Neděle 22.1.2017

Kázání: 2Kor 12,7-10

Bratři a sestry, jaký bude letošní rok? Změní se k lepšímu náš osobní život, vyřeší se problémy, nebo přibudou další? Jak to bude s tím štěstím a zdravím, které jsme si přáli na počátku roku?

A co celá naše země? Budeme stejně rozhádaní, nebo nás něco ušlechtilého spojí?  

A podobně i ve sboru? Zvládneme, co máme ve svých očekáváních? Přijmeme jej jako širší rodinu, kde jsme doma? Stojí nám sbor za to, abychom do něj investovali svůj čas, svůj zájem a spolu s druhými jej rozvíjeli? Není to samozřejmé a přiznám se, že jsem nejistý z toho, jak se nám to daří. Každého z vás napadne zase jiná starost. Jak to vše dopadne? A právě do toho dnes slyšíme: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.

Jak to Pavel myslel? V dopise do Korintu obhajoval svou apoštolskou autoritu, poté co byl některými křesťany napadán. V této souvislosti Pavel mluví o ostnu, který byl dán do jeho těla a o slabosti, se kterou bojuje. S velkým úžasem od něj slyšíme, že tato slabost byla pro něj zásadním požehnáním. Vedla jej k tomu podstatnému. Chtěl bych na příkladu apoštola Pavla zmínit trojí požehnání, plynoucí ze slabosti.

1. Pokora jako spolehnutí na Boží moc

Pavel překvapivě souhlasí se svými kritiky, že není nic moc. Je skutečně slabý. Přiznává, že si sám mnohokrát přál, aby byl silnější, tělesně zdatnější, charismatičtější a v řeči a mluvení nějak přitažlivější. Píše, že o to prosil i svého Pána Ježíše Krista, a nejen jednou! A co mu Kristus odpověděl? - Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.

Jakoby Ježíš Pavlovi říkal: Pavle, netrap se tím! Tak jak se ti vede, tak se vede většině lidí. Každý by byl rád statečnější a úspěšnější. Většina lidí trpí různými slabostmi a nedostatky. Možná pokukují trochu závistivě po těch, kterým  – na první pohled – všechno vychází a úspěšně všude bodují.

Pavle, chci ti říct, mám tě rád právě takového, jaký jsi. Takového jsem tě přece povolal do své služby. Nech své protivníky v Korintě, ať se ti smějí – já tě jako svého apoštola nechci mít jiného, než jsi!

Pro mne, Pavle, nemusíš být žádná superstar. Nic mně nemusíš dokazovat. Tím se jen staneš křečovitý, zatrpklý, sám na sebe působíš tlak. Spokoj se úplně klidně s tím, co máš a co jsi. To stačí!

A netrap se se svými starostmi dlouho. Přenech je prostě mně. Asi musíš občas narazit na své dno, kdy už opravdu nemůžeš. Je to důležité proto, abys poznal, co pro tebe mohu udělat já! Ve tvé slabosti je má síla – to říká Ježíš Pavlovi i nám.

2. Slabost aktivizuje modlitební život

Pavel reaguje na utrpení modlitbou. Říká: „Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil.“

Těžkosti učí člověka volat k Bohu. A ne jen věřící lidé, i nevěřící si na Pána Boha vzpomenou, když je zle. Docházejí k bodu, kdy zjišťují, že už nemají kontrolu nad svým životem a hledají pomoc u někoho či něčeho, co je nad nimi. V době války, nemoci, manželské krize někteří lidé volají k Bohu. Někdy je to upřímné a opravdové. Mezní zkušenost může být začátek cesty s Bohem. Mnohem častěji však lidé jak si na Pána Boha vzpomněli, tak na něj rychle zapomenou.

Jak je to s námi? Uvědomujeme si, že modlitba není dálkový ovládač, kterým Boha donutíme, aby udělal, co chceme my. Uvědomujeme si, že modlitba není ani něčím, čím si koupíme Boží přízeň. Nevynucujme si nic na Bohu. Pouze mu své slabosti předkládáme. Ano můžeme prosit o uzdravení, o vyřešení problému, ale při tom pamatujeme, že Bůh ví, co je pro nás nejdůležitější. On ví, proč máme potíže, proč trpíme slabostmi. Modleme se podle Ježíšova vzoru: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň." (Lk 22,42)

Včera se konala inaugurace amerického prezidenta. Sekretář prvního presidenta USA Georgie Washinghtona mluvil o tom, jak president  pravidelně ve 4 hodiny ráno klečel v knihovně a hodinu se modlil a četl Bibli. Pokud si president našel čas na modlitbu, tak si jej můžeme najít i my. Nemusíme tedy čekat až na chvíle trápení a slabosti.

3. Slabost dává vyniknout Boží síle

Nejen že nás slabosti učí důvěřovat Bohu a mobilizují náš modlitební život. Slabost nakonec dává vyniknout Boží síle. Ježíš Pavlovi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ Boží síla se údajně projevuje, když nás Pán Bůh vyléčí z nemoci, když zachrání manželství nebo když třeba najdeme práci. Ale Pavel tady nemá na mysli toto. On říká, že se projeví Boží moc, i když zůstaneme slabí, i když se naše situace dobře nevyřeší. Je to vůbec možné? Vždyť z lidského měřítka je to prohra. Když někdo nevěřící vidí, že naše modlitby nejsou odpovězeny, tak nám ještě občas vsolí otázku: „Tak kde je ten tvůj Bůh, že ti nepomůže?“

A právě tehdy smíme věřit, že stačí Kristova milost. Že se projeví v situaci naší slabosti, kdy se zdá, že prohráváme. Věříme a doufáme, že Kristova moc se projevuje v tom, co je lidsky slabé. Proto se nemusíme stávat žádnou dokonalou hvězdou. Proto můžeme být vnitřně klidní, mít pokoj Boží.

Nemusíme se bát své slabosti, naopak si ji smíme přiznat. A důvěřovat tomu, že nač nestačí naše síly, na to stačí Ježíš Kristus svou milostí a svou mocí. K tomu nás naše slabosti vychovávají.

Právě ve chvílích největší slabosti býváme pro Pána Boha nejpoužitelnější. Tehdy, když si uvědomíme, že sami už nedokážeme nic. Působit musí Hospodin. Pavel píše: „A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ Moc Kristova chce působit na každém z nás a skrze nás, i když s tím nepočítáme. Boží moc se projeví i navzdory naší slabosti a vyčpělosti. Ale musíme o ni prosit. Složit svou sílu a své schopnosti před Bohem a odevzdat je do služby jeho moci.

Bratři a sestry, nedávno začal rok 2017. Nevíme, co přinese. Nevíme, kdo z nás zde za rok bude a kdo ne. Nevíme, zda věci půjdou tak, že budeme spokojení, nebo půjdou jinak, než bychom chtěli.

Máme ale to podstatné: víru a důvěru. Že nás, s chybami, bolestmi, s tlakem zvenku i s tlakem zevnitř, Bůh přijímá a dělá z nás své nástroje. Že zvláštním způsobem, právě v našich slabostech a zmatcích se projevuje Kristova moc. Věřme, že nás povede dobře. Amen