Kázání: Ester 4,13-17 

Kniha Ester se odlišuje od ostatních knih Bible tím, že se v ní ani jednou nezmiňuje Boží jméno. Může se nám to zdát zvláštní. Pokud Bible nemluví o Bohu, tak o čem vlastně je?

Svědectví knihy Ester spočívá v tom, že Bůh je při nás, i když se nám zdá, že není. Boží přítomnost v dějinách se neprojevuje pouze rozestoupením moře, nebo když Boží oheň sestoupí na vrchol hory před zraky celého národa. Bůh je přítomen v každodenních situacích běžného života jako hlas tichý, jemný, nebo dokonce i v mlčení. 

Židům hrozí v perském království vyhlazení. Důvod je prostý – jakýsi Haman byl povýšen a domníval se, že se mu budou všichni klanět. Žid Mordokaj na to nepřistoupil. Věděl, že klanět se má člověk pouze Bohu a tak dával Hamanovi najevo svůj nezájem. To ovšem Hamana rozčílilo natolik, že se v něm probudily protižidovské vášně. Co si to ten cizák dovoluje? Asi nějak tak musel Haman uvažovat. Byl možná vnitřně nejistý, pocta od krále ho pozvedla, dodala mu sebejistotu, ale bohužel svou sebejistotu použil špatným způsobem. Stal se pyšným, sobeckým a nepřátelským. Moc člověka mění. To je jisté a jen málokdy to bývá k lepšímu.

Haman naplánoval likvidaci židů a Mordokaj se o tom dozvěděl. Po židovském způsobu roztrhl své roucho a hořekoval nad svým osudem. A protože dostal současně nápad, jak by se snad mohla situace vyřešit, došel až do královské brány. Tam, v paláci žije jeho neteř, Ester, která se stala královnou. Snad pomůže.

Mordokajova jediná naděje, stejně jako naděje Božího lidu v Persii leží v rukou jediné ženy. Je to zvláštní a velká odpovědnost. Nestává se každý den, aby měl před sebou člověk takové rozhodování, a přece se to stát může – docela neplánovaně, z ničeho nic. Ester nestála o žádné hrdinství. Věděla, že Mordokajův plán záchrany je naprosté šílenství. Už třicet dní si ji král k sobě nezavolal. A sama nemůže za králem. Kdokoliv, kdo vstoupí ke králi bez jeho pozvání, měl být usmrcen. Jak asi má krále přesvědčit o tom, aby změnil vydané nařízení? Na to nebude mít žádný čas. Jenže Mordokaj jí připomene, že pokud se o nic nepokusí, zemře i ona. Ester má před sebou nejtěžší chvíle svého života. Má jednat jakoby nic, nic neudělat a doufat, že se nezjistí její židovský původ? Nebo má jít za králem a riskovat svou krásnou hlavu? Ester žádá o modlitební podporu, žádá o půst. Sbírá odvahu. Pomalu jí dochází, že bez ní to nepůjde. Že má s ní Bůh nějaký plán.

Bratři a sestry, Bůh má i pro nás svůj plán. Počítá se všemi talenty, dary a schopnostmi, kterými nás obdaroval. Vidí náš potenciál. Neporovnává nás s člověkem vedle, aby si zjistil, zda jsou naše schopnosti tabulkově srovnatelné. Zajímá ho, jak my používáme možnosti a schopnosti, které do nás vložil. Odpálkuje každou výmluvu, kterou mu nadhodíme, abychom mohli ignorovat nebo odmítat jeho dary a jeho povolání ke službě.

V Bibli vidíme, že Bůh povolává a používá různé lidi s různými problémy. Někdy povolal člověka, který byl na dně, protože se nechal pohltit svým zlým jednáním. Někdy – docela často – povolává lidi, kteří jsou nízko na společenském žebříčku nebo jsou dokonce ze společnosti vyloučeni. Mnoho z nich by mělo dobrou výmluvu, proč nemohou Bohu sloužit. Jednou jsem četl seznam možných výmluv, který začínal takto:

Abrahám byl moc starý.
Jákob byl lhář.
Timotej měl žaludeční vředy.
Petr byl zbabělý.
Mojžíš koktal a byl vrah.
Marek byl nespolehlivý.
Ozeáš měl za ženu prostitutku.
Noemi a Rút byly vdovy.
Jonáš byl neposlušný.
Miriam byla drbna.
Tomáš pochyboval.
Eliáš trpěl vyhořením.
Jan Křtitel se komicky oblékal.
Pavel pronásledoval církev.
Marta byla příliš úzkostlivá.
Zacheus byl malý špunt.
Maria byla jenom teenager.
Lazar byl mrtvý. ...

Jakou výmluvu zvolímy my…?

Bůh v nás přesto něco vidí, co možná nevidíme ani my sami. Volá nás, abychom na něj spoléhali a uvědomovali si, jak zrovna nás potřebuje. Volá nás, abychom ve spolupráci s ním přinášeli dobré a trvalé plody. Volá nás k naplněnému a smysluplnému životu.

Nebojme se být s Bohem v kontaktu,
nebojme se jím nechat vést,
nebojme se mu odevzdávat,
nebojme se vyjít mu vstříc,
nebojme se vyjít,
nebojme se!

Ester se zprvu bála, moc, ale rozhodla se a šla – a došla královy pozornosti a nakonec celou situaci otočila ve prospěch židů. Nevěděla, jak to dopadne. Mohla sama přijít o život. Nebo naopak si mohla sama užívat a na svůj lid si nevzpomenout. Ale šla do toho a zachránila svou poslušností a odvahou celý lid. Jistě, nebyla na to sama. Kdyby s ní nebyl Hospodin, neuspěla by. Ale bez její odvahy a rozhodnutí se stát Božím nástrojem by se to nezdařilo.

V tom je příběh tak současný a aktuální. Žijeme v době, kdy máme často pocit, že můžeme řešení nejrůznějších otázek a problémů svěřit někomu jinému. Myslíváme si, že když si zřizujeme různé instituce a úřady, včetně farních, nemusíme už sami nic dělat. Jenže v tom se pleteme. I dnes záleží na nás. Samozřejmě, ne jen na nás. Ale Pán Bůh si nás sem postavil, přivedl, mluví k nám a dává pokyn k následování. Je třeba nějak zareagovat a něco udělat. Například říct pravdu, zastat se někoho, zajít za někým, být Bohu k dispozici v konkrétní službě tomuto světu. V takových chvílích nelze váhat. Jestliže bychom mlčeli, pak promarníme svou odpovědnost. Jakoby královna Ester řekla, že se jí osud židovského lidu netýká. Udělali bychom hloupost. Kdyby nemlčeli ti, kteří byli blízko nějakému pogromu, mohli zachránit stovky a tisíce životů. Kdybychom nemlčeli, mohli bychom zachránit životy mnohých od duchovního zahynutí. Nebojme se Pánu Bohu odevzdávat a důvěřovat, že si nás použije jako své nástroje. Amen