NA POČÁTKU BYLA OTÁZKA

Kázání: Lukáš 2,41-51

Sestry a bratři,

otázka vybízí k odpovědi a často je spouštěčem dlouhé debaty. Jestliže se na něco ptáme, zajímáme se o to, hledáme odpověď. A docela příznačně otázky najdeme na začátku i konci evangelia, příběhu o Ježíši Kristu. Tady, v chrámu se dospívající Ježíš ptá zmatených rodičů: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Na konci evangelia najdeme téměř totožnou otázku, kterou pokládá anděl zmateným ženám u hrobu: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.“ Začátek i konec Ježíšova života vzbuzuje překvapení a otázky, kterými nás provokuje a oslovuje. Otázka jako začátek, zahájení konverzace, vztahu.

Hned na počátku Ježíšova působení, krátce po vánoční radosti a nebeskému i pozemskému jásotu objevuje otázka. Vlastně dvě otázky. Nejprve se Marie ptá: Synu, co jsi nám to udělal? A Ježíš odpovídá otázkou: Jak to, že jste mě hledali? Je to proto, že setkání s živým Ježíšem překvapuje, otevírá a přináší něco nového. Ježíšova přítomnost, jak se zpívá v jedné písni, mění dávné řády, Bůh už není v dálce, Kristus žije tady. S Bohem je opravdu život jaksi jiný než bez něj. Díky Boží přítomnosti každý detail v našem životě dostává hlubší význam. Podobně jako je to v Bibli. Vždyť se na to podívejme. Máme před sebou docela obyčejný příběh, který by se mohl s lehkou obměnou přihodit komukoliv. Návštěva chrámu a města, kde je spousta lidí, a někde v tom rumraji se ztratí dítě. Běžná situace. A právě v tomto „normálním“, všedním příběhu vidíme, jak v běžném zmatku dochází k setkání člověka s Bohem.

Hlavním rysem tohoto příběhu je hledání. „Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě…“ A Ježíš na to reaguje: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Rodiče hledají svého syna, on sám také hledá – to co se týká jeho nebeského Otce.

Víra je cesta, hledání, neustálý neklidný pohyb, jak nás vede a inspiruje Bůh. Takový neklid kdysi přiměl Abrahama, aby se vydal na nejistou cestu. A stejně i mudrce, kteří šli za světlem, aby nakonec nalezli Ježíše. Mnoho současných lidí se ptá, kde zakotvit, kudy se vydat, kde načerpat, kde je Bůh. Taková cesta nás učí se ptát, pozorně naslouchat otázkám srdce a svědomí. Bůh nás často oslovuje spíše otázkami než hotovými odpověďmi.

Odkud se bere ten zdravý neklid, který přivádí k putování, ke hledání, k doptávání? Pochází z touhy. To je vnitřní tajemství těch, kdo se vydávají za světlem pro sebe i pro druhé: touha nespokojit se s tím, co je. Toužit znamená udržovat při životě oheň, nebo alespoň jiskru, která v nás hoří a vede nás hledat Pána Boha v našem všedním, běžném světě. Přijímat život jako tajemství, jako stále otevřenou cestu. Každý den jako příležitost objevit Boží přítomnost, ve svém životě i ve tvářích druhých lidí.

Tak nás Bůh stvořil – uhnětené touhou, zaměřené ke světlu, k jeho Dárci. Jeden člověk řekl, že jsme tím, po čem toužíme. Hledáme-li něco dobrého, tak nás už teď utváří ten dobrý cíl. Toužíme-li naopak po něčem zkaženém, jsme tím zlým poznamenáni. Bůh je tím dobrým. Dobrá touha nás posouvá dál – za bariéry zvyku, za život zploštělý konzumem, navzdory strachu riskovat a angažovat se pro druhé, potřebné, pro dobro.

Mnohokrát žijeme jakoby zaparkovaní ve svém bezpečí nebo zvycích, bez impulsu touhy, která nás vede dopředu. Jak jsme na tom s vírou? Nezůstáváme stát ve svém vnějším, formálním náboženství, které nezahřívá srdce a nemění životy? Vyvolávají naše slova v lidech touhu přiblížit se Bohu? Je smutné, když společenství věřících lidí už netouží a jen se unaveně vleče, místo aby se nechalo přemoci Ježíšem, rušivou a znepokojující radostí evangelia.

On přichází do našeho zaběhaného života, dává se nám poznat, a to jako ten, kdo občas přehodí naše výhybky. Ale nestačí jen o Bohu něco vědět. Bůh se nám dává poznat tak, že nás nutí jej hledat a poznávat. Vykřesává v nás víru, která je cestou, hledáním, následováním. Sám Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. Pravdu, naplnění života nacházíme, vydáme-li se za Kristem. Prorok Jeremjáš to vyjadřuje výstižně: Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův.

Ježíšovi rodiče byli překvapeni, když zjistili, že jejich syn s nimi není. Tak tomu je dodnes. Ježíš nebude tam, kde jsme zvyklí jej mít. On říká: Hledejte Boží království a jeho spravedlnost. Hledejte a naleznete. Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá. Víra v Ježíše Krista spočívá v tom, že jdeme za ním, že se ptáme na jeho vůli a prosíme o moudrost a sílu ji naplňovat. A každým krokem, kterým se přiblížíme Kristu, nám bude jeho světlo blíž. Nečekaně blíž. Jak to vyjadřuje jedna krátká vánoční povídka: Malý chlapec se díval na hvězdu a plakal. A hvězda řekla: Chlapče, proč pláčeš? A chlapec odvětil: Jsi tak daleko, že se tě nikdy nebudu moct dotknout. Ale hvězda řekla: Chlapče, kdybych se už teď nedotýkala tvého srdce, nikdy bys mě nemohl uvidět. Jako se Ježíš dotkl srdce Marie, která pak jeho slova uchovávala ve svém srdci, dotýká se i nás. Proto hledání, k němuž jsme zváni je naplněno radostí a napětím. Jde o hledání Ježíše Krista, který nám jde naproti.

„Když ho rodiče spatřili, užasli…“ Sami Ježíšovi rodiče, kteří byli jeho nejbližšími již dvanáct let, užasli, když jej po třídenním hledání nalezli. Jak je to nepatrný, a přitom hluboký detail v celém příběhu. Setkání s Kristem otevírá náš život k nečekanému úžasu, k údivu. Otevíráme se pro přítomnost někoho mocnějšího, než jsme počítali. Jaký předěl v našem čase. Už tu nejsou jen naše pravidelné starosti, práce, zařizování, výdaje, nejsou tu jen chvíle k odpočinku a užívání si. Naše dny jsou naplněny setkáním, tichým úžasem z toho, že v tom všem shonu i klidu nacházíme našeho Pána, Ježíše Krista. Můžeme ho nalézt ve slovech, která slyšíme, nebo která mu adresujeme v modlitbě, zakoušet ho rozumem, i svými city. Jde o to, jak píše apoštol Pavel, aby Kristus přebýval v našem srdci a my poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dali se prostoupit vší plností Boží (Ef 3).

A tak, bratři a sestry, děkujme Bohu za všechny otázky, ve kterých je On tajemně přítomný, podněcuje nás jej hledat a některých věcí se i vzdávat - to abychom nakonec užasli nad tím, co nám Bůh sám daroval. Přemýšlejme nad tím, co činí náš život požehnaným a co naopak nám z našich zaběhaných činností a uvažování brání, abychom se s živým Bohem neminuli. K tomu bych nám všem popřál slovy jednoho německého myslitele: požehnaný nepokoj. Amen