Čtení: Exodus 20,13

Sestry a bratři,
toto přikázání jsem si tento týden přeříkával mimořádně často, když jsem se dostal po několika letech na sjezdovky a musel jsem si dokolečka opakovat: nezabiješ sebe ani své bližní okolo. Povedlo se, vrátili jsme se všichni živí a zdraví.
Je to vtip, přesto docela výstižný. Stačí velice málo a zábava se převrhne v ohrožení života. Stačí malinko a život visí na vlásku. I proto tady slyšíme jasné slovo: nezabiješ. Přikázání je stručné, úsečné, jasné jako facka. Všichni tomu rozumíme, všichni, až na výjimky, je dodržujeme. Jde přece o ochranu života a ten je posvátný snad úplně všem. Máme v sobě, že sáhnout někomu na život je to nejhorší, co bychom mohli provést. Je to jasná červená čára. Možná proto je to vyjádřeno jediným slovem: nezabiješ. Víc není třeba dodávat. Jasná řeč pro všechny.
No a přesto se stalo, sotva před několika týdny, že postoj k tomuto přikázání rozštěpil celou společnost. Jednalo se o to, jestli budeme podporovat jeden bránící se národ, nebo dáme přednost okamžitému mírovému řešení. Válka nebo mír. Další zabíjení nebo ukončení palby, další mrtví nebo mírová dohoda. Zdánlivě jasná, jednoduchá volba, nebýt bojů, které se odehrávají nedaleko odtud. Všichni toužíme po míru, žít bez strachu, že mě někdo přepadne nebo že zase odkudsi přiletí smrtící raketa. Tak tedy bojovat nebo ukončit válku? A to platí obecně, nejen pro tento konflikt. Jinými slovy tu jde o otázku: Co postavíme nejvýš? Život, nebo ještě něco jiného, cennějšího? Tato otázka je skrytá za každým přikázáním. Dostáváme je jako instrukce, vodítko, a tak musejí k něčemu směrovat, k něčemu odkazovat a přivádět. K něčemu, co tomu všemu dává smysl. Nejsou to jen poučky, které se učíme, abychom třeba při konfirmaci je dokázali vyjmenovat. Co mě tedy pomůže, abych těmto přikázáním rozuměl a dobře se podle nich rozhodl?
Celý Mojžíšův zákon, který obsahuje mimo jiné i Desatero, je zakončen výzvou jít cestou života a vyvarovat se cesty smrti. „Předložil jsem ti i život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha.“ (Dt 30,19) To je cílem Božího vedení. Stojí tu vedle sebe život a požehnání a na druhé straně smrt a zlořečení. Ostrá alternativa. Pozvání na dobrou cestu i výstraha před scestím. Pozvání k životu ne jako pouhému biologickému přežívání, ale životu s Božím zaslíbením, s Bohem. Jak je napsáno v Dt: „Když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina… pak budeš žít.“ Žít znamená mít rád, milovat Hospodina i svého bližního, sloužit, zastat se. Život nemá jen biologickou hodnotu, ale také duchovní. Nezáleží tolik, kolik roků prožijeme, ale jak a čím je naplníme. Vyvol si tedy život, abys byl živ, miloval Hospodina, poslouchal ho a přimkl se k němu.
Samozřejmě platí, že jsme život dostali jako dar, nikomu jej nesmíme upírat, je ze všeho, co máme, tím nejcennějším. Ale tím prvním a nejvyšším je jeho Dárce, Bůh. Jen díky němu jsem schopný mít rád, milovat, odpouštět, jinými slovy jsem schopný svůj život naplnit něčím smysluplným, ať mám život dlouhý nebo krátký. A Bůh ví, že jsem taky schopný velmi jednoduše to pomotat a místo požehnání se vystavit zlořečení. A to tehdy, kdy Bůh přestane být na prvním místě, můj život se utrhne z oběžné dráhy kolem Něj, začnu sloužit jen sobě a svým potřebám - pak tím zabíjím všechno dobré, co pochází z Boží ruky, jeho lásku ke mně i vztahy kolem sebe.
