2. čtení: Evangelium podle Lukáše 4, 1-13
Bratři a sestry,
tento příběh je velice těsně svázán s Ježíšovým křtem. Jan Křtitel ho pokřtil  ve vodách Jordánu. A z nebe se ozval hlas, který jej označil za Božího syna. Zároveň na něj sestoupil Duch svatý. Od této chvíle byla Boží moc plně s ním. Teprve po křtu je Ježíš veden na poušť. Nikoli před ním. Právě ve chvíli nejbližšího přiznání se k Bohu mu hrozí největší pokušení. Zkouška na poušti a vítězství nad zlem    jsou důsledkem křtu.
Křest otevírá Ježíšovo veřejné  působení a je při něm ujištěn o nebeské podpoře. Je vybaven Duchem svatým – Lukáš zdůrazňuje, že je Ježíš Duchem doslova plný.  Aby ho hned potom tentýž Duch  vyvedl na pustinu. Tam má  osvědčit  připravenost na svůj úkol. Při křtu zaznělo, že je Boží syn. Pokušení testují, co to znamená být Božím synem.
Poušť, to je kamení, skály, kaňony, písek.  Jít na poušť znamená složit  zkoušku na začátku plnění poslání. Je to podmínka pro prokázání zralosti a  připravenosti. Člověk musí odsvědčit, že vydrží sám se sebou a teprve pak může poučovat druhé.   Prochází pustinou, kde není jídlo,  ani voda,  ani druzí lidé. Je to nebezpečné místo, které však díky své opuštěnosti může sloužit i k modlitbě, k setkání s Bohem.  Čtyřicet dní, to je  symbolická doba   potřebného času, času vyhrazeného pro Boha, posvátný čas. Ježíš v těch čtyřiceti dnech nic nejedl, až nakonec vyhladověl. Zcela lidsky cítil hlad, trpěl, byl oslabený, možná  na dně a na konci svých fyzických sil. Právě tehdy přichází k člověku Ježíši Pokušení, zosobněné v postavě Ďábla.
A pokušitel neváhá a vemlouvavě pobízí – najez se.  V Ježíšově slabosti pokouší Ďábel jeho moc: Bůh se k Tobě přece přiznal jako ke svému synu! Tak si  pomoz! Nemáš snad tak velikou moc?! Jestliže opravdu jsi vyvolený mesiáš, tak to dokaž!  Ty jsi syn Boží? Udělej z těchto kamenů chleby. To by pro tebe měla být hračka! Prosím, nepřehlédněte - ďábel umí výborně Starý zákon.  Ježíš zase odpovídá jako u zkoušky,  přesně tak, jak ho to naučili v rabínské škole.  Ne jenom chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.  Tak reaguje, aniž by se s ďáblem pustil do hovoru. Nechce s ním diskutovat a nechce dokazovat právě jemu, že je Boží syn. Nechce s ním navazovat jakékoli partnerství, nepodává mu ruku.
Ne jenom chlebem živ je člověk. To je odvážné a provokativní říct.  Ježíš ví, že sytit zástupy je třeba, ale samo o sobě to nestačí.  A v jeho osobě tady nemluví sytý, ale hladový člověk. A říká, že člověk nežije jen ze svého biologického zajištění, ale z rozhovoru, který po celý život vede s Bohem. V rozhovoru s Bohem zůstává, i kdyby na biologické rovině ztroskotal. I dnes jsou hladoví a potřební lidé. Bezhlavé rozdávání bez práce ještě nikdy jejich situaci nezlepšilo. Jídlo  není to hlavní, co potřebují. K pravému životu nestačí jen jíst. Je třeba život naplnit, přijmout Boží slovo, které nenasycuje jen tělo, ale i  duši.  Ježíš jinde o sobě říká: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět.
Osobně vnímám chleba jako  symbol plodu lidské práce, která je k jeho vzniku třeba. Ďábel však požaduje po Ježíši trik, kterým by bez práce vzniklo něco, co lidi nasytí, co lidi ohromí, fascinuje. Ježíš teď ani nikdy v budoucnu nedělá triky. Jeho zázraky jsou vždy znamením pro druhé, toto by bylo jen mezi pokušitelem a ním. Vlastně dohoda.  Dej lidem chleba, dej jim blahobyt,  budou tě mít rádi. Toto  pokušení můžeme nazvat chleba bez práce.
Bratři a sestry, vzpomeňte si na chvíle, kdy jste si připadali plni Ducha svatého. Na chvíle  nadšení, přesvědčení, že vaše víra není beze smyslu, že jasně cítíte spojení s Bohem. Jako Ježíš po křtu. Vždycky bývají vystřídány obdobím, kdy se nám život jeví jako nesnesitelná poušť. Pořád to stejné, žádný cíl, ubíjející pustina. A věřte, že i k nám přichází pokušení. Udělej z ničeho něco. Když jsi tak dlouho vydržel hladovět, zasloužíš si odměnu.  Přichází lákavé nabídky. Jak rychle, bez vynaložení úsilí, bez čekání dosáhnout na koláče bez práce. Dejme si na ně pozor.
Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé. Ježíš mu odpověděl:  Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.
Jsme na hoře. Na místě,  které slibuje světový rozhled.  Ďábel se  nevzdává. Převezme od Ducha vedení a vyvede Ježíše vzhůru, někam odkud je vidět celý svět. V jediném okamžiku mu ukazuje všechny slavné říše a velmoci. Nabízí mu politickou nadvládu nad světem a popularitu o jaké si nikomu nikdy nesnilo… Důvěřuj mně, šeptá pokušení. Upiš se mi, uzavři se mnou dohodu. Získej moc nad  tím vším a můžeš svět změnit. K lepšímu – samozřejmě.  Pokloň se mi a budou se tobě klanět.
Jak  ďábel může něco takového nabízet? On tvrdí, že jemu to vše patří, že on je pánem vlády nad světem, a že  ji předává, komu chce…?! Anebo je to ďáblova lest? Pokušení bývá vždy  založeno na lživých slibech. I přesto Ježíš bere vážně fakt, že s lidskou touhou po moci a slávě se musí tak jako tak vypořádat. Jenže ďáblova nabídka není zadarmo. Výměnou za svěření moci chce po Ježíšovi, aby se mu klaněl a aby ho uctíval… Bratři a sestry, sám ďábel trpí  ješitností.
Právě tam, kde se člověk pokloní zlu a pokušení, dává moc nad sebou  do špatných rukou! Ježíš tohle všechno ví. Ďáblova nabídka je lákavá a někteří Ježíšovi spolupracovníci žádali, aby se Ježíš nebál revoluce, svrhnul okupanty a převzal vládu. Některé věci by to opravdu usnadnilo. Jenže to by ho odvedlo od jeho úkolu, od zájmu o člověka a od služby Bohu.  Tak se odmítá poklonit zlu a uctívat jiného Pána než svého Otce. Pro převzetí moci by zcela jistě  musel buď zabíjet  nebo lhát nebo  slevovat ze svých nároků. Ježíš se nechová podle lidských představ, ale podle Boží vůle. Všechna rizika moci a slávy  zná. Zná je díky Písmu. Opět cituje Tóru:   klanět se a uctívat máme a můžeme jen Hospodinu.  Jemu totiž patří všechna opravdová moc nad světem.
Toto je  pokušení hrát si na Boha. Pokušení důvěřovat někomu jinému než Bohu. Dnes nejčastěji – důvěřovat a spolehnout se  jen sám na sebe. Dáváme sami sobě moc nad světem, nad celým našim životem. A věříme, že můžeme cokoli ovládnout. Že není moc, na kterou bychom nedosáhli. Uniká nám, že se stáváme vazalem tohoto pokušení. Pokud si budu myslet, že úplně všechno je v mé moci, musím nutně spolehnout na zásobu svých sil a schopností. Takže každý den vstávaje lehaje na mě leží tíha všeho. Tíha i toho,  co ovládnout jednoduše nejde. Kolik lidí už zjistilo, že se zhroutila jejich představa vlastní šikovnosti všechno „ošéfovat“? Kolik lidí nemůže unést a přesto pořád sami  nesou tíhu života!  
Ďábel říká, … tobě dám všechnu moc, neboť mně je dána, budeš-li se mi klanět.  Ďáblova nabídka není zadarmo. Tady je dobré si všimnout toho, co tu není.  Ježíš se nepře, neusvědčuje ďábla ze lži. Není tu, že by se ohradil nebo  pustil  do plamenného sporu.  A to byl nepochybně v právu! Kolik z nás by to umělo? Ježíš samozřejmě je Pán světa. Je jím jinak, než bychom čekali, jinak,  než si lidé  umí představit. Nezískává moc vítězstvím v boji, nenechá se spolčit s ďáblem.  A spousta lidí se ošklivě mýlí, když si čerta představují jako popletu z vánočních pohádek, kterého jde snadno napálit a spolek s ním uzavřený nějak obejít. A kolik lidí myslí, že musí do všech stran vykřičet, že oni mají pravdu a ti druzí ji nemají, nebo lžou nebo jsou hloupí nebo to všechno dohromady.  
Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno: andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen. Ježíš mu odpověděl: Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.
Satan Ježíše opět přemisťuje. Tentokrát do Jeruzaléma.  Přivádí ho z pouště do města,  kde jednou svou pozemskou cestu zakončí. Třetí a poslední pokušení  je na střeše chrámu, tedy ve svatém prostoru. Je zřejmé, že pokušitel může zneužít Božího domu i litery Písma: Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů…
Potřetí  pokouší ďábel Ježíšovu moc spojenou s Božím synovstvím: Tak se přece neboj a skoč dolů. Ale pozor, ďábel se poučil a zkouší Ježíšovu vlastní zbraň. Vždyť je přece psáno, že Hospodin pošle anděly, aby tě zachránili.  Ďábel zná Písmo svaté velmi dobře, a vykládá si ho po svém...  Překroutit biblické texty tak, aby se člověku hodily, to je velmi (velmi!) jednoduché. Dějiny křesťanství jsou toho plné. Od křížových výprav, hájení politické moci církve, antisemitismu a upalování čarodějnic či kacířů; přes rasismus, homofobii, odpor ke vědě či  bezcitný moralismus.  Dejme si pozor, abychom do Bible nevkládali své názory. Protože tehdy vítězí pokušení a vede to ke špatným koncům.
Je to pokoušení k duchovní pýše, i když to zní zdánlivě zbožně. Andělé tě budou přece chránit. Jsi hájený, ne?  Ale Martin Luther velmi správně upozornil na to, že pokušitel ten citát ze žalmu trochu zkrátil: vypustil totiž, že ho budou chránit na všech jeho cestách. A trefně k tomu poznamenal: svévolný skok vzduchem není žádná cesta, na níž by chránili andělé, to je jen a jen pokoušení Pána Boha.  Víra Pána Boha nezkouší v jeho všemohoucnosti, obrazně: neskáče z vrcholu chrámu, aby si dokázala svou důležitost. Nedělá to, co od ní Bůh nevyžaduje, nepropadá velikášství a užívá daru zdravého rozumu. Je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého!
Ďábel  velmi zdatně vybízí, přesvědč se, zda jsi Boží syn, zkus, jestli tě Bůh ochrání. Opět nabádá – udělej efektní trik. Vždyť co jiného je skočit z vysoké věže a dopadnout bezpečně na zem nesen andělskou ochrankou? Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého. Nebudeš provokovat Hospodina dokonce ani k akci, která se ti zdá veskrze bohulibá. Ježíš odmítá pro sebe speciální ochranu, kterou druzí nemají. Protože lidé někdy opravdu narazí nohou na kámen, lidé někdy špatně dopadnou. Ježíš může zprostředkovat Boží solidaritu, jen když nebude mít žádné zvláštní zacházení.  Na konci své pozemské cesty Ježíš tvrdě narazí, ale odmítá povolat na pomoc andělské legie. I pro nás platí, nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého. Ani ve svatém zápalu, ani pro zdánlivě sebelepší věc,  nebudeš dělat věci, které chceš jen ty, vydávané za Boží vůli.
Ďábel to zkouší opakovaně tehdy i dnes. Odchází jen dočasně, jen do „dané chvíle“. A (asi) nikdy nespí. Připomeňme si – nemá se dělat chleba z kamení, i když by to šlo. Ne vše, co udělat umíme, dělat smíme. Nemáme si hrát na Boha. Je nesmírně osvobozující pocit nebýt ředitelem zeměkoule. A nemáme pokoušet Hospodina, Boha svého. Hledejme nejprve jeho království, vše ostatní nám bude přidáno. Amen.                              

Kázání vedla sestra Šárka Zacpalová