Čtení: Skutky 5,17-40

1. Odporná zpráva?

Milé sestry, milí bratři,

Boží dobré zprávy mají na světě velkou konkurenci. A jelikož jde o konkurenční boj, není to žádný med, laskavosti a zdvořilosti musejí stranou. Buď ty a nebo já. Židovská velerada vnímala křesťanské kazatele právě takto, jako konkurenty. A nedokázala snést představu, že by si konkurence otevřela svůj obchůdek přímo v židovském nákupním středisku – přímo v jeruzalémském chrámu. To byla od apoštolů neslýchaná drzost a za tuto drzost museli dostat na pamětnou. Takže honem a šup s nimi do vězení! Ostatně před nimi se podobné drzosti dopustil i Ježíš.

Ale opravdu je zvěst o Kristu konkurence k židovské víře v milostivého Boha? Opravdu je apoštolské hlásání pokání a odpuštění hříchů tak strašná a trestuhodná drzost? Anebo co bylo na apoštolském učení pro veleradu tak dráždivé a tak tuze odporné? Připomeňme si obžalobu proti křesťanským svědkům: Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev! (Sk 5,28)

V obžalobě slyšíme hned dvě věci – 1. vy jste veleradu neuposlechli – a to nás zlobí! 2. nevyjadřujete se o veleradě jemně, nýbrž veřejně a bez okolků o nás hovoříte, jakože máme podíl na usmrcení člověka. Tak to jste přehnali. Pravda je sice hezká hezká věc, ale tato pravda nikdy neměla vyjít na světlo, nikdy neměla být odhalena. Kdo se o vlku nevyjadřuje jemně, riskuje, že okusí jeho drápky.

2. Svoboda slova

Celá záležitost s „odporným“ apoštolským učením by se taky dala chápat takto: máme tu vlastně spor o svobodu slova. V lidské společnosti se odpradávna z různých důvodů umlčovaly některé hlasy a postoje. A dnes čteme jeden z příkladů. Svoboda slova je vskutku nebezpečná, může podvracet jednotu, soudržnost lidí a vztahů. V kritických chvílích, kdy je nezbytné držet pospolu a vší silou táhnout za jeden provaz, ve chvílích jako je třeba válka nebo hladomor, se svoboda slova příliš nepěstuje. Neuvážená slova totiž mohou rozdrobit společnou vůli, zadusit a podvracet společné úsilí.

A to je zároveň obrovská přednost neukázněných slov. Neboť existují i jiná období než krize. A existují síly a mocnosti, které je nezbytné drobit a zeslabovat. K tomu může krásně posloužit svobodný prostor pro předávání informací. Svoboda slova je tedy služebná hodnota, je tu proto, aby sloužila hodnotám větším – může naprosto skvěle sloužit pravdě. Ale hřích v našich časech našel způsob, jak ji zneužít, takže někdy slouží lži. Svoboda slova dokáže sloužit všem lidem k dobrému, ale někteří lidé tutéž svobodu dnes užívají tak, aby posloužila k upevnění jejich moci nad jinými.

Sestry a bratři, máme veliký dar, žijeme v době svobodného vyjadřování, na rozdíl od apoštolů máme šanci šířit pravdu bez obav, bez trestů, i když to zrovna neladí mocným vlkům. A běda nám, pokud bychom šířili nespolehlivá svědectví, běda nám, jestliže by naše slova nesloužila k obecnému dobru.

3. Větší hodnoty, mocné jméno

Vraťme se zpět k vyprávění o apoštolských činech. Ten dnešní příběh nám ukazuje, jak Boží moc a pravda se nedá zadržet. Nedá se zastavit. Nezardousí, nezadupou ji ani policejní ozbrojenci, ani chytré zastrašovací tahy vysokých úředníků. Kristus opustil zapečetěný a hlídaný hrob v síle nového života. A apoštolové pokojně vyšli z mlčenlivého vězení, znovu otevřeli ústa a začali vyučovat. Znamená to, že Kristus je mocnost pravdy. Postavil se za něj samotný Pán a Tvůrce světa, Dárce života. Máme k dispozici svědectví o něm, ta svědectví si dnes čteme, nacházíme v nich posilu a naději. My také máme možnost tuto mocnost pravdy oslovovat jménem. Známe mocné jméno, v něhož jsme byli pokřtěni. Máme nablízku mocnost pravdy, která zve, abychom v její síle mluvili, chodili a žili.

