Kázání: Jan 3,16-21

Sestry a bratři,
žijeme ve světě, kde platí něco za něco, dáš – dostaneš. Je to přirozené a předvídatelné. Chci-li si něco koupit, musím mít peníze, vydělat si je. Mám-li něco umět, musím se to naučit. Žádný učený z nebe nespadl. Nic není zadarmo. Pravda je, že pečení holubi nikde nelétají, leda ti „vypečení“, kteří vlítnou všude, kam se dostanou a musíme po nich uklízet. Tak to chodí v životě.  Kolikrát musíme udělat něco navíc, aniž bychom za to něco dostali. Nelze očekávat, že bude všechno férové. Sebe i své děti připravujeme na to, že je třeba se přičinit a jen nečekat s nataženou dlaní, až nám někdo něco milostivě dá. Znalci lidské duše, psychologové, terapeuti mluví se svými klienty narovinu o tom, že svět je tvrdý a člověk musí očekávat a být schopný přijímat různé rány, aby jej nevykolejil každý sebemenší šťouch. Samozřejmě nejde o to mít ostré lokty a naučit se, jak si za každou cenu přihrávat výhody a osvojit si nekalé fígle. Nechceme takovým věcem podléhat, ale bývá to těžké. A tak je dobře o tom vědět a nedělat si zbytečné iluze. Abychom obstáli, bude se po nás chtít čím dál víc: pracovně, výkonnostně, finančně. Navíc se seznamovat s novými technologiemi, nebo se připravit na pozdější odchod do důchodu, aby se nerozpadl sociální systém. A o nejistotách širšího světa tady v Evropě a kousek odtud ani nemusím mluvit.
A do toho teď blikne světlo: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna.“ Jakoby řinčení silných slov a zbraní přehlušila nádherná píseň. Jakoby se rozsvítilo a svět získal netušené nádherné barvy. Bůh tak miloval. Doslova by se dalo říct: Bůh si tak zamiloval svět. Jako se dva lidé do sebe zamilují a pak vnímají svět okolo úplně jinak. Takovou vášní je Bůh plný. Ve francouzštině fráze „zamilovat se“ se doslova řekne upadnout do lásky. Podobně je to i tady. Nejde jen o cit, je v tom pohyb, člověka láska pohltí úplně celého. A Bůh do toho jde taky úplně celý. Bůh si nás a celý svět zamiloval. A nijak mu nebrání, jak je svět tvrdý a kolikrát je takové i naše srdce. Nezabrzdí ho nejrůznější pravidla a zvyky, kde platí něco za něco. Ani to, jak se sami zrovna cítíme, co děláme, nebo co všechno nepovedené máme za sebou. Jeho láska je nepodmíněná. Jméno jeho jediného Syna, Ježíše Krista, to potvrzuje a navždy garantuje. Jednou to řekl a to platí. A nejen že to řekl. Nemá pro nás jen slovo. Vždyť Boží slovo se stalo tělem v Ježíšově osobě, stalo se skutečností. Bůh nám dal své slovo tak, že nám dal svého Syna. Není to žádná platonická láska, nebo povrchní cit. Musel to pořádně pocítit. Vždyť do toho Bůh vložil sebe sama. Dal, aniž by požadoval protihodnotu. Můžeme klidně říct, že Bůh je ten, kdo dává, tvoří, miluje, zachraňuje. To jej nejlépe vystihuje. Není jen tím, kdo je první, nejvyšší, svatý, nejmocnější. On především přichází a dává, naplňuje, je v pohybu za námi, které miluje. Obdarovává láskou, vírou, přáteli, společenstvím, modlitbou, milostí. A nenabízí to všechno za něco, vše dává z lásky. Jak s tím naložíme, to je druhá věc a je plně na nás.  
