13.4.2025, Kamil Vystavěl

Lukáš 22,14-18: Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím." Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží."

Usedli ke stolu a slavili
Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Byla to slavnostní chvíle. Předcházely celodenní přípravy, shánění společenské místnosti, beránek, zabíjačka, pečení a spousta dalších a dalších věcí (viz Lk 22,7-13) . Však také byl svátek „Veliké noci!“ A slovo veliká v tomto případě znamená největší ze všech. Velikonoce je velká, ba největší slavnost v roce. Je to svátek vysvobození od zla, které spoutalo už mnoho lidí a dodnes mnoho lidí drží stále ještě spoutaných.

Při té veliké noční slavnosti se podle židovské tradice říkává toto: „Proč je tato noc jiná než ostatní noci?“ A odpovídá se: „Byli jsme v Egyptě otroky, ale Hospodin, náš Bůh, nás osvobodil. Proto vzdáváme chválu Hospodinu, našemu Bohu.“
To je ovšem tradice, která může – ale taky nemusí – se trefovat do našeho života tady a nyní. Opravdu jsme byli právě my otroky v Egyptě? Opravdu Hospodin vysvobodil právě nás? Nebyla to snad pradávná generace kdysi? Ano, byli to naši praotcové a naše pramáti kdysi. A také jsme to my dnes, také nás Bůh vysvobodil z otroctví. A jestliže někdo Boží vysvobození neprožil, nepřijal, nebyl jím obdarován, pak daný člověk patrně nemá důvod slavit Velikonoce, nemá důvod vzdávat mu chválu a dík.

Správné uspořádání kostela
Tento biblický oddíl nám říká něco o tom, jak by měl vypadat křesťanský kostel a bohoslužba. V Písmu čteme: Když nastala hodina, usedl Ježíš ke stolu a apoštolové s ním. Kostel a bohoslužba by přinejmenším o Velikonocích měly vypadat ne jako veliký autobus se sedadly po stranách a s uličkou uprostřed, ne jako přednáškový sál s vyvýšeným řečnickým pultíkem, nýbrž jako rodinná jídelna. Vzdáváme Bohu chválu tím, že se setkáme tváří v tvář, tím že společně jíme, pijeme, vyprávíme osvobodivý příběh a jeden druhého přijímáme.
Ježíš dobře věděl a mnohokrát ve svém životě poznal, jakou moc má společně strávený čas u jednoho stolu. Když se totiž lidé po jídle rozcházeli, stávalo se, že ti stolovníci se nějak změnili, něco se jich dotklo, něco je obohatilo, nebo povzneslo, nebo očistilo, nebo co já vím... Není mi tak docela jasné, co je ta pravá proměňující ingredience u prostřeného stolu: Společné jídlo? Atmosféra vděčnosti a radosti? Je to hezky upravené prostředí? Dobře zvolení hosté? Může za to správně zvolené téma hovoru? Anebo je to tak, že žehnající Bůh si občas tajemně použije ty prachobyčejné zážitky u stolu?
Škoda, že se kostely a modlitebny téměř vůbec nestavějí ve tvaru rodinné jídelny. Z Kristových hostin, které lidem proměňovaly život, nám zbyl symbolický obřad s jedním pidi soustem chleba, s jedním douškem vína, tzv. večeře Páně, tzv. svaté přijímání, toliko náznak společného jedení – a stejně se občas někomu zdá, že je ta nedělní bohoslužba s večeří Páně jaksi příliš dlouhá. (A existují složitá pravidla kolem toho obřadu a teologové se přou, zda-li ten nebo onen je dost způsobilý správně přijmout a správně sníst ten zbyteček, to jediné symbolické sousto.)

