Kázání: Skutky 16,25-34

Sestry a bratři,
čas, který prožíváme, nevede zrovna ke zpěvu. Sotva skončila epidemie, začala válka, zdražování, nejistota. A jako natruc dostáváme neděli, která se v církevním roce nazývá cantate, která vybízí ke zpěvu. Jak to jde dohromady? Víme, že se ke zpěvu jen těžko dá přinutit. Zpěv má být spontánní, nedá se vyprodukovat uměle. Jenže také platí, že si člověk nezpívá, jen když je úplně v pohodě. Ten půlnoční koncert ve filipském vězení je toho příkladem. Zpěv jako výraz víry, naděje, vnitřní jistoty, která projasňuje temnotu kolem.
Ten příběh máme v knize Skutků apoštolských, která následuje v Bibli hned po sérii čtyř evangelií, popisujících život a působení Pána Ježíše. V tom je křesťanství typické, že jeho základní kniha – Bible – není souborem pouček a předpisů, ale je to kniha příběhů. Příběhů, díky kterým můžeme pozorovat Boží stopu v našem světě. A sami k nim přidáváme své osobní příběhy.
Asi nejvíc překvapí ten zdánlivě největší zázrak, že v důsledku zpěvu dvou vězňů „náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.“ Tak na něco takového by dnes nestačila ani žádná heavy metalová kapela. Je to k nevíře. Jenže, co je tady opravdu zázračné? Náhlé zemětřesení? Nebo ta spadlá pouta z rukou a nohou všech vězňů? Já to čtu trochu jinak. Pavel a Silas přece neměli moc rozumných důvodů předpokládat, že to s nimi dopadne dobře. Strhali z nich šaty, prošli si bičováním, seděli ve vězení, ruce i nohy v kládě a čekali už pouze na konečný verdikt. Dle všeho to vypadalo, že skončí podobně jako jejich Pán, tedy s rozsudkem smrti. Z předchozích kapitol knihy Skutků apoštolských víme, že do města Filipis, které leželo na severu dnešního Řecka, šli, jak čteme, na popud Ducha svatého, a fakticky je tam potkávala jedna smůla za druhou. Navzdory tomu všemu však tito muži zpívají! Umíme si to představit? Pokud vím, tak do vězení se chodí bručet, ne zpívat. Potkal jsem mnoho lidí, kteří si stěžovali, nadávali, prožívali zlost, byli plni nenávisti a touhy po pomstě, když měli pocit, že se jim děje křivda, ale potkat člověka, který by byl plný naděje a radostně by zpíval tváři v tvář krutému, a navíc prokazatelně nespravedlivému trestu, to se jen tak nestává. To není normální. To je zázrak, který sice neoslní tak jako rozlámaná pouta vězňů v důsledku půlnočního zemětřesení, ale je to velký div. Příběh víry, která se neskloní před temnotou, před nepřízní osudu. Víra, která zpívá, místo aby si jen stěžovala. Taková věc, kdekoliv se s ní setkám, mě ohromuje a povzbuzuje.
Do celého příběhu ovšem patří i osoba žalářníka, hlídače všech vězňů. Vedle víry dvou apoštolů je tu i příběh bachaře, příběh plný nevěry a zklamání. Bezejmenný bachař, který na rozdíl od Pavla a Silase žádný obdiv nevzbuzuje. Spíš politování. A já si troufnu říct, že on spolu s oběma apoštoly představují příběh společný. Ne aby vedle víry vynikla ubohost žalářníkovy marnosti, ale že jsme v životě víry někdy jako Pavel se Silasem a jindy jako ten bachař. Někdy jsme plni zpěvu a radosti, jindy tápeme, co dělat a jsme plni nejistoty.
