Kázání: Žd 1,8-12

Bratři a sestry,

jaký máme vztah ke svým nadřízeným, v práci, k našemu premiérovi či prezidentovi? Odvažuji se tvrdit, že příliš pozitivních názorů a postojů bychom neposbírali. V českých zemích láska směrem nahoru nikdy nefrčela, spíše naopak. Jestli to byly neblahé zkušenosti z dřívějších dob, nebo je to zdejší mentalitou, každopádně pánové nahoře se hned stávají terčem vtipů a kritiky. Oč víc se někdo tváří důležitěji, o to peprněji to pak slízne. Takoví jsme: neradi někoho vidíme vyčnívat vysoko nad sebe.

Tady se nabízí otázka, zda tato mentalita nějak nesouvisí s naším (českým) vztahem k Bohu? Pán Bůh přece jen pořádně vyčnívá, přesahuje, a možná to je jeden z důvodů, které mnoho lidí obrňuje proti jakékoliv víře. Rozhodně náš nebeský Otec v českém žebříčku popularity úspěšný není. Božské pocty se u nás vzdávají leda sportovcům a jim podobným.

Přečteme-li si celou první kapitolu Židům, možná si řekneme, že není divu. Bůh jako všemohoucí vladař, sedící na trůnu, v ruce žezlo a všichni ostatní jen jako vánek, jako v podstatě nic. Tímto způsobem si většinu určitě nenakloní. Koho by tu nenapadla představa starého mocnáře, kterého kdysi zesměšnil dobrý nevoják Švejk. A my zhusta jdeme v jeho stopách.

Nebývá ale takové zlehčování příliš laciné? Při nedávné návštěvě Rumunska jsme si v různých pravoslavných chrámech všimli odlišného postoje vůči vyšší autoritě. Tyto chrámy mají kopulovitý strop s vyobrazenou ikonou Krista Pantokratóra, Všemohoucího vládce světa, vládce nad celým vesmírem. Z okrouhlé kopule, symbolizující prostor Boží slávy tento Všemohoucí jako suverénní král a soudce, a zároveň jako shovívavý vykupitel shlíží na věřící shromážděné v chrámě. V jedné ruce drží Písmo, druhou rukou žehná. Kolem něj je kruh andělů – jako čestná stráž.

Taková ikona není totéž co obraz prezidenta v kancelářích a ve školách. Není to ani žádný velký bratr, který by jen dohlížel na to, co se dole děje a podával informace ještě výš. Tento obraz vládnoucího Krista nám biblický text staví před oči proto, abychom viděli, kdo je tím nejvyšším vládcem. Církevní učitel Augustin kdesi napsal: „Pohleďte na lásku toho, kdo se nám stal hlavou.“ Své oči tedy máme pozvedat ke Kristu, který má veškerou moc a autoritu. Každá jiná moc je jen slabý odvar. V nebi je trůn, pravdy hlavní sídlo, to je třeba připomínat všem vladařům i metařům, a v prvé řadě sobě samému.

Jako první věc tady můžeme vyznat, že všichni stojíme pod jedním trůnem. Tvůj trůn, Bože, je na věky věků. Ať jsme členové církve nebo se jen nezávazně zajímáme o křesťanství, ať přicházíme do kostela pravidelně nebo jen občas, ať jsme obeznámeni s církevními řády a pravidly nebo o nich nemáme sebemenší představu, všichni stojíme pod jedním, Kristovým trůnem. On je hlavou, v něm jsme všichni ostatní spojeni. Ježíšův trůn je svorníkem našich odlišných cest. Jsme každý sám svůj, a přece se setkáváme před jedním Pánem, který jediný je hoden nejvyšší úcty. Neboť jeho slovo je platné po všechny věky a jeho vztah k nám se neproměňuje podle okolností. Tady stojíme spolu, lidé z města či vesnice, staří známí i nově příchozí – spojeni žehnající rukou Krista, tvého, mého, našeho Pána. Snad všichni, programově či podvědomě hledáme pevný bod ve svém životě a komu za to být vděčný. Před tímto trůnem se naše cesty a hledání sbíhají, tady při svém hledání nevycházíme naprázdno.

