MARIINO A NAŠE „ANO“

Kázání: Lukáš 1,39—45

Sestry a bratři,

kdysi jsem slyšel následující příběh: když bylo po druhé světové válce, rozhodli se Spojenci uspořádat sportovní hry, na kterých měli mezi sebou zápolit příslušníci vítězných armád. Při slavnostním defilé pochodovali sportovci z dané země za vojákem, který nesl příslušnou státní vlajku. Také vojáček s červeno-modro-bílou vlajkou se prodíral Babylonem jazyků a hledal někoho, kdo by se hlásil k „Czechoslovakia“. „Only one?“ „jenom jeden?“ koukal zklamaně na osamělého českého borce. Osamělý český borec, nějaký Zátopek, pak svůj závod vyhrál na celé čáře.

Podobné pocity jako onen vojáček museli mít i ti, kteří viděli, jaký „kontingent“ posílá do společné armády proti Asýrii malé judské městečko Betlém. V této souvislosti mluví prorok Micheáš o Betlému, ze kterého má jednou vzejít vládce Izraele. Ve srovnání s tisíci, které dal dohromady Jeruzalém nebo jiná velká města, to asi mnoho mužů nebylo. Možná by to bylo i k smíchu, nebýt tragické situace války. Pár chlapů z bezvýznamného zapadákova, o kterém by ani nikdo nevěděl, nebýt trochy té slavné historie (byl tam hrob Rachel, pocházel odtamtud David).

O pár století později žije kousek odtud, v galilejském Nazaretě, nenápadná a na první pohled bezvýznamná mladá dívka. V patriarchální společnosti, která uznávala jen muže, by ji asi málokdo uznal za hodna pohledu. Svatba s místním tesařem by za normálních okolností byla nejvýznamnějším okamžikem jejího života. Kdo by si pomyslel, že její jméno, Miriam, Mariam, Marie... budou i po dvou tisících let znát a vyslovovat miliony lidí?

Nevýznamné město, nevýznamný člověk. Stranou od metropolí a paláců, ve kterých si mocní mezi sebou cupují tehdy známý svět. Nedůležití v očích vítězů píšících dějiny.

Je tu ale někdo, kdo má jiné plány. Někdo, kdo k jejich prosazení nepotřebuje ani mocné a vítěze, ani legie a divize. Na titěrný Betlém ukazuje prst proroka Micheáše, když vyvolený národ hledá, odkud přijde Pomazaný, Panovník, jehož království bude bez konce. V Galileji, odkud prý nikdy nevzejde nic dobrého, v Nazaretě, kde si dívka Marie spřádá sny o svém milém Josefovi a kupě dětí batolících se po podlaze jeho dílny, tak právě tady se zjevuje ten, jehož jméno je Boží Síla (Gab'ri-el) a zdraví Marii divnou řečí: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou!“. Tím staví její život vzhůru nohama. Boží akce začne, kde by to nikdo nečekal a navíc způsobem

„Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává“, píše apoštol Pavel v 1. listě Korintským, „Co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic“. „Sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení“, zpívá Marie ve své písni zvané Magnificat. Bůh koná veliké věci právě na těch nejmenších, stranou velkého světa a probouzí život tam, kde by bylo holým šílenstvím na něco takového jen pomyslet.

Dnešní evangelijní text Marii zastihuje na návštěvě u Alžběty, která čeká syna, budoucího Jana Křtitele. Ale ani Marie nepřichází sama. Je teprve na počátku svého požehnaného stavu, nenarozený Ježíš by snad ani nebyl vidět pouhým okem. Takové malé hořčičné semínko, chtělo by se použít přirovnání z podobenství, které by v tomto případě bylo zcela na místě. Také cosi zcela nepatrného, a přece v tom přichází celé Boží království. Malý, byť o půl roku starší Jeníček v břiše Alžběty se může zbláznit radostí. Poskakuje v maminčině lůnu, jakoby z něj ani neměl vyrůst ten smrtelně vážný prorok. Poskakuje tak, jako poskakují hory a pahrbky ve 114. žalmu vstříc přicházejícímu Hospodinu.

Tím se zároveň dostáváme k souvislosti s Adventem, který za pár dnů končí. I v evangelijním příběhu Ježíš přichází, ale přichází prostřednictvím jiného člověka, své matky, v jehož těle je skrytý. Skryté se však zanedlouho stane zjevným, jak to známe z vánočního příběhu: vyjádřeno slovy jedné z koled „nebeská sláva září v úsměvu dítěte“ na pastýře a mudrce a skrze evangelium na celý svět. Přichází Světlo. Může mít velikost malé svíčky, ale od ní se zapalují další, až se rozhoří v celém světě. Lukáš spojil knihu Evangelia a knihu Skutků apoštolských myšlenkou, že události Ježíšova pozemského života mají svůj zrcadlový obraz v životě církve. Podobně jako je v příběhu o setkání s Alžbětou Ježíš skrytý v Marii, prochází Ježíš i dějinami skrytý ve společenství svého lidu, nenápadný, na první pohled neviditelný a přece tu je, působí a jednou jeho světlo naplno vynikne. Sama Marie je jakýmsi (před)obrazem církve: při setkání s Bohem říká své jednoznačné a nevypočítavé „ano“ a od té doby chodí provázena Boží přítomností – ne vzdálenou a neurčitou, ale zcela konkrétní a blízkou, blízkou tak, že už to víc snad ani nejde. Nese v sobě Božího syna. Jeho nositelem můžeme být i my, jak říká Ambrož Milánský: „Blahoslavení jste také vy, kdo jste uslyšeli a uvěřili, protože každá duše, která věří, počíná a rodí na svět Boží slovo“. Ale vždy k takové akci bude Bůh potřebovat naše „ano“. Bůh hledá, jak by vešel do světa. Jako potřeboval Mariin souhlas, potřebuje i náš, potřebuje lidskou svobodu. Jeho moc je vázána na naše „ano“.

Hezky toto myšlenku vyjadřuje list Židům, kde jeho autor komentuje Ježíšův příchod na svět volnou citací 40. žalmu: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“ Je to Bůh, kdo dává – a obdarovaný odpovídá: Jsem tady, udělám co chceš, Bože. V první linii Bible mluví o Ježíši Kristu, o smyslu jeho příchodu mezi nás. Slovo se stává tělem, aby se k tomu, kdo je vyslovil, nevrátilo s prázdnou. Dar života jsme dostali všichni, a také od nás Bůh očekává odpověď „zde jsem“ a ne schovávání nebo mlžení. Očekává to zvláště od své církve, jejíž hlavou je Kristus. Čeká na naše“ „zde jsem abych konal tvou vůli“. Vzorem takového postoje je opět Marie. Tam, kde náboženský profesionál Zachariáš, otec Jana Křtitele selhává se svými pochybami a nedůvěrou, říká tato prostá, nevzdělaná dívka Bohu: „dal jsi mi tělo – a zde jsem, abych konala tvou vůli“. A pak zpívá: Duše má velebí Pána. Hledejme Boží vůli, konejme ji, zpívejme k Boží oslavě. Nejen v době svátků a „dobrých předsevzetí“ - ale po celý svůj život a snad zvláště teď, kdy jsme omezováni pandemií. Ať radost a světlo Kristova příchodu převládne nad současnými chmurami a strachy. Duše má velebí Pána! Amen