3.adventní neděle – 11.12.2016

Kázání: Lukáš 3,1-11.15-16 

Už je to tady, už je to tady.

To jsme, bratři a sestry provolávali před 27 lety, když se tisíce lidí scházeli na Václavském náměstí, aby vyjádřili, že už toho zatuchlého totalitního režimu mají plné zuby. Přetekla poslední kapka a pod obrovským rozhořčením i nadšením došlo v naší zemi k nevídaným změnám. Začalo se něco dít. Lidé byli plní dojetí, mnozí už s něčím takovým nepočítali. Říkalo se, že se Sovětským svazem na věčné časy. A najednou se na konci dlouhého tunelu začalo objevovat světlo.

Zvěst Adventu je právě taková – něco se děje. Něco nového a důležitého, s čím mnozí nepočítali a dosud nepočítají. Totiž že Bůh je tak osobní, že k nám přichází. Chce nám být blízko. To je skutečnost, skutečné dění, které se odehrává mezi nebem a zemí. Bůh chce být člověku blízko, vedle něj, spolu s ním, se mnou, s námi. To je zásadní vyznání, s dopadem na celý život. Podobně jako když spadla železná opona, opadl strach, lidé se radovali ze svobody, celá země dostala novou perspektivu, novou budoucnost. A nám dochází, že přichází Bůh. Zkusme to prožít, uvědomit si, pokusme se to i si představit. To přece musí poznamenat úplně všechno v našem životě. Vždy, když se Bůh objevil v životech lidí, jejich příběh dostal novou podobu a dynamiku.

Proto Jan Křtitel vyřizuje: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky. Lidé slyšte: Pán Bůh je tady, nelze se proto tvářit nezúčastněně. Zařiďte se podle toho. Čiňte pokání, to znamená – obraťte se tváří a celou myslí k Tomu, kdo přichází. Postavte se mu čelem, stejně jako když u vás někdo zazvoní a vy mu jdete otevřít. V tu chvíli přece zanecháte své práce, mytí nádobí, hrátek s dětmi, televizního programu, svého počítače a jdete se věnovat hostu. V tu chvíli nestačí jen o hostu vědět, že přišel. Nezbytná je naše účast, čas, který mu věnujeme, a zájem o to, čím náš návštěvník žije. Pokud zůstaneme jen u formálních otázek (Jak se máš, co nového v práci, co váš pejsek?), návštěvu to zkrátí na minimum a nikdo z ní nic dobrého nemá. Tak Jan Křtitel upozorňuje, že pouhá formalita při setkání s Ježíšem nestačí. Říká: čiňte pokání, neboli obraťte se, jděte do sebe, ať nabídnete Kristu to, co je hluboko ve vás, žádné povrchnosti. Jako křest není formalita, nebo pouhá rodinná tradice, tak celý život ve víře je vycházením vstříc Ježíši Kristu, setrváním v rozhovoru s Ním, darováním toho nejlepšího, co máme.

Aby Jan svá slova zdůraznil, provokuje. Oslovuje své posluchače: plemeno zmijí. To nemá být nadávka. To jen, aby lidé neusnuli při jeho kázání, aby pochopili, že jde o nejvyšší urgenci a pohotovost. Plemeno zmijí, neste ovoce… Máme tu slyšet, že víra je jako živý strom, rozkvetlý a vydávající plody. Někdy menší, jindy větší, na tom nezáleží. Rozhodující je, že víra má nějakou odezvu v našem životě. Pánu Bohu nejde o prázdné úkony a prázdná slova, bez propojení se svým srdcem. Pánu Bohu nezáleží na tradici našich rodičů či prarodičů, na rodinných Biblích zastrčených kdesi v knihovně, na zažloutlých fotkách z naší konfirmace. Každý strom, který nenese ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. To je varování, ale i skutečnost. Když pomyslíme na to, kolik lidí z našich rodin se odcizili víře a životu sboru, nepřipomíná to ten neživý a nepotřebný strom? Jestliže naše děti a vnuci nás nedoprovázejí do nedělních shromáždění, není to soud nad tím, že je naše víra funkční jen někdy? Není podobná tomu uschlému stromu? Je to možná bolestivé, ale Boží slovo máme slyšet do všech důsledků.

Advent, to bratři a sestry není jenom prozpěvování koled a zapalování věnce, to je příprava na návštěvu, na setkání, na nové světlo. Advent znamená, že se do našeho privátu domáhá Boží království, tluče na naše dveře Ježíš – a to je pohyb, to se dějí nové a krásné věci. Tedy pokud ty dveře otevřeme. Sám Ježíš ze své strany narovnává cestu, staví mosty, překlenuje propasti, které jsme vyhloubili mezi sebou a jím. Nedá se zastavit ani tím, že potkává uschlé větve. Slyšíme, že každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné.  

Umožněme mu přijít a Ježíš sám zasype překážky, které jsme vyrobili. Někdy se nám možná zdá, že se nám Bůh vůbec neukazuje. Že na to nejsme správně připraveni, nejsme tak důležití, nebo je Bůh od nás příliš vzdálen. Naše pochyby mohou být i ryze duchovního rázu: nejsme hodni toho, aby nás navštívil Boží syn. Víme o svých nezdarech, selháních, o víře, která chvilku hoří, jindy doutná a vyhasíná. Slyšeli jsme slovo o sekyře a suchém stromu. O soudu. Ale u toho adventní příběh nekončí. Naše slabosti a vyhaslost jsou právě těmi důvody, proč k nám Bůh přichází a nabízí svou přítomnost. On sám je smutný nad tím, co je neživé, proto napřimuje, co je křivé a vlévá nový život, kde bychom se toho nenadáli. I zcela suchý strom má před ním novou šanci. Právě a jen v jeho blízkosti se naše vnitřní světlo rozhořívá, objevujeme novou sílu, motivaci, lásku. Protože Ježíš nepřichází s prázdnýma rukama, ale přináší nový život, naději, zakotvení, milost. Jedním slovem spasení.

V evangeliu pokládají lidé Janu Křtiteli otázku