Ať je to s námi jak chce, Bůh nemluví a nerozdává jen tak do větru. Je za tím účel: Bůh chce každého uchovat pro život věčný, pro život ve světle. „Dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Taková je jeho vůle a takový je cíl jeho božího projektu. A my jsme jeho součástí. Vydává se pro každého z nás. Stojíme mu za to. Zná každého z nás jménem a mnohem víc. Když se tady, jak tu jsme spolu, podíváme třeba na člověka vedle sebe, uvidíme známou nebo aspoň povědomou tvář, někdy budeme znát jméno a v některých případech se s tím člověkem tady potkáváme roky. Přesto budeme o sobě vědět leda to, co spolu prohodíme po bohoslužbách, než se rozejdeme. Před Bohem si stojíme docela jinak. Jako děti pro své rodiče. To není známost, ale hluboký vztah. Láska a péče. Taky starosti a občas rozčarování. No a jako rodiče i Bůh nepřestává investovat do svých dětí lásku, moudrost, svůj čas a nakonec sám sebe. Aby obstály. Ježíšova oběť a vzkříšení, to je ten největší dar, abychom žili a nejen přežívali. Tak se pro nás vydal, aby náš život byl spojen s jeho životem, abychom věděli, že nikdy nejsme sami, aby různé temnoty nepohltily dar světla, abychom žili s tím, že před námi není konec, ale Boží rodičovská náruč. Dal nám svého Syna, protože mu za tuto investici stojíme. Dává, aniž by požadoval něco za to. A je jen na nás, jak se rozhodneme, jak odpovíme, pokud vůbec.
Naše reakce, to je druhá stránka dnešní zvěsti, kde se mluví o soudu. Tou první je Boží iniciativa, Boží láska, Boží příklon k nám. A na to navazuje naše odpověď, naše reakce. A ta je tady popsána slovy o soudu: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Není to ale soud, kde  jeden, nezávislý soudce rozhoduje o osudu dotyčného člověka. Tady Ježíš mluví o soudu, který vykonáváme sami nad sebou. „Soud je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo.“ Přišel Ježíš jako světlo, objevuje se v našem životě, vstupuje do něj a my sami rozhodujeme, jestli jej přijmeme nebo spíš obejdeme, jestli na něj dáme, v Něj uvěříme, nebo jej budeme ignorovat. Je to na nás. Slovo soud se v řečtině řekne krisis, od toho je odvozené slovo krize, ale také kritérium. Tak můžeme říct, že u tohoto soudu jde o to, podle jakého kritéria se budeme řídit, jednat a žít. Jestli podle Ježíše Krista, nebo jen podle sebe či jiného výběru. Máme svobodu volby. Většinou se lidé rozhodují podle toho, jak byli vychováni, k čemu vedeni, i vlivem nejbližšího okolí. Je to výsostná věc každého člověka, jeho zkušeností a svědomí. Nemůžeme hodnotit, jak se kdo zařizuje, čemu věří nebo nevěří. Ale za sebe můžu a chci naplno říct a vyznat, že tím nejvyšším kritériem je Ježíš Kristus. Víra v Něj přináší světlo, lásku do našich vztahů, odpuštění a naději do různých zápasů. Jistotu, že dobro tady je a má smysl je objevovat a o ně usilovat.
Když si Bůh zamiloval i mě s celým světem, můžu i já mít dobrou naději a sílu se ve světě zasazovat o dobro pro mé bližní, pro společnost, pro sbor, pro životní prostředí. Přicházíme-li ke světlu, sami se jím necháváme zapalovat. Jak říká Ježíš: Vy jste světlo světa. Je to krásné poslání. Ale také nesnadné. Světlo, které dává Ježíš, ukazuje dobrý směr i sílu, dává pokoj, projasňuje mysl, ale také osvětluje to, co je v nás, naši vlastní vinu, odpovědnost za různé nepovedené věci, narušené vztahy. Život s Bohem, to není triumfální jistota, že jsem na té správné straně. Vím o Bohu vedle sebe, se mnou, ale také vím o vině, o hříchu v sobě. I za to díky. Díky tomu totiž můžeme vědět, jací opravdu jsme, jací jsme byli a že přesto všechno nás Bůh zahrnuje láskou, zve k životu víry v tomto světě, do kterého i my můžeme vnášet trochu svého světla.
Občas nás třeba přepadnou různé pochybnosti o sobě, o druhých, můžeme se lekat různých událostí. Ale nepochybujme o tom, že Bůh si zamiloval svět i nás každého! Nechejme se plnit jeho světlem a vést jeho slovem v této části světa, kam nás povolal. Amen