Když pochopíme, co prožili naši  předkové a jak se k různým situacím postavili, pomáhá nám  to pochopit náš  vlastní příběh. A pokud do něho patří Bůh, pokud je Bůh součástí našeho života,   máme  to předat dál. Navzdory tomu, že to nikdy není jednodušší, navzdory dlouhé a nebezpečné cestě. Nepůjdeme po ní sami. Amen.

Modleme se: Pane Ježíši, často Boží slovo necháme sklouznout po povrchu našich životů. Pomáhej nám ho přijmout, rozvažovat o něm a hlavně – dovolit mu nás proměnit. Amen.