Zadruhé, trůn v nebi nás nejen sjednocuje, ale především připomíná, kdo vykonává nejvyšší moc: žezlo práva je žezlem tvého království. Tu moc nemají lidé se svými zbraněmi nebo penězi, ani státní či finanční instituce. Nejvyšší moc má v rukou ten, kterou ji od nikoho nedostal, ani ji násilím neuzurpoval. Kristus svou mocí obrátil na hlavu heslo, kterého se panovníci drží odnepaměti – totiž rozděluj a panuj. Rozděluj lidi do různých zájmových skupin, aby jejich síla byla rozmělněna, případně se prali mezi sebou a neměli šanci ohrozit jejich vládce. Kristus uplatňuje svou moc láskou, aby lidi přiváděl k sobě navzájem i k sobě samému, aby je spojoval. V tom tkví jeho moc: přijímá každého, kdo má zájem, kdo žízní po pevném vztahu a dává novou šanci, novou perspektivu. Nesčítá zlo, ale odpouští. Snad proto se o Kristu píše, že byl pomazán olejem radosti. Takový vládce pomazaný olejem radosti podporuje všechno, co k radosti přispívá. Usmívá se všude, kde mají lidé k sobě blíž, kdy se shlukují kolem jeho trůnu, kdy nacházejí nové důvody se spolu bavit, spolu přemýšlet, modlit se a jednat. A on sám je mezi nimi – On král a mesiáš s úsměvem na tváři.

Zatřetí tu budiž řečeno, že tomuto usmívajícímu se králi je podřízeno všechno na nebi i na zemi. Ty jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou. Kristova vláda a autorita není nahodilá, omezená jen na určité období a vybrané lidi. Náš Pán je vyvýšen nad všechny materiální i duchovní síly, které ovlivňují dějiny i naše osobní životy. Neboť On stojí na počátku veškerého času, celé historie, konkrétních příběhů. Není to nějaký princip, pra-zákon, který to všechno ve vesmíru spustil, nýbrž Bůh sám jako jednající osoba. On stál na počátku našeho života, který bude také jednou završen v jeho rukou. V našem životě se nám přitom může leccos zdát jako chaotické a nesmyslné, někdy přímo jako zlé a ubíjející. Ale to vše můžeme přinášet před Kristův trůn. Jemu jsou podřízeni andělé i všechny síly bolesti a zla. To vše dokáže prostoupit jeho uzdravující moc. Nemusíme si tak připadat jen jako nicotné kolečko v ohromném soukolí, které může být kdykoliv zaměněno jiným a jede se dál. Právě díky tomu, že na počátku stál jednající Bůh a nikoliv neosobní zákon, nikdo není se svými bolestmi a otázkami zapomenut.

Je to zvláštní trůn, před kterým stojíme. Nemusíme trpně čekat na audienci, až nás pustí ke slyšení, naopak, můžeme kdykoliv přijít a s naším Pánem promlouvat. Biblický text k tomu přímo vybízí. Obsahuje trojí oslovení, uvozené osobním zájmenem „ty“: Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi… ty však zůstáváš… ty jsi stále týž… Těmito slovy, či jinými, jak nám vytanou na mysli, se můžeme obracet k Bohu jako k osobě. Jako k tomu, kdo o nás dobře ví, nás slyší a touží se s námi sdílet. Nezáleží přitom na tom, jestli se umíme modlit nebo ne. Tady jde o osobní vztah, který každý může vyjádřit, jak dovede a uzná za vhodné. A stojíme-li před usmívajícím se a naslouchajícím Kristem, nemusíme být nijak neosobní. Ani to pořádně nejde. Před ním se naše teoretické přemýšlení a mluvení o Bohu proměňuje v osobní mluvení k Bohu a s Bohem; podobně jako naše kázání, naslouchání, celé bohoslužby – ty nejsou nakonec nic jiného než modlitbou, obrácenou k Bohu. Jeho trůn už není kdesi mimo vesmír, jak se mohlo zdát, ale mnohem blíž. Výstižně to vyjádřil Augustin: „Chceš být také jeho svatým trůnem? Nenech se zmýlit a nemysli si, že to není možné, ale připrav mu místo ve svém srdci a on tam bude rád kralovat.“

Lze pak mít vztah ke Kristu Pánu jiný než srdečný? Amen