Kázání: Izajáš 35,1-7

Bratři a sestry,
nedávno se u nás doma přihodilo, že při pobožnosti, kterou míváme po večeři, jsem v modlitbě použil jakýsi nezvyklý obrat nebo slovo, které rozesmálo mou ženu a za chvíli jsme se řehtali všichni. Kdo by na nás koukal zvenku, asi by nechápal, co se děje.
O něčem podobném mluví dnešní třetí adventní neděle. Má latinský název Gaudete – Radujte se! Mějte radost. Dělejte si radost. A nejen proto, že smích je zdravý, alespoň jak se říká. Důvodem ke smíchu bývá většinou něco zábavného, radostného. Kéž je tomu často. Velkou část života pociťujeme něco jiného, jak jsme zavaleni různými povinnostmi. Tuhle jsem se dověděl, že původními emocemi, které působí stále silně, byly strach a vztek. Ty odpradávna připravovaly člověka na rvačku nebo na útěk. Ovšem jediná emoce, která rozehřívá organismus sakumprásk celý, je radost. Vytváří vnitřní harmonii. Pocit, že je vše v pořádku. A právě sem míří Advent, když se nyní překlápí do své druhé poloviny. Ne že by nás automaticky emočně nastavil a všem nám najednou zazářily oči a celá duše. Jen k tomu dostáváme důvod, a pořádný. S blížícími se Vánocemi zapalujeme další svíce na věnci, světla je víc. A nejde jen o symboliku, kterou si vytváříme sami. Tady jde o to, co vytváří s námi Bůh. Tady jde o Boží přítomnost. O nic menšího. O přítomnost Boha Otce, syna a Ducha svatého. O to, že Bůh nezůstal v nebi a my odděleně na zemi, ale že tuto vzdálenost, distanci překonal. Bůh přichází, je tady, na tomto místě. V centru oddílu u Izajáše, ze kterého jsme četli, stojí vyznání: „Hle, váš Bůh přichází.“ Koukněte na to. Vezměte to, lidi, na vědomí. Ne, že jednou přijde a kdo ví, kdy. On je tím, kdo za námi a s námi jde, kdo prostupuje celý svět i náš život. Celá první polovina Adventu naléhavě mluví o očekávání a bdění, ale nezůstává jen u toho. To je jen potřebná výbava k tomu, abychom postřehli našeho Pána v našem světě, vedle sebe, v sobě, ve druhých, tady mezi námi. O tom vypráví a do toho nás vtahuje Advent. Jakmile se Boží dítě, Boží syn jednou dotknul této tvrdé země, už od ní nikdy nedal ruce pryč. Bůh je v pohybu za námi, za každým člověkem. Ať jej čekáme nebo ne. Ať s námi cloumají jakékoliv emoce nebo názory. Všechno o tom svědčí, jen pro to otevřeme oči. Pomáhá nám to naznačit všechna symbolika, jako třeba adventní věnec, svíce, kříž… To jsou naše pomůcky. Sám Bůh nic nenaznačuje, On se účastní tohoto světa a jízdy v něm naplno. Všímejme si toho, radujme se a také žijme s Bohem naplno. On opravdu není jen vzpomínkou, a tak jen nevzpomínáme, ale žijeme, nestavíme muzea, ale kostely, setkáváme se, svědčíme, sdílíme se, pomáháme, zpíváme pro radost a Boží chválu. On není schovaný jen za liturgickými slovy o chlebu a vínu, ale sám je zdrojem nasycení, odpuštění, přijetí a očištění. Nemluví jen o jídle, ale sám je pokrmem. Nevede jen řeči o lásce, ale sám je láskou. Nemluví jen o oběti, ale dává pro nás všechno, vydává sám sebe. Bůh je tady a přichází nás spasit. Obnovit s námi spojení.
„Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých…“ Boží přítomnost otevírá oči a celou mysl. Působí změnu. Vejde-li Bůh do mého života, nezůstane to bez odezvy. Probouzím se, Ježíš všechno prožívá a prochází se mnou. Vidím potom lépe, jak jednotlivé části mého života do sebe zapadají. Může to vzbudit, jak říkával můj profesor matematiky, proces ahaismu (aha, tak takhle to je!). Různé životní zlomy v minulosti i v současnosti vidím v jiném světle. Známe to z Bible. Například Jákob, když se při útěku před bratrem probudil ze spánku, pronesl: „Jistě zde na tomto místě je Hospodin a já jsem to nevěděl…! Není to nic jiného než dům Boží.“ Obyčejné místo s pár šutrama a pískem okolo, ale pro Jákoba to bylo v tu chvíli místo Setkání, místo procitnutí do Boží přítomnosti. Byl běžencem, ale nebyl opuštěn. Přihodilo se mu takové „aha, tak to je“. Duchovní procitnutí. V takovém záblesku mi dojde, že můj život, co teď prožívám, se všemi balvany, které v sobě nesu, je místem Boží přítomnosti a jeho moci. Může se stát, že za chvíli se přese mě převalí něco neblahého a strhne moji pozornost i náladu někam jinam, dolů, Bůh ale ode mě neodstupuje. Zůstávám jím obklopen, ať prožívám radost v jasu slunečním, nebo nesu hořký kalich strastí, jak zpíváme v jedné písni. Jak biblické příběhy, tak i můj vlastní vypráví na mnoha řádcích o ztracení i nalezení, o pádech i vzestupech, o setkání i odloučení, o odcizení i odpuštění. Kdykoliv procitneme a zahlédneme se v Boží ruce, nalezneme se, najdeme místo, kde jsme ukotveni. Bez ohledu na to, že se často pohybujeme chaoticky. Jednou to připomíná návrat ztraceného syna, podruhé ztrátu nalezeného syna. Ale Bůh se z mého života neztratí nikdy.
Proto Bůh přichází, aby nás nacházel, abychom zakoušeli jeho tajemnou přítomnost, abychom žili v jeho silovém poli a byli spolu. K tomu směrují všechny Boží plány. Konečný cíl formuluje závěr Bible v knize Zjevení: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zj 21,3) Bůh mezi lidmi, člověk v Bohu. A je-li toto obraz věčného života, proč bychom se z toho netěšili už teď, v pravidelných dávkách vnitřního procitnutí? Život naplněný Bohem, spojením s Ježíšem Kristem, je předjímkou, ochutnávkou toho, co je pro nás přichystáno na konci času. Jako je Advent přípravou na svátky a voní už Vánocemi, tak i náš život je provoněn Boží přítomností a milostí.
Sestry a bratři, přeji nám, ať máme pro to otevřené oči a celou mysl. A buďme otevření i vůči druhým lidem. Jak o tom mluvil Ježíš před učedníky Jana Křtitele: „Jděte a zvěstujte, co slyšíte a vidíte“. Jděte jako Bohem milovaní a vnášejte do světa svá obdarovaní. Bůh ve mně a já v Něm. Spolu. Bůh stal člověkem, abychom se i my stávali člověkem, lidmi, kteří vědí, kdo jsou, díky komu tu jsou a proč. Kdo žijí v Boží přítomnosti.
Každý máme jinou zkušenost s tím, jak jsme se setkali a setkáváme s Bohem, každého osloví jinak. Každý píšeme originální řádky v tomto příběhu. A náš zápis, naše svědectví bude o to čitelnější, oč méně budeme bránit Bohu v jeho záměrech s námi a jeho vůli. A On nám říká: „Jděte a zvěstujte, co slyšíte a vidíte.“ Toho, co vnímáme všemi smysly, co jsme přijali a o čem můžeme svědčit, je přece víc než dost. Jen si to vezměme: Kdy bychom byli teď, nebýt Božího oslovení? Co by na tomto místě stálo, nebýt víry minulých generací? Co by bylo z Vánoc, kdybychom z nich odsunuli Pána Boha? Co bychom si navzájem přáli, kdybychom nepřijali Boží milost, lásku a požehnání? Co bychom zpívali, kdyby se nás nedotkla píseň andělů při narození Božího syna? Z čeho bychom zpívali, kdyby obdarovaní lidé nedali dohromady starý i teď nový zpěvník? Není za tím vším kupa důvodů k vděčnosti a radosti? S takovou výbavou můžeme směle a v klidu jít a sdílet se o to, co díky Bohu a s Bohem vidíme, slyšíme a prožíváme. Haleluja. Amen