Kázání o hřivnách: Matouš 25, 14-30

Bratři a sestry, nechejme se dnes oslovit Ježíšovým podobenstvím. Vypadá to, že Ježíš pro nás vybral příběh ušitý pro naši situaci, sepsaný pro naši dobu. Na začátku se mluví o člověku, který se chystá na cestu, proto zajišťuje, aby se o jeho majetek postarali služebníci, a odjel. Je pryč. Není to životní pocit mnoha lidí v našem světě? – Bůh se vytratil, zmizel z očí, je pryč, prostě se tu nevyskytuje. Vyklidil pozice, které mu dosud patřily. Tím pořádně riskuje, a my se jen můžeme ptát, jestli si to uvědomuje? Riskuje, neboť na uprázdněné místo se dere všelijaká konkurence, co touží zaujmout v životě lidí přední místo. Zřejmě to Bůh musel tušit, věděl, co hrozí, a přece zdánlivě odcestoval a nechává své svému osudu. Nechává běžet dějiny, jako by jej samého nebylo, nechává své lidi sklouznout do pocitu bezradnosti, méněcennosti, vyprahlosti, v jiných případech naopak soběstačnosti, která s Bohem vůbec nepočítá.

V tom je podobenství až bolestně aktuální. Pán odcestoval, s velkým rizikem, že se mezitím, než se vrátí, stane něco nekalého, že jeho obrovský majetek bude rozkraden, nebo znárodněn, znehodnocen. To si dobře uvědomuje. A právě proto, že ví, jakému riziku se vystavuje, učiní opatření a svěřuje správu majetku svým služebníkům. Nemá přitom všechno pojištěné, může se stát cokoliv: zpronevěra, bankrot, krádež, poničená reputace… O tom všem ví, ale má takovou důvěru ve své služebníky, že jim svěřuje svůj majetek, v důvěře, že bude v dobrých rukou. Šlo přitom o hodně. Služebník, který dostal nejmenší podíl majetku, by dnes musel s průměrnou mzdou vydělávat šestnáct let, aby našetřil hodnotu svého podílu. Ne nadarmo Ježíš mluví o tak velkých částkách, abychom si uvědomili, jak velkou důvěru musel mít ten člověk ve své služebníky. Důvěru, ale i očekávání. Nebyl to žádný troškař. V sázce je nesmírně moc.

Podobenství většinou čteme z hlediska hřiven, talentů, které jsme dostali a máme rozvíjet. O to určitě jde. Ale všimněme si, jaká je za tím obrovská důvěra Pána Boha vůči nám. Důvěra, že s tím, co nám dává, co nám svěřuje, naložíme dobře, hospodárně, že vykážeme zisk. Kdyby důvěru neměl a nic moc dobrého si o nás nemyslel, nešel by do toho. Jenomže on na své spoléhá. Bůh na nás, bratři a sestry, spoléhá, a podle toho nás obdarovává.

To je jedna věc příběhu: Pán v nás má důvěru. Spoléhá na spolupráci s námi. Považuje nás za hodné a schopné takové spolupráce. To je vysoké hodnocení a je dobré je slyšet. Takhle totiž nemáme ve zvyku o sobě přemýšlet. Raději se držíme při zemi, zůstáváme střízliví co se týče našich schopností a možností. A teď slyšíme, že s námi Bůh počítá s konkrétním záměrem, svěřuje nám do správy velké hodnoty a důvěřuje, že budou v dobrých rukou. Ž se jeho majetek rozhojní.

Ta druhá věc je, že Ježíš tady nemluví o obchodních partnerech, ale o služebnících. I když je tu důvěra, nelze mluvit o rovnocenných partnerech. Před Bohem nemůžeme říct: Já pán, ty pán. Pán je jeden, náš Mistr, Ježíš, a my jsme jeho služebníci. Důvěryhodní, schopní s ním spolupracovat, starat se o jeho majetek, s tím ovšem, že je to jeho majetek. A takový služebník je ve všem odkázán na svého pána. Může se nám to zdát jako protimluv k tomu, že jsme Božími spolupracovníky, ale není. Jedno je spojeno s druhým. Výstižně to vyjádřil Martin Luther ve své dílku O křesťanské svobodě, kde rozvádí dvě teze: 1) Člověk jako křesťan je naprosto svobodný a není poddán nikomu; 2) člověk jako křesťan je povinnostmi spoutaný služebník a poddán všem. Svoboda ve světě – poddanství vůči Bohu. Kdo poznal víru a přijal ji, kdo se stal křesťanem, patři Bohu, Ježíši Kristu jako svému Pánu. Služba se stává podobou jeho života. Nežije už sám, jak píše o sobě apoštol Pavel, žije v něm Kristus. Nežiji už sám pro sebe, žiji pro Krista, jsem bližním lidem vedle mě. Tak se utváří život křesťana - služebníka.