Proto máme přikázání „Nezabiješ“. Máme chránit život svůj i druhých. S tím budeme jistě všichni souhlasit. Život je nedotknutelný a zároveň křehký. Stačí málo, aby hněv a násilí eskalovalo a došlo k tragédii. Poslední rok to sledujeme přes sdělovací prostředky i přes svědectví různých uprchlíků, počty mrtvých se vymykají naší představivosti. Ani mluvit se mi o tom nechce. Byť některé věci vidíme každý jinak, nemůže nás to emočně, psychicky nezasáhnout. Je to všechno až moc blízko. Součást našeho světa. A troufnu si říct, že je to důsledek volby, jestli půjdu cestou života nebo smrti, cestou lásky nebo nenávisti, jestli se přimknu k Bohu, nebo se od něj odvrátím a půjde mi jen o vlastní zájmy.
Může teď někomu přijít hodně násilné spojovat příčinu války s mým rozhodnutím pro víru či proti ní, velké světové události s osobním životem. Je to násilné, ale záměrně. To abychom si uvědomili, že zabíjet lze nejen zbraněmi, ale i svými slovy, tím co uděláme i tím, když neuděláme nic. Před očima máme zpustošená města, vojáky, zbraně, lidi na útěku, statistiky padlých. Už méně si uvědomujeme, a nechceme vidět, to, co zabíjíme ve vztahu k Bohu, k sobě nebo k druhým lidem. I tady jde o zabíjení, o ničení všeho, čím mohu svůj život naplnit. Nejen život, i smrt je biologická i duchovní. O tom se tolik nemluví, tak nás to moc nepálí. Ale i tady platí přikázání nezabiješ.
Myslíte, že stačí se konejšit tím, že jsem nikdy neměl v rukou zbraň, nebo jsem ji nikdy nepoužil proti jinému člověku? Myslíme si, že stačí nedělat nic a hledět si svého? Stát stranou není řešení. K tomu, aby zlo triumfovalo, stačí, že dobří lidé nic neudělají. To je postřeh starý několik století, který platí pořád. Nemusíme sami zabíjet zbraněmi, stačí, že zlu nebráníme, ač bychom mohli. Často si vzpomenu na jeden výrok ve filmu Vesničko má středisková, kde místní doktor vybízí k činu svého přítele: Jestli jsi jediný, kdo můžeš něco udělat, tak musíš. Martin Luther si nebral servítky a rovnou napsal, že vrahem je i ten, kdo nepomohl člověku v nouzi a přitom mohl. Proto za jeden ze smrtelných hříchů byla odedávna považována lenost. Lenost jako neúčast na bídě bližních, jako lhostejnost, nezájem, sledování jen vlastního blaha. Lenost jako stav, který reaguje na krutost či nespravedlnost jen pokrčením ramen a přepnutím na jiný TV kanál.
Přikázání nezabiješ nelze brát jako alibi pro naši netečnost, pro mír za každou cenu. Samozřejmě každé zabití je neštěstí, zlo. Někdy je ale nutné zasáhnout proti zlu většímu, které se dotýká mnoha jiných lidí. Protože tu jsou hodnoty, za které stojí za to trpět i bojovat: svoboda, spravedlnost, právo, pravda. O tom mluví i Ježíš, když vyzývá: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mě, ten jej nalezne.“ (Mt 16,25) Na prvním místě nejsem já, mé přežívání, nýbrž Bůh, který mě dává život a vede k tomu, jak jej naplnit a smysluplně prožít i přes nejrůznější rizika a ztráty.
Proto, bratři a sestry slyšíme nezabiješ. Nezabiješ to, co vede k životu plnému a požehnanému. K životu, který dostáváme jako dar, a také jako volbu. „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ a miloval Hospodina, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ Na tom všechno závisí. Amen