A zde je to posilňující svědectví: Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají. (Sk 5,30-32) Stalo se toto, my jsme to všechno viděli. Viděli jsme Boží akci, Boží děje, viděli jsme Ježíše lidmi poníženého a viděli jsme jej Bohem povýšeného. A když tu zprávu rozhlašujeme, tak opět vidíme Boha v akci – Duch svatý totiž svědčí s námi. Boží moc přichází na pomoc našim slabým ústům a roztřeseným hlasům. Protože za pravdivým slovem stojí, za pravdivé slovo se dříve či později postaví ona veliká mocnost, která dává život a která překonává i smrt. Takto promluvili apoštolové v čele s Petrem.

4. Poselství židovského učence

Co je to za zvláštní obhajobu? A je to vůbec obhajoba? Může snad takové slovo před mocným soudem být nějak přínosné? Reakce velekněžské rady mluví jasně – cituji: Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít. (Sk 5,33)

Avšak uprostřed těchto mocných a silně rozladěných protivníků se nečekaně objevuje obhájce, jehož slova mají dopad. Gamaliel mu říkali. Tento muž patřil k největším rabínům Ježíšovy doby. Zasedal u jeruzalemského soudu a účinně prosazoval mírnost a toleranci, předně vůči bezprávným ženám, ale také vůči pohanům. A tento veliký muž navrhl tolerantní postup i vůči křesťanům.

Jeho mírný návrh má dva velké argumenty. Nejprve poučení z historie. Čtu verš 36: Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Poučení z historie je jasné, každé mesiášské hnutí stojí a padá se svým tak zvaným mesiášem. Nazaretský učitel nebyl ani první ani poslední v řadě těch, kteří jsou takto nazýváni. A dořekněme k tomu to, co Gamaliel nedořekl, tato záležitost je v případě ježíšovců po Velkém pátku přece už vyřízená. Není potřeba dělat další opatření.

A druhý argument pro mírnost je argument teologický – opět jej přečtu: Radím vám teď: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit.

Pustit – propustit. Není nutné znát na všechno správné řešení. Není nutné mít věci za každou cenu pod kontrolou. Pojďme při svém rozhodování počítat s možností, že Hospodin je při díle. A nechme se poučit z budoucnosti.

Tento argument – poučení z budoucnosti – vlastně není vůbec nový ani převratný. Najdeme ho již v Mojžíšově zákoně, když bylo třeba odlišit pravé a falešné proroky, pravdu od lži. V knize Deuteronomium čteme:  Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho. (Dt, kap. 18) Pravda totiž na rozdíl od lži dlouhodobě obstojí. Pravda je přesvědčivá nejen dnes, ale i za týden, za rok a za sto let. A tak apoštolové dostali nikoli hrdelní trest, ale mnohem mírnější a daleko tolerantnější zbičování a zákaz kazatelské činnosti. A jejich svědectví o živém Kristu, o pokání a odpuštění můžeme prověřovat i my v r. 2025.

5. Poslušnost

Na závěr bych rád se krátce zastavil u slov apoštolů, která jsem předtím vynechal. Je to jediná věta, kterou bychom mohli považovat za obhajobu: Boha je je třeba víc poslouchat než lidi. (Sk 5,29)

Velké a rozporů plné je slovo poslušnost. Pán Ježíš byl dosti neposlušný! Odpovídal na otázky ne tak, jak mu je jiní pokládali, nýbrž tak, jak chtěl on. Nedokázali ho ukočírovat jeho příbuzní, nedokázali ho zvládnout farizeové, nezkrotili jej ani nejvyšší představitelé židovstva, ba ani Římané. Mojžíšovy zákony v případě potřeby přeformuloval. K desateru občas přidal ještě další přikázání. A všechnu jeho neposlušnost vůči rodinným a společenským autoritám, jeho neposlušnost vůči tradicím my nyní chápeme a vykládáme jako poslušnost Bohu. A přece se nám zdá, že máme být poslušní vůči autoritám a naši potomci mají být poslušní vůči autoritám. Zdá se nám, že ta samotná schopnost poslušnosti je něco žádoucího a dobrého.

Ale Ježíš neříkal: konej poslušně to, co ti nařídí druzí. On říkal, kdo z vás chce velký, buď vaším služebníkem. (Mk 10,44) Poslušnost Boha je patrně něco zvláštního, něco docela jiného než to, co si obvykle pod slovem poslušnost představujeme. Apoštolové pravili: Více se sluší poslouchat Boha než lidi. Vychází mi z toho otázka: Jak jen to skloubit – jak jen žít láskyplnou službu lidem a přitom poslouchat jedině Boha? Budu vděčný, když bude příležitost o tom spolu hovořit.

Modlitba

Pane Bože, prosíme tě, nauč nás ježíšovskému umění – sloužit lidem a při tom poslouchat více Tebe než kohokoli jiného. Amen

Kamil Vystavěl, 18.5.2025, ČCE Přerov