Velká přání
Obraťme však nyní pozornost na slova, která při poslední večeři také zazněla. Ježíš řekl: Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka dříve, než budu trpět. Moc jsem si přál, prahl jsem po tom zažít takovéto společenství. Ježíš měl stejně jako každý člověk svá skrytá přání a skryté touhy.
Také si něco přejeme a ta přání bývají ukrytá hluboko v srdci. Některá z nich jsou dokonce jako by zašifrovaná, pozapomenutá, zasunutá a skrytá nám samým, takže není snadné vytáhnout je na světlo, najít pro ně správná slova. Některá lidská přání jsou zarovnána hluboko jako nějaký předmět ve skříni, který se téměř nikdy nedostane člověku do ruky. Ale člověk není skříň a to, co je schované uvnitř v nás, s námi vždycky nějak hýbe, vždycky nás to nějak ovlivňuje, i když si to neuvědomujeme. A proto stojí za to čas od času nakouknout hlouběji do nitra – do skříně i do duše – a podívat se: Co se tam vzadu ukrývá? Jaká přání a jaké touhy ve mně tiše anebo i dosti mohutně znějí? Někdy právě úplně vzadu hluboko ve skříni bývá zastrčeno něco velice důležitého a cenného.
Tedy Pán Ježíš nosil v sobě nějaká přání. Dořekněme k tomu, že ne vše z toho, co si přál, se mu vyplnilo. Máme asi podobnou zkušenost. Některá přání zůstávají toliko sněním, některá jiná se vyplnila. Pán života a smrti slyší lidská toužebná přání, zajímá se o to, co máme uschované a zašifrované v hloubi duše. Zajímá se – a také to vyplňuje, uskutečňuje, realizuje. A když se touha stane skutečností, stojí za to vyslovit to nahlas. Moc jsem si přál, moc jsem si přála, aby se událo právě toto… a ono se to děje, jsem vyslyšen / jsem vyslyšena! Velice jsem toužil s vámi jíst… Vsadím se, že v těch Ježíšových slovech je ukrytá pořádná dávka vděčnosti.
Touha je prázdná sklenice. Záleží na tom, co si přejeme, kam a k čemu svými touhami směřujeme. Na našich touhách záleží, není to šumafuk, co si přeješ nebo přeju, poněvadž lidská přání se zpravidla objevují v modlitbě a modlitby bývají občas vyslyšeny. Existuje šance a naděje, nebo chcete-li, je zde určité riziko, že Hospodin naše přání a touhy vyslyší.

Poslední večeře není poslední
Další část toho, co Ježíš pronesl, se dvakrát za sebou opakuje. Jen s drobnou obměnou je řečeno totéž: „… Pravím vám, že již nebudu [tohoto beránka] jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží."
Je to naposledy, už nebudu s vámi jíst, už nebudu s vámi pít, už nebudu s vámi – pravil Ježíš, protože jeho životní pouť se nachýlila, zrádce je již smluvený s vykonavateli hrůz a učedníci jsou již téměř vyučeni, již téměř samostatní.
A další drobnost. Při velikonoční večeři má každý stolující svůj vlastní pohár s vínem. Ale my zde slyšíme, že Ježíš udělal netradiční gesto, udělal změnu, pozvedl svůj pohár a předal jej do rukou jiným. Už ho nebude potřebovat, už ho nebude používat, už z něj nebude pít. Ale poslal ho svým přátelům. Proč? Inu proto, aby pili stejný nápoj jako on, aby žili podobným způsobem, aby kráčeli po téže pěšině a předávali Ježíšův pohár jeden druhému. Bratr bratrovi, rodiče dětem a děti zase svým dětem.
Je to tedy naposledy, ale zároveň jedním dechem a v téže větě Ježíš dodává, že v žádném případě to není konec: nebudu s vámi jíst a pít, dokud nepřijde království Boží. Poslední večeře není poslední. Hlasatel dobré zprávy nejprve rozséval v městečkách a vesnicích evangelium o přicházejí Boží vládě a nyní totéž evangelium hlásá sám sobě, sám pro sebe a také pro své přátele při loučení připomíná: odcházím sice, ale vlastně jen na čas, jen do chvíle, než spravedlivý a mocný Pán všecko prázdné naplní, a pak budeme opět slavit, opět stolovat, ne jen symbolicky, skutečně stolovat a slavit, jíst a pít a radovat se společně.
Touha je prázdná sklenice, touha je žízeň. Naděje je očekávání, že dříve či později přijde ten, který připravil džbánek s vodou a džbánek s vínem. Kristus nás učí doufat, že přichází čas, kdy vše dojde naplnění. Při poslední večeři nám předal pohár plný naděje. Držme ten pohár, pijme z něj a předávejme ho všem, kdo nás obklopují.

[Kázání připravil br. f. Kamil Vystavěl]