Žalářník je člověk, který hlídá vězně. Dohlíží na to, aby nikdo neutekl, aby vše zůstalo, jak je. Je garantem nehybnosti. A zrovna tento člověk prožívá největší změnu, větší než osvobození vězni. Zemětřesení zbouralo nejen jeho věznici, ale hlavně jeho životní jistoty. Svět se mu zhroutil, jako domeček z karet. Možná máme podobnou zkušenost. Některé jistoty jdou pryč a my panikaříme. Všechno je na vodě, na nic se nedá spolehnout, hroutí se dosud neměnné důvěrně známe kulisy našich životů. Vnějších změn bylo v poslední době až až, k nim se přidávají i naše osobní. Za pandemie došlo k nárůstu úzkostí i depresí, k tomu teď obavy z války a inflace. Jak zůstat vyrovnaný a vděčný, když do našeho života vtrhne takové zemětřesení a nezůstane kámen na kameni? Je pozoruhodné, že onen žalářník v důsledku nastalé paniky celou vinu vztahuje na sebe. Přitom za to nemohl a jeho nadřízení by to jistě pochopili. Jenže on to chápe jako své selhání. Dostane strach a vidí jediné východisko: sáhnout si na život, který se mu rozpadnul.
Vidíme ten rozdíl? Pavel se Silasem ve vězeňské cele zpívají, zatímco bachař, který je střeží, hází flintu do žita a hroutí se. Nám by přišlo pochopitelné, kdyby právě Pavel a Silas propadli zoufalství, protože už prokazatelně zakusili, že se žádné spravedlnosti nedovolají. On ale propadá zoufalství člověk, který byl součástí tehdejší moci. Nicméně jeho příběh nekončí pádem do nicoty. I v jeho životě se děje zázrak. Proměna začala v okamžiku, kdy položil otázku: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Už nechce skončit, ale ptá se, co má dělat, co může udělat. Zemětřesení, kterým si prošel, se mění v počátek něčeho nového. Zvedl se a jedná. Začíná poznávat, že jeho moc žalářníka přesahuje moc Boží lásky. Je v úžasu, nechápe, ale tuší, že se tu děje něco velkého. Mezi ním a vězni už není mříž, spolu sedí kolem jednoho stolu, hodují a radují se. Na cestě víry dochází k takovým zázrakům a proměnám. I v největším neštěstí lidé zpívají, nejpevnější pouta praskají, zamčená vrata se otevírají, lidé uvěznění se stávají svobodnými, a z jednoho zoufalce se rodí věřící člověk.
Bratři a sestry, příběh Pavla a Silase představuje jednu cestu, která ale bývá propojena s cestami jinými, jako toho žalářníka. Stávají se jedním příběhem, ve kterém víru často provázejí různé zvraty a pocity marnosti. To, co si pracně budujeme, na čem lpíme, se nám může rázem zhroutit. Někdy jsme jako ten žalářník, který odmítá změnu a pečlivě kontroluje zamčené dveře mezi sebou a druhými. Jindy jsme blíž Pavlovi se Silasem, kteří byli uvězněni a nevěděli, s čím mohou počítat. Ale jejich víra převážila a projasnila bezvýchodnost. Ježíš vstupuje do našeho vězení a vysvobozuje ze stahující smyčky. A tak co máme dělat? Především věřit v Pána Ježíše Krista. A bude to mít dopad na celé naše okolí. Víra osvobozuje a proměňuje. Nebudeme přitom mít jistotu, že se naše cesta nepropadne. Snadno se naše vztahy i plány zašmodrchají. Ale právě tehdy půjde o to, jestli se budeme rozhodovat z víry v Ježíše Krista a v každé situaci nacházet důvody k vděčnosti.
Dnešní příběh vypráví o tom, že vzkříšený Kristus jedná i tam, kde už nikdo nevidí perspektivu a vnější kulisy se hroutí.  To je důvod ke zpěvu víry. Sice nezpíváme tak, aby se otřásaly stěny. Ale kéž naše víra setřásá pouta strachu, otevírá zamčené dveře i cestu k sobě navzájem. Amen.