Exodus 14,21-30

Milé sestry a bratři,
minulou neděli jsme slyšeli o vodě. Dnes o jednom jejím účinku.
Jaký účinek víry je vlastně ten pravý? Ten, který je vidět, nebo duchovní, očima nepostřehnutelný?
Někdo řekne: Bůh přece není vidět a do naší mysli a srdce nám také není vidět, a tam se odehrávají naše city, naše naděje, láska k Bohu i bližnímu. Neříkáme snad, že nemůžeme nikoho soudit ani zatratit, protože jeho život může zkoumat jenom Bůh, našemu zraku je lidské srdce skryto? Víra je vnitřní záležitostí – není vidět! Jak řekla liška Malému princi: „Co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem.“
Ale právě tak by mohl někdo jiný říct: To, co je vidět, je pro nás důležité proto, abychom vůbec mohli něčemu rozumět. Neučinil snad Bůh Slovo tělem? Neposlal Ježíše, svého Syna na svět, abychom jej viděli, slyšeli, dotýkali se? To byl svého času hlavní argument zastánců obrazů – ikon, zobrazujících postavy z Bible a křesťanských dějin. Nazírání ikon je spojeno s kontemplací, s promýšlením toho, co ten který obraz znázorňuje. V naší tradici na to nejsme zvyklí. A přece, vrátíme-li se k té viditelné stránce víry, přijdeme na mnohé příklady, plnící podobnou úlohu jako ikony. Nejsou snad důležité naše konkrétní skutky, naše bohoslužby, naše viditelná práce? Kdyby víra existovala jen v myslích a nevtělila se i do rukou, nohou, potu a krve, vystačil by si Pán Bůh s anděly – duchovními bytostmi.
Na obojím je část pravdy. K víře patří viditelné i neviditelné. Poznáme to nejlépe tehdy, když někdo přehání, příliš zdůrazňuje pouze první či druhé. Jestliže člověk vytrvale tvrdí, že se doma sám pomodlí, přečte si z Bible a odmítá viditelné připojení k církvi, je to úlet. Takový člověk odmítá své bratry a sestry, odmítá přijmout, že víra je vztah k Bohu a k lidem. Nebo opačně, někdo může být křesťanem navenek – samý úsměv, dává se rád vidět v kostele a nikdy si nepřipustí vlastní selhání, kdy třeba někoho podrazil nebo podvedl.
Jedním příkladem zviditelnění víry je křest. Je to viditelné znamení víry. Může se v dobách pronásledování dít tajně, ale vždy někdo musí vidět živé lidi – křtěnce, rodiče, kmotry, faráře, celé společenství, jak vyznávají svou víru, vyprošují a přijímají Boží požehnání. To není pouhý rituál. To přímo před očima se odehrává, na čem spočívá víra. Jak člověk odpovídá na Boží slovo a stává se křesťanem, Kristovcem, členem Boží rodiny.
Jedním z nejdůležitějších biblických příběhů pro porozumění křtu je příběh o tom, jak prošli Izraelci mořem na cestě z Egypta.
Mnoho let prožili v otroctví. Nebyli svobodni. Nemohli dělat to, co opravdu chtěli. Panoval nad nimi někdo jiný. Právě tak člověk, který nepatří Pánu Bohu, je otrokem, aniž si to uvědomí. Většinou otrokem sebe sama, svého já. Protože člověk je svobodný pouze tehdy, když nemá jiné pány než Pána Boha.
Izraelci chtěli být svobodní. A Bůh je jedné noci z Egypta vyvedl. Dal jim poznat svou sílu a moc, promluvil k nim, slitoval se. Oni shodili otrocké jho – nebo spíš otrockou mentalitu a vyšli do neznáma. Nevěděli, kam přesně jdou, ale věděli, že Bůh je vede dobře a je s nimi. To je projev víry. Člověk se rozhoduje opustit svůj starý způsob života, kdy jen kroužil kolem sebe, a sloužit Bohu. Vnímáme, že k nám Bůh mluví, oslovuje nás Boží slovo, Bible. Vydáváme se na cestu za Bohem či s Bohem.
