Kázání: Matouš 24,21-28

Sestry a bratři,

jsme teď docela napnutí z toho, jak se vyvíjí situace a co nás zase čeká. Pandemii nemáme pod kontrolou, neblahá situace se opakuje. Jak bude, co nás čeká? Příští neděli začíná Advent, tolik máme naplánovaného… S čím nakonec budeme moci počítat? A nejde jen o organizaci různých akcí. Jak velká je pravděpodobnost, že vůbec zůstaneme zdraví a neskosí nás vir nebo jiná nemoc? Výhled na vánoční svátky je momentálně dost zakalený. A to nemluvíme o lidech, kteří leží v nemocnicích a mají co dělat, aby přežili…
Jsme přinuceni být hodně opatrní, jak v plánování, tak s ohledem na všechna opatření. Ježíš přesto obrací náš pohled dopředu. Chce nám otevřít oči pro všechno, co se děje, abychom věděli, že nic z toho nezastaví Boží pohyb směrem k nám. Říká na rovinu: „Přijdou různá soužení, už jsou tady.“ Ale to není to rozhodující. Ten, u koho se rozhoduje, je Ježíš Kristus. Ne nemoci, pandemie či jiné neštěstí. Mějme pro Něj otevřené oči a srdce a buďme si jisti, že jeho moc je silnější než kdejaká pohroma.
Zůstaňme obráceni k Ježíši Kristu. A počítejme s tím, že budou přicházet různé pohromy a soužení. I Ježíš o nich mluví. Jenom ne tak, že by nám tím předkládal jasnou předpověď, že by řekl: Než přijdu, stane se to a to. Bible není jízdní řád posledních událostí. Nenechme se oklamat různými věrozvěsty, kteří za každou pohromou vidí znamení konce a konečného Božího soudu. Trochu to k tomu svádí. Ve své době tomu podléhal i takový muž jako J.A.Komenský. Pokusme tu naslouchat pozorně. Ježíš neříká nic jiného, než že budou přicházet různé pohromy, s nimi musíme počítat. Ani Boží lid jich nebude ušetřen. Ať jde o pandemii, nebo jiné nemoci, o pronásledování, válku, osobní pády, nebo nejisté ekonomické vyhlídky. To všechno působí bolest a tím vším budeme procházet. Nelze si namlouvat, že nás věřících se to netýká, ani se hroutit z toho, když něco z toho na nás dopadne. Víra není ochranný deštník před nebezpečím; víra dává sílu se s překážkami a bolestmi poprat a naději i ve chvílích, kdy prohráváme.
Soužení, krize, ty mohou znamenat i novou šanci. Ježíš o tom mluví, byť ne úplně jasně: „Kdyby nebyly ty dny soužení zkráceny, nebude nikdo zachráněn“. Jinými slovy: Kdyby s námi nic neotřáslo, nalhávali bychom si, jak jsme neochvějní, tělesně i duchovně. Až uprostřed krize si uvědomujeme, jak na tom jsme, co nám chybí. Proto můžeme tyto situace brát jako zkoušku, jako příležitost neklouzat se jen po povrchu, ale dostat se hlouběji. Někdy jen díky tomu, že námi něco otřese, objevíme něco nového o sobě, nebo o celé společnosti. Teprve když nás začne něco bolet, si uvědomíme, že máme nějaký problém: zdravotní, duchovní, psychický, finanční. Takové krize mohou být blahodárné, jelikož nám mohou pomoci hledat, jak se dostat ven z maléru. Špatné by bylo nedělat nic a varovné signály ignorovat. Kdybychom dlouho otáleli se zdravotními problémy, rozmůžou se tak, že už nepůjdou vyléčit. Totéž můžeme říct o našem duchovním životě, o životě sboru nebo třeba celé společnosti. Signálů toho, že je něco v nepořádku, je dost, jen jestli je registrujeme. Nezavírejme před nimi oči. Berme je jako příležitost s tím něco udělat. Když je vztáhneme na sebe a připustíme si určitý problém, ono to