Kázání: Marek 1,29-39

Sestry a bratři, víte, proč Petr zapřel Krista? Protože mu uzdravil tchyni.
Je to už otřepaný vtípek, možná se zasmějeme, ale může se stát, že pak přehlédneme to podstatné.
V dnešním příběhu silně zazní téma nemoci a uzdravení. Ne jednou. Opakovaně. A k tomu jsme slyšeli hlas Jobova ztrápeného srdce: „Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.“ Kolotoč beznaděje a bolesti, se zlepšením, se šťastnými dny už se tu vlastně nepočítá, snad proto, že utrpení je obrovská nálož a člověk pod ní klesá, snad proto, že okolo stojící přihlížející mají jen slova laciné útěchy, snad proto, že člověk už má strach věřit, že bude líp, aby se znovu ve své naději nezklamal... Job kvílí, ale jeho nářek je zároveň ohromně upřímná a otevřená modlitba, vyslovuje to za mnohé zoufalé, snad i za nás, v našich stavech hořkosti, beznaděje, ztráty smyslu či pocitu opuštěnosti. A s tím vstupujeme do příběhu o Ježíšově perném dni v Kafarnaum.
Je šabat, sobota, Ježíš učil v synagoze, zbavil tu jednoho člověka jeho posedlosti. A teď jde se svými přáteli k nim domů. Domů k Šimonovi a Ondřejovi. Tam, kde se odehrává obyčejný, všední život, tam, kde se žijí rodinné vztahy i s jejich napětím a šmodrchanci. Království Boží není blízko jenom v neděli v „kostele“. Ježíš přichází, abychom s ním žili každý všední den, doma, ve svém životě. Jenže v tomto domě momentálně věci neběží tak docela normálně. Je tu Petrova tchyně, maminka jeho ženy, a tahle paní je nemocná. Má horečku, zlou, nebezpečnou nemoc. Je zavřená doma, nemoc jí nedovolí ani vstát, možná by nejraději vzkázala, ať sem Ježíše nevodí, dneska ne, necítím se, je mi fakt špatně, takže nemám uklizeno ani napečeno, to se nehodí, to je ostuda, co když se host ode mě ještě ke všemu nakazí? Člověka tyhle myšlenky popadnou hrozně snadno – za nemoci a nemohoucnost se často stydíme, jako bychom už předem vylučovali možnost, že třeba právě naše slabost umožní něco nového.
Možná ale má ta paní horečku proto, že je pořádně dopálená. Tímto způsobem nad textem uvažuje Nico Ter Linden: Petrova tchyně se na svého zeťáka zlobí, že kvůli nějakému Ježíši prodal loď a opustil svou živnost - kdo se teď postará o rodinu, o její dceru? Myslím, že si tyhle úvahy můžeme dovolit, jen se jimi nesmíme nechat docela odvést od Markova vyprávění. Od problému nemoci. Ježíš nedbá na to, že by se mohl nakazit, nedbá ani na to, že kontakt s nemocnou ho nábožensky znečistí. Bere paní za ruku, podpírá ji... Projevuje se jeho blízkost, ochota být oporou. Nepronáší žádnou formulku, žádné kouzlo. Jen ji drží za ruku. A Boží moc se v Ježíši ženy dotkne a uzdravuje ji. Úplně! I to nás upozorňuje na to, že Boží pomoc funguje jinak než Paralen...
Zpráva o uzdravení Šimonovy tchyně se rychle rozletí městečkem. Jakmile skončí šabat, lidé se srocují u domu. Jednoho trápí záda, jiného bolí duše, další má od narození nemocné oči,... a Ježíš uzdravuje, pomáhá, zahání zlé duchy, vlastně dělá pořád to samé, co pro tu paní v domě – je lidem blízko v jejich konkrétním, osobním trápení či neduhu. Kvůli nim přišel. Jenže je jich hrozně moc, postupně se ta situace proměňuje v cosi docela jiného. Ježíš se slitovává nad lidskou bolestí, znovu a znovu, a lidé už na to čekají v dlouhé frontě jako někde v čekárně u doktora. Ježíš ale není doktor...
To se ukazuje i v momentu, kdy se Ježíš brzy ráno vydává do ústraní, aby se modlil. Jaká to byla modlitba? Přímluvy za ty nemocné? Nebo díkuvzdání na prahu nového dne? Prosba o novou sílu? Nevím, nevíme. Přesto je důležité, že slyšíme, že se Ježíš modlil. Možná to zní trochu banálně, no jasně, že se Ježíš modlil, kdo už taky jiný, že? Jenže ono to ve skutečnosti tak banální není. Zmínka o Ježíšově modlitbě nám může připomenout, že modlitba je součástí vztahu s Bohem, patří ke každému dni, v modlitbě se náš vztah rozvíjí, žije, čerpáme pro své úkoly nebo poslání, můžeme v ní všechno vyslovit a nechat se nově oslovit.
Ježíš se modlil sám. Pro leckoho to samozřejmé vůbec není, modlit se sám za sebe. Troufnout si na to. Zkusit to. Dělat to docela spontánně. Leckdo raději zůstane u toho, že modlitba je součástí bohoslužeb, setkání ve sboru či církvi, zkrátka záležitostí společenství. Nebo hůř záležitostí farářů. Dietrich Bonhoeffer (ten, co napsal píseň Moc předivná) poukazoval na to, že křesťan má být schopen žít víru ve společenství, ale má ji být schopen žít i docela osobně, sám. Každý den.
Dovolím si lehce znepokojivé otázky pro nás dospělé: vědí o nás ti mladší, děti, vnoučata, kmotřenci, omladina všelijaká, že se modlíme? Dovedeme o tom mluvit? Nějak konkrétně? Dovedeme dětem a mládeži v jejich vlastním utváření modlitebního života být doprovodem, neřku-li pomocí?
Ježíš se v Markově příběhu projevuje jako mocný léčitel. A zároveň jako někdo, kdo je pro obyčejné lidi dosažitelný, dostupný, není schovaný někde za kouřovým sklem limuzíny. Je docela pochopitelné, že by jej v Kafarnaum rádi pozdrželi. I učedníci, kteří Ježíše nad ránem spíš pro-následují, než následují, uvažují podobným způsobem: „Všichni tě hledají.“ Ale v tom je právě ten háček. Koho lidé hledají? Léčitele? Divotvůrce? Celebritu? Automat na uzdravování a řešení nejrůznějších lidských trápení? A kým chce být sám Ježíš? Kým je pro nás? Mezi naším očekáváními a Ježíšovým jednáním vzniká napětí. Tak snadno se stane, že se nám Boží záměr či vůle zamění s našimi potřebami, přáními... Ježíš ale nechápe uzdravování jako účel sám o sobě. Nenechá se ovlivnit a řídit tím, co si lidé kolem něj přejí. Nenechá se ani strhnout popularitou. Vidí především konkrétního člověka a jeho nouzi. Učedníkům (i nám) připomene, že smyslem jeho poslání je zvěstovat a žít Boží království. Někdy o tom mluvil, vyučoval, jindy uzdravoval, byl a je lidem blízko, bere je za ruku, dává naději, nové světlo. Není lhostejný – mnohokrát se Ježíš nad někým slitovává, mnohokrát vstupuje do jednotlivého, konkrétního příběhu, uzdravuje, pozdvihuje, odpouští.
Můžeme to shrnout: Ježíš učí, léčí, modlí se. Zkrátka miluje Pána Boha i svého bližního hlavou, rukama i srdcem.
A takový, sestry a bratři, může být i náš příběh. I my potřebujeme, aby se nás Ježíš dotknul, uzdravil a uschopnil. A v síle, kterou nám dává, můžeme jít a milovat Pána Boha i své bližní hlavou, rukama i srdcem. Tedy svým svědectvím, modlitbou a konkrétní pomocí. Jako Ježíš zve své učedníky, aby šli na další cestu spolu s ním, zve i nás, abychom jej následovali. Je tolik lidí, kteří čekají na Boží blízkost. Může k tomu dojít i naším prostřednictvím. Amen