Kázání: Lukáš 4,16-21

Začátek Ježíšovy činnosti na veřejnosti přináší překvapení. Bible tu popisuje, co byl Ježíš zvyklý dělat a pravidelně vykonával:
„Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagogy…“
Měl své zvyky, obyčeje, pravidelný program, který dodržoval. Minulou neděli jsme četli úryvek, který popisuje, jak se Ježíš ztratil rodičům v chrámu. Chodili tam pravidelně a Ježíš v tom pokračoval i v dospělosti. To, prosím, nezmiňuji proto, abych vás přesvědčoval chodit pravidelně do kostela. Každý si své obyčeje stanovuje sám podle sebe, podle svých zkušeností a přesvědčení. Není ale možné přehlédnout, že tato zmínka stojí hned na začátku Ježíšova dospělého života. Jak jsme slyšeli před týdnem, Ježíš řekl rodičům, když ho našli: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ No a tyto věci má spojené s chrámem, případně se synagogou. Samozřejmě nejen s těmi budovami a vším, co se v nich děje, Boží věci se mu promítaly hlavně do vztahů k lidem, do vztahu lásky, milosrdenství, přijetí, odpuštění. A to až tak silně, že překračoval mnohé zvyky a tradice, což mu mnozí nikdy neodpustili. Báli se o své jistoty a o památku svých otců a praotců, kterou jen kopírovali, aniž by je přiváděla blíž k Bohu i k lidem. Ježíš přitom nebyl žádný anarchista, který by všechno rušil a liboval si v úletech a provokacích. Držel se mnohých obyčejů, protože věděl, že vycházejí z těch Božích věcí, o které mu šlo, z Boží vůle a lásky, a dávají dobrý řád lidskému životu. Jeden den v týdnu je oddělen pro Pána Boha a jeho věci: pro jeho chválu ve společenství jeho lidu. Dlouho před ním i po něm platilo, že je to dobré a rozumné. Celý týden jsme zaměřeni na sebe, na svou práci, svou rodinu, starosti i požitky, a pak jeden den, část tohoto odděleného dne se o toho odpoutáváme, jdeme sem, abychom slyšeli hlas odjinud, abychom po všem vypětí a stresech chválili, děkovali, přijímali, byli spolu. Takový obyčej je neobyčejně prospěšný i životodárný.
Je pravda, že den sobotní či nedělní dnes většina lidí naplňuje úplně jinak, podle svých představ a zájmů. Ani se nemusíme dívat na výsledky posledního sčítání lidu, abychom viděli, že jen malá menšina přijímá za svůj ten biblický obyčej. Ale věřím, že tato Ježíšova cesta má co říct i dnes všem. Ať jsme křesťané, nebo jiného náboženství, věřící nebo nevěřící, všichni si uvědomujeme, že tu nejsme jen sami pro sebe, užíváme planetu, kterou jsme dostali do společného užívání, stejně i život. Směrodatné nejsou jen naše názory, naše vlastní svoboda, jsme tady jeden vedle druhého, spojeni podobnými zájmy a nutností žít vedle sebe v pokoji, ve svobodě, spolu čelit nesnázím, jako např. pandemii, respektovat jeden druhého, shodnout se na tom, co prospívá mě i druhým vedle a co naopak nás odcizuje. Tím, co nás může stmelovat, je vědomí, nebo třeba jen tušení, že nás něco přesahuje, něco je nad námi všemi, co dává život i touhu hledat jeho smysl. To nás spojuje. Ježíš i my, kteří jej následujeme, mluvíme o Bohu, jiní jej třeba jen tuší a ptají se po něm, další takové představy odmítají, a přece mají zkušenost s tím, že je cosi oslovuje odjinud, že je tu něco, co nás propojuje a zároveň převyšuje. Každý si to pojmenuje po svém a ve svém životě se zařídí po svém. Ježíš to vyjádřil svým obyčejem chodit do chrámu, sklonit se před Bohem, spolu s druhými, jakkoliv odlišnými lidmi. Takový obyčej zůstává něčím neobyčejným a přínosným dodnes.

Povstal, aby četl z Písma.