bolí, ale bez bolesti se nepohneme dál. Jsme-li nemocní, je třeba po konzultaci s lékařem nasadit léky, nebo zásadně přehodnotit životosprávu a některé věci dělat jinak, nebo vůbec. Jsme-li zasaženi pandemií, je nutné respektovat všechna doporučení a opatření, jakkoliv jsou nepříjemná; vždyť nejde jen o mě, ale o to, jak jsem ohleduplný vůči svému prostředí. A podobně je to s naším vztahem k Bohu. Možná je to to poslední, kde bychom přemýšleli o uzdravení, třebaže právě tady se rozhoduje o všem zásadním. Nepomůžu si úplně sám, musím dovolit Bohu, aby mou víru obnovil, otevřít se mu se všemi bolestmi i radostmi, aby mě očistil a projasnil svým světlem, svou láskou. Tolik to potřebujeme. A když dovolíme Bohu takto jednat v našem osobním životě, projeví se to i v celém společenství. Každá krize je šance, resp. může se stát šancí. Leccos s námi zamává, dolehnou na nás pochybnosti a úzkosti – ale to všechno může dávat smysl. Díky tomu pociťujeme svá slabá místa, ale i sílu a pomoc, kterou nám nabízejí naši bližní i sám Bůh.
Tyto temné chvíle, „hrozné soužení“, jak o tom mluví Ježíš, jsou velkou zkouškou. Dáme v nich na Boží slovo, nebo na populární falešná mínění? Ježíš varuje, že ve vypjatých momentech se objeví pseudomesiášové a pseudoproroci, aby ještě přitlačili na pilu obav a strašili blížím se koncem a posledním soudem. Anebo chlácholili, že se nic neděje. Nenechme se jimi oklamat. Nenaleťme těm, kdo slibují cokoliv lákavého bez vlastního přičinění, ani těm, kdo každou pohromu vidí jako znamení konce. Co tady říká Ježíš? Bude se dít leccos, objeví se falešní proroci, budou války, útlak, zemětřesení, rozkoly, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen (v.13). Nejdříve má být kázáno evangelium po celém světě, teprve někdy potom přijde konec. Ale ten bude v Boží režii. V naší režii je vytrvat, nenechat se opít kdejakým rohlíkem a být tu, k čemu jsme povoláni: ke zvěstování evangelia, ke sdílení radostné zprávy o Ježíši Kristu. To je naše hlavní poslání, to stojí na prvním místě, ať je pohoda nebo krize.
Bratři a sestry, obracejme se na lékaře, ne léčitele. A svým srdcem se obracejme k Ježíši Kristu, ne k jeho falešným apoštolům. Ti všichni, před kterými Ježíš varuje, slibují rychlé a laciné řešení, ať jde o zdraví, duchovní život nebo třeba o politiku. Tam všude laciné řešení vede do zhouby. Ježíš vícekrát varuje: Dejte si pozor! Nevěřte tomu.
A nakonec řekne: „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“ Bůh se ukáže sám, sám si najde a nachází cestu za námi. Blesku nepřikážeme, kdy a kde se má objevit. Ale můžeme a máme být připraveni na to, že se objeví. A to znamená v klidné i pohnuté době zůstat tím, k čemu nás Ježíš povolal: být světlem světa a solí země, těmi, kdo žízní po spravedlnosti, milosrdnými, čistého srdce, působícími pokoj. Tím světlem, kterým jsme, se malinko připodobňujeme blesku ozařujícímu oblohu. Jak o tom píše kniha Daniel: Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (12,3) Oč je kolem větší temnota, o to víc smí zářit světlo naší víry, milosrdenství, pokoje, naděje. Právě v této době, tady a teď. Vzkříšený Ježíš dostatečně ozářil naše životy a společenství, abychom jím byli naplněni a jeho světlo odráželi do všech stínů našeho světa a města. Amen