Kázání: Jan 2,1-11

Sestry a bratři, milí přátelé,
biblický Natanael pocházel z Kány, kde se konala svatba. Je to první příběh v Janově evangeliu, kde vystupuje Ježíš. A zrovna jde o veselku, při níž se slavilo i několik dnů a víno muselo téct proudem. Ne kvůli žízni, ale pro radost. Kde je Ježíš, tam působí radost.  Ne chvilkovou, po které často následuje deprese, spíš takové vnitřní naladění. Pokoj, vděčnost, inspirace. Co nás naplňuje zevnitř. Co člověka napřimuje a dává mu pevný základ. K tomu zve Filip Natanaela: Viděli jsme Ježíše. Pojď a přesvědč se. Stojí to za to. Opravdu, kdo se sblíží s Ježíšem, něco zažije. Není to sice pořád jako na svatbě, samé veselení a tanečky, ale s Ježíšem nikdy nejsme odpoutáni od zdroje naděje, radosti, od toho, kdo přivádí lidi k sobě.
Znáte to na svatbě: je tam řada známých i neznámých lidí. A to může být obrázkem o nás samých. I my se s některými známe, s jinými ne, před pár lety jsme tady nemuseli znát vůbec nikoho. A ten, kvůli kterému jsme se m přišli, Ježíš Kristus, nás propojuje, sbližuje, dělá z nás přátele, bratry a sestry. A nejen tady, ale všude, kde se lidé setkávají a přijímají výzvu jít za Ježíšem. Je to nádherná jízda. Vždycky jsem se těšil tam, kde byla šance, že se potkám s někým známým, s kamarády, se kterými jsme spolu leccos zažili, máme si spolu co říct, víme, že nějak patříme k sobě. To „nějak“ zajišťuje Ježíš.  
Proto je tento příběh o radosti. Svatba, to je veselka, lidé se veselí, slaví, že se dva dali dohromady, že se mají rádi, chtějí spolu utvořit rodinu a zaváží se k tomu slibem. Je to velká slavnost. Ne nadarmo se Ježíš poprvé ukazuje na veřejnosti právě při svatbě.
Tento svatební motiv ale najdeme už ve Starém zákoně. „Zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina“, píše prorok Ozeáš, který rozvíjí vztah mezi Bohem a jeho lidem jako vztah ženicha a nevěsty. I Ježíš jinde říká: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svatbu svému synovi.“ Tady vidíme Ježíše jako ženicha a jako nevěstu celé společenství věřících, včetně nás.
Proto tu slyšíme o svatbě. Lépe bychom nevystihli vztah mezi Bohem a jeho lidem. Když jsme spolu, Bůh má z toho obrovskou radost a snad i my prožíváme něco podobného. Je to přece nádhera, spojí-li se naše životy s Bohem. Občas tomu něco brání, různé vnější nebo naše osobní důvody. Mnozí lidé nechtějí být s Bohem a s jeho lidem, s církví, moc natěsno, nechávají si volnost, distanci, svobodu se kdykoliv vyvázat nebo naopak se k Bohu přiklonit. Je to s námi vrtkavé. Ne však s Bohem a jeho láskou. Ta drží a jeho slib, jeho Ano vůči nám platí. A když se k němu přivrátíme, přilneme, tak je to důvod, aby to s námi oslavil. Právě takto končí podobenství o ztraceném synu: když najde cestu zpátky ke svému otci, otec mu běží naproti, objímá jej, dává mu parádní šaty a připravuje hostinu, aby to se všichni poveselili. Protože je co slavit, našel znovu své dítě.
Proto každá neděle, kdy se schází Boží lid, kdy slavíme bohoslužby se vzkříšeným Kristem uprostřed nás, to je velký svátek. Oslava víry. Oslava našeho vztahu, kdy se veselí nebe i země, Bůh i jeho lidé.
Myslím, že oslava je důležitý prvek našich bohoslužeb. Byť většinou spořádaně sedíme vedle sebe v lavici nebo na židlích a jsme někdy až moc vážní, včetně mě, tak hlavním důvodem našeho setkání je oslava. Oslava Ježíšova vzkříšení, ale i toho, že tu jsme spolu. Díkůvzdání. Jeden učitel na evangelické fakultě napsal knížku o podobě bohoslužeb a nazval ji Pozvání k oslavě. Píše v ní: „Bohoslužba je darem celému Božímu lidu, který vzývá Hospodinovo jméno, slaví Kristovo vzkříšení a vyhlíží Boží království. Jestli troskotají ekumenické snahy ohledně rozdílného učení mezi církvemi, nikdo nemůže zabránit křesťanům různých církví, aby společně slavili.“ A my k té oslavě přidáváme radost z toho, že jsou dnes pokřtěni dva lidé, Kateřina a Nataniel. To je, jako když se narodí dítě, nový člověk, to se také radujeme a děkujeme. Na konci bohoslužeb budeme zpívat píseň: Buď Bohu chvála, dík a čest a pozdravení, že vzešla nová ratolest na vinném kmeni.
Svatba v Káni – to je slavnost, na které je přítomný Ježíš Kristus. Teče tu víno, lidé slaví a hodují. Tak radostné mohou být naše bohoslužby, slavnost večeře Páně, nebo událost křtu. Vzešla nová ratolest na vinném kmeni. Tím kmenem je Ježíš Kristus, sám to o sobě jednou řekl: „Já jsem vinný kmen a vy ratolesti.“ Vinný kmen působí, že z vody a světla vytváří víno, zdroj potěšení. Ano, Ježíš je zdrojem radosti, důvodem k oslavě. A je zároveň tím, kdo nás nese jako kmen nese ratolesti. Svou vírou, křtem jsme s ním spojeni, a také mezi sebou. Bez něj bychom přišli o jedinečnou, životodárnou mízu, která působí, že i my sami neseme ovoce víry: lásku, radost, pokoj, obětavost, vytrvalost. Ale není samozřejmé, že to tak bude stále. Proto nepřestávejme od Ježíše Krista čerpat a nebude nám nic chybět pro náš osobní růst i růst celého sboru.
Bratři a sestry, všimněme si, když mluvíme o čerpání, že Ježíš nechal naplnit kádě až po okraj. Vrchovatě. Máme opravdu odkud nabírat, a to nejvyšší jakost. Ježíš není žádný troškař. Tady v Káni nezpůsobil jen jakýsi zázrak pro jeden večer. Tady se ukázalo, co se děje vždy, když se životy lidí spojí s Bohem, když se Bůh připojí k našemu počínání. Máme tu kádě i životy naplněné po okraj. Plné milosti a světla. Přesně takto Boží přítomnost prožil a vystihnul prorok Izajáš, který to dal do úžasného vyznání: Bůh je má spása, jen Hospodin je má záštita a píseň. S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. (Izajáš 12,2n)
U Ježíše máme co nabírat. Zahrnuje nás svou milostí, požehnáním, milosrdenstvím a radostí. Jen s ním zůstávejme a nikdy neodejdeme s prázdnou. Nabírejme plnými hrstmi v modlitbě, nebo ve chvílích ticha, při čtení Bible, při bohoslužbách. To jsou století osvědčené způsoby, jak nabírat a sytit se. Ty tři věci se dobře pamatují: modlitba, Boží slovo, bohoslužba. Jen jich využívejme. Díky nim pak každý z nás, jako ratolest, budeme pevně zasazeni do Božího kmene, z něj čerpat a radovat se, že Bůh svými dary nešetří, jako tehdy nešetřil vínem na svatbě v Káni. Jako později nešetřil odpuštěním, když ho zradili a přibili na kříž. Jako nešetřil radostí, když se po svém vzkříšení setkal s lidmi, kteří přišli, aby ho oplakávali.
Natanael nakonec poslechl Filipovu radu: Pojď a přesvědč se. Šel za Ježíšem a změnilo mu to život. Nechejme se i my každý den přesvědčit, jak dobrý je náš Pán, jak dobrý je život s ním. Můžeme pak i my svědčit slovy Žalmu 23, který byl hlavním tématem letošního Aliančního týdne modliteb: „Prostíráš mi stůl, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.“ Amen