Ježíš od svého dětství se pravidelně krmil Božím slovem. Jen o pár veršů dřív v rozmluvě se  satanem, který jej pokoušel, říká: „Člověk nebude živ jenom chlebem, ale každým slovem Božím.“ Lukáš zdůrazňuje, že Ježíš měl rytmus takového stravování ve zvyku. Z pokrmu vycházejícího z Božích úst nelze dobře žít bez určité pravidelnosti. Rád bych tady zmínil současného papeže Františka, který tuto neděli, kterou slavíme, zavedl v katolické církvi jako neděli Božího slova. No, co jiného by nás mělo spojovat než právě Bible jako Boží slovo? Ostatně tyto dny spadají do Týdne modliteb za jednotu křesťanů a je na místě společně vyzvednout Boží slovo jako naši nejvyšší normu. A nejhlubší zdroj. Je to pokrm, bez kterého nelze dlouho udržovat oheň víry a nelze daleko dojít. Musím k tomu dodat, že Boží slovo je neskutečně výživné. Není nutné z něj hned ukusovat velké žvance, není třeba číst dlouhé pasáže, i když i ony, na první pohled nezáživné, staré texty, nás dokážou vtáhnout, překvapit, oslovit a zase jinak objevit ve svém životě Pána Boha. Nebo objevit sebe v příběhu Božího lidu. Nebo ve svém životě se uvnitř nově uspořádat. Někdy přečteme celou kapitolu, jindy třeba jen jeden verš, jen je důležité tomu dát pravidelnost. Můžeme využívat např. Hesla Jednoty bratrské, nebo čtení NKD, či řadu jiných možností, které jsou. Bible je sice nejrozšířenější kniha, ale také nejvíce pokrytá prachem, jak ji necháváme ležet ladem. Ježíš nás svým obyčejem zve, abychom Bibli otevírali a učinili z ní svou pravidelnou modlitbu. Vezměme si jen žalmy. Každý žalm odkazuje k určité situaci Božího lidu nebo jednotlivého člověka a ať jsme dole nebo nahoře, vidíme se Božíma očima. Jak napsal Jeroným, překladatel Bible v 5.století: Neznalost Písma je neznalostí Krista. Bible, to jsou příběhy lidí s Bohem, Boží příběhy s námi. Slovo, které má schopnost nás prosvětlit, změnit, restartovat. Bible představuje způsob cesty, po které se dá smysluplně jít. Někdy nás Bible může odradit tím, jak je obsáhlá, někdy nesrozumitelná nebo mimoběžná vůči tomu, čím my žijeme. Ale otevřeme-li s Písmem i své srdce, Bůh začne mluvit a texty jednat.
První slova, která Ježíš četl, jsou: „Duch Hospodinův je nade mnou.“ Boží Duch je nade mnou, vedle mě, a pustím-li ho dovnitř, ze starých slov se stane oslovení v mé situaci, z cizích lidí se stávají blízcí a bližní. Takových zázraků je tolik, jen si nechejme pro ně Božím slovem otevřít oči.
Ještě jedna věc je tady důležitá. Snadno získáme zkušenost, že od účasti na bohoslužbách a četby Bible nás může leccos odradit. V případě kostela to mohou být konflikty s některými lidmi, antipatie, odlišné názory. V případě Bible násilí, kde bychom ho nečekali, nebo jinde až příliš vysoké nároky. Stačí docela málo z toho a náš vztah k Bohu nebo k církvi Páně se pořádně zakalí. Dnešní biblické slovo dává jedno doporučení: „Pak Ježíš zavřel knihu… a oči všech v synagoze byly na něj upřeny.“ To pomáhá – mít své oči upřeny na toho, kdo nás vede a díky komu tady jsme (láska Kristova nás spojuje). Nás zaměstnávají naše problémy, nemoci, nebo to, co se nám nelíbí na druhých. Objevit Ježíše ale znamená, že je tu někdo, kdo prochází všemi našimi maléry, bolestmi, zkouškami a zároveň nás přes všechny odlišnosti spojuje. Mít oči upřeny na Ježíše Krista neznamená chodit naslepo, nazdařbůh, ale naopak: jít přímo, s jistotou, že někdo mě dobře vede. Bratři a sestry, zkusme mít své oči a svou mysl upřeny na Ježíše. To je ten nejlepší návyk, obyčej, který si můžeme osvojit. Amen