5.postní neděle – 2.4.2017

Kázání: Jan 11,1-45

Bratři a sestry,

příběhy z evangelia, vybírané pro postní období spolu úzce souvisejí: pokušení na poušti, setkání Ježíše s ženou u studny (Ježíš se přirovnává k živé vodě), uzdravení slepého (Ježíš o sobě mluví jako o pravém světle). Tyto příběhy odkazují na jeden důležitý předěl v životě – na křest, zrození z vody a Ducha svatého, naše napojení na Ježíše Krista. Dnešní příběh promlouvá o tom, co nám křest, víra v Ježíše Krista přináší – život pod Boží mocí, která je silnější než umírání a smrt.

Jak je typické pro Janovo evangelium, všechny detaily v příběhu mají význam. Mluví se tu o Ježíšových přátelích, o Marii a Martě a jejich bratru. Měli tu výsadu, že část svého života strávili v Ježíšově blízkosti. Byli u toho, když Ježíš vyučoval, vykládal svá podobenství, uzdravoval, odpouštěl, svědčil o Božím království. A přece ne vždycky všemu rozuměli. Když šlo o jiné, nebo o nezávazné poslouchání, to bylo něco jiného, tam měli jasno, zatímco když najednou jde o ně samotné, jakoby obavy zastřou pohled víry. A Ježíš se jim nakonec zdá, že je moc daleko, a když se objevuje, tak příliš pozdě.

Myslím, že taková je obecná zkušenost. Víra se žije docela jinak v situaci pohody, zajištěnosti, klidu a jinak tehdy, když třeba ztratíme práci, nebo nás překvapí vážná nemoc. Naše starosti se pak rozbíhají docela jiným směrem. Je to pochopitelné. Ale příběh pokračuje tak, že našim starostem a bolestem jde naproti Ježíš. Ne jako zázračný šaman, ale jako Boží syn, jako dobrý pastýř, který nezamlčuje smrt, ale ani naději na její přemožení. Je tu někdo, kdo poznal cestu ze smrti k životu.

Podíváme se, co se přihodilo Martě. Byla, docela pochopitelně smutná. Zemřel její bratr. Začala proto Pánu Ježíši vyčítat, že přišel pozdě: Pane, můj bratr nemusel umřít, kdyby ses neopozdil!

Pozdě… To zní docela temně. Vzpomínám na br.faráře Ženatého, který mě křtil i konfirmoval – už jsem to snad kdysi zmínil – jak nám jednou vyprávěl, že za nejsmutnější slovo považuje slovo „pozdě“. To je situace, kdy se už nedá nic dělat. Takhle se cítila Marta. Je se vším konec, jejímu bratru už nic nepomůže. Přesto všechno má v sobě jakousi víru, když říká „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den!“ Ale to ze sebe souká spíš jako naučenou odpověď, než jako svou naději.

Myslím, že se jí nedivíme. Známe mnohé příběhy z Bible, přečetli jsme lecjakou literaturu, vyslechli jsme řadu kázání, přesto se často ptáme, jak to souvisí s mým osobním životem? Co Ježíš řekl a udělal tehdy, platí to i dnes?

A jsou tu i další lidé a pochybnosti. Jak šel Pán Ježíš ke hrobu, okolo stojící ho kritizovali: když byl Lazar jeho přítel, nemohl mu pospíšit na pomoc? Jiným pomohl, tohoto nechal umřít - pěkný kamarád!

Takové poznámky slyšíme dodnes. Když Ježíš přemohl smrt, proč nepomohl mnoha těm, kdo byli vyvražďováni během války? Proč nepomohl dítěti, které někdo unesl a ošklivě zneužil? Proč nezabrání různým nemocem?

Otázky, pochybování, to neslyšíme jen od jiných, ale i uvnitř sebe. Můžeme se tím posunout dál, k hlubšímu poznání. Ale k ničemu to nevede u toho, kdo se jen tato zeptá a už nehledá odpověď. Jen se dál utvrzuje ve svém postoji.

S čím tedy Ježíš přichází? – S tím, co nabízí Martě. Abychom se spolehli na to, kým byl Ježíš pro Lazara, pro Martu a kým je i pro nás. Ježíš říká: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Tahle zvěst je náš základ. Nic většího už nikde nemůžeme dostat. Takový dar víry pozvedá z rezignace, z temnoty, z beznaděje. Neznám větší motivaci a povzbuzení, než víru ve vzkříšeného Krista. Nevím o pevnější záštitě.

Bratři a sestry, co dnes slyšíme, je pro společenství církve a každého z nás na prvním místě. Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne věří, bude žít.

Abychom se neklamali, Ježíš nenabízí nějaký laciný elixír života, který by nás měl zachránit od údělu společného všem lidem. Ale zachraňuje nás „ve“ smrti, tím, že sám umírá z lásky, umírá pro nás a za nás a tím nám dává život. My známe život, který vede ke smrti. Ježíš nám ukazuje smrt, která vede k životu.  

Vypravování o vzkříšení Lazara nám také ukazuje, jaký je Ježíš člověk. Člověk jako my. Také zná zármutek z rozloučení, trápí se nad smrtí milého člověka. Nestydí se za slzy, je otřesen. Otřesen smrtí přítele, ale i blížící se smrtí vlastní, kterou mu tento hrob připomněl: Za pár dní bude mrtev i on. Evangelium říká, že se Pán Ježíš nad hrobem Lazara zachvěl.

Pán Ježíš tedy ví, jak nám je, když prožíváme těžké chvíle, když pohřbíváme své přátele nebo své naděje. Ví, jak nám je, cítí s námi. To si můžeme dnes uvědomit tak do hloubky, abychom si na to vzpomněli ve chvíli krizí a úzkostí: Když se v takové situaci pokoušíme modlit, voláme k někomu, kdo ví, jak nám je. Voláme k lidskému bratru, který také prožil co my.

Ježíš je ale mnohem víc: Je Boží Syn a nestojí v kruhu přátel kolem hrobu pouze v soucitné účasti. Ježíš odkrývá cestu ze smrti k životu, ze zármutku k nové radosti, ze ztráty k novému setkání. Smrt už není koncem všeho, ale cestou k novému setkání s nebeským Otcem.

Na tom stojí naše víra a naděje. Tak to Pán Ježíš dnes říká každému, kdo chce slyšet: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne uvěří, bude žít, i když už zemřel.“

A to už probleskává ve Starém zákoně. „Nemusím se bát zlého, neboť ty se mnou jsi“ - tak to už vyjádřil 23.žalm. Jeho vyznání se stalo refrénem i našich písní, naší vděčnosti. Odpovědí na všechny hory překážek a bolestí, co nám život hází pod nohy, i toho, co teprve přijde.

„Nemusím se bát, vždyť ty se mnou jsi.“ Díky tomu víme, že s Bohem má život hluboký smysl, ať je dlouhý nebo krátký. Život ve víře je světlem tomuto světu, a také po svém skončení krášlí Boží zahradu. Tolik znamená, že Ježíš jde až do hrobu a vyvádí odtud Lazara. Jako on, i my jsme Ježíšovi přátelé, i náš život stojí Ježíšovi za to, aby nás vyvedl ze smrti do nového života. Abychom už teď se obrátili k Bohu a odevzdali mu svůj život. Stejně jako na konci našich dnů v tomto světě, kdy odevzdáme život do jeho rukou.
A tak nebojme se a nechme vzkříšeného Ježíše projít všechny naše úzkosti a strachy. Amen