Jenže nepřítel Izraelců, faraón nebere na vědomí fakt, že se stali svobodnými, že už udělali první kroky na cestě ke svobodě. Nechce se vzdát svého vlastnictví. Proto uprchlé otroky pronásleduje. V tomto spatřovali velcí učitelé církve důležitý duchovní obraz – ačkoli se člověk rozhodne změnit, není to tak snadné a najednou, protože svůj starý způsob života má v patách. Zlo jej pronásleduje i poté, co se dá pokřtít. Rozhodnutím žít s Bohem jsem ještě nezvítězil. Faraon je mi stále v patách. Otrokář se mě jen tak nevzdá.
Ve chvíli, kdy je faraónova jízda doháněla, vstupují Izraelci do moře. Voda se rozestoupila a oni bezpečně prošli smrtonosným živlem na druhý břeh. Ale vojáci se nevzdávají. Odvažují se za nimi! V tu chvíli se ovšem vlny převalí nad jejich hlavami a celé vojsko otrokářů hyne utopené v moři. Nezbyl ani jeden. Staří křesťané četli tento příběh takto: Zlo či váš starý život vás bude pronásledovat i skrze vody vašeho křtu, napříč vaším rozhodnutím. Neskončí to okamžikem, kdy jste se cítili poprvé svobodni. Život víry není bez pokušení a karambolů. Ale zatímco vám vody křtu neublíží, zlo se v nich bídně utápí. Co jednoho probudí k životu, druhého zabije. Co víru obživuje, hřích umrtvuje.
Proto je důležité připomínat si viditelné znamení víry, kterým je náš křest. Nebo také druhá svátost, večeře Páně. Ty ustanovil Ježíš Kristus, abychom jich pravidelně užívali a z nich čerpali. Nejsou pouhým rituálem, ale znamením Božího jednání a jeho přítomnosti. Různá pokušení se často zdají hmatatelnější, reálnější než víra nebo Boží slovo. Bylo to tak vždycky, jak tehdy na břehu moře, tak v našem životě. Proto se slovo stalo tělem, proto nepřijímáme jen slovo, ale žijeme ze všech znamení Kristovy lásky a milosti. Duchovní učitelé vyzývají, abychom si každý den připomínali – byl/a jsi pokřtěna, pokřtěn. Jako se tenkrát nepřítel utopil v moři, tak dopadne zlo, které tě ohrožuje nyní. Je ti stále v patách, ale je mnohem slabší než Kristus, ve kterém jsme spojeni.
Při putování na kole jsme se letos dostali také do Wittenberku, kde žil reformátor Martin Luther. O něm se říká, že si na stůl vyryl slova „Baptizatus sum – Jsem pokřtěn“.
Sestry a bratři, pokud si doma najdete chvilku, zkuste si přečíst 6.kapitolu epištoly Římanům. Celá kapitola se dá číst jako snaha přimět čtenáře přijmout důsledky z toho, že je pokřtěn. To, co se odehrálo v Ježíši Kristu, se nás týká, křest je vstupem do Kristova příběhu, který se stává naším příběhem. Kristus nás strhl na cestu, kterou jdeme. Člověk se do něčeho „namočí“. Kristova smrt a vzkříšení tak nejsou jen událostmi, o kterých jsme slyšeli, ale osobně se nás týkají. Voda křtu jako živel znamená smrt starého člověka, ponoření do vody dává možnost symbolicky zakusit pohřbení, ale také zakusit vynoření, očištění, nový život.
Nejde samozřejmě o jednorázovou událost, ale o proces, při kterém měníme životní orientaci a dáváme se do služby: už ne sami sobě, ale Bohu. Jsem pokřtěn – patřím Bohu a také všem, kdo jsou spojeni jeho jménem. Spojení s Kristem v jednom viditelném společenství, to je síla, která nepodlehne žádnému zlu. Amen