A jak taková služba vypadá?

Kupodivu, podobenství o tom nemluví. Pán svolal své služebníky, každému svěřil část majetku a odcestoval. Nic bližšího se tu nepíše. Žádné doporučení, nějaký předpis, návod, co s majetkem, jestli uložit v bance, nakoupit akcie nebo nemovitosti. Služebníkům byl svěřen, a je teď plně na nich, jak s ním naloží. Je za tím důvěra, že si služebníci poradí, budou vědět, jak se rozhodnout a co udělat. Ale je za tím i velmi nepříjemná svoboda, ve které se každý musí rozhodovat sám, podle vlastního úsudku a své víry. Taková svoboda je někdy pořádně tíživá; není žádná záruka toho, že zvolíme dobře.

Bratři a sestry, tady si můžeme všimnout zajímavé shody mezi Pánem a jeho služebníky. Pán-majitel se rozhodl odjet na delší čas a tím silně riskuje, že se na jeho místo prodere někdo jiný a dá na něj zapomenout. Není-li vidět a slyšet, jakoby vyklidil své pozice a dal je všanc jiným. Riskantně se stáhnul. A teď, při předávání majetku vede své služebníky k podobnému riskování – svěří jim hodnotný majetek, aniž by je blíž poučil a zaúkoloval. Každý dostal určitý počet hřiven (talentů) – a nalož s nimi, jak uznáš za vhodné. Sám Pán svým odchodem docela riskuje a teď ještě učí i své služebníky, aby se nebáli jít do pořádného risku.

 Nedozvíme se tu, jak jejich služba má vypadat, co přesně mají podniknout. To se tu nepíše. Ale jedna věc je tu zřejmá: Pán něco od svých služebníků očekává. Svěřuje jim svůj majetek, aby byl v dobrých rukou, aby byl k užitku. A druhá polovina příběhu zřetelně hlásí, že pánovi jde o rozmnožení majetku.

Díky tomuto podobenství se slovo hřivny, talenty dostalo do našeho slovníku. Už neznamenají díl majetku, ale obdarování, nadání, vnitřní ustrojení. Každý máme své obdarování, a v různé míře, jako služebníci v podobenství. Jak píše apoštol Pavel: Každému byl dán dar Ducha svatého ke společnému užitku. O tom, věříme-li v Ježíše Krista, nepochybujme! Ježíš nemluví naprázdno. Každý dostáváme 1, 2, 5, 10 hřiven. A co je stěžejní, dostáváme je, abychom je spravovali a přijímali je jako Ježíšovi služebníci, užívali je a rozhojňovali. Můžeme mluvit o svých nadáních, talentech: někdo zpívá, jiný hraje, někdo je kamarádský, umí povzbudit, někdo píše, dobře počítá, umí racionálně a strategicky přemýšlet, jiný je zručný, nebo soucitný… Můžeme přidat řadu dalších příklad, ale oč tady jde: obdarování jsme všichni dostali jako dar do správy, do užívání, a jejich Dárce od nás něco očekává. Je na nás, jak s nimi naložíme, jestli je zakopeme, necháme si je jen pro sebe, pro svůj dům, nebo nebudeme líní je investovat do společné služby pro Krista, pro náš sbor. I s rizikem nepochopení nebo klacků pod nohama. Nebojme se do toho jít, jako Ježíšovi služebníci. Náš Pán nás vybavil dostatečně k tomu, aby naše talenty sloužily.

Bratři a sestry, k tomu ať nás povzbudí i poslední postřeh. Majetek v podobě hřiven je určen k předávání. Podobenství ukazuje, že vydávat = získávat. Jako v tom rčení: peníze dělají peníze. Kde se investuje láska, tam se nová láska rodí. Kam jdeme se svou vírou, tam se víra zasévá a rozhojňuje. Třeba ne vždy podle našich představ, ale Bůh zaslibuje výnos. Jen nemůžeme do toho jít na půl plynu. Mysleme na to, že Pán od nás očekává, že se sebou a se svou vírou něco podnikneme. Odvážíme-li se toho, pak každému, kdo něco má, bude dáno a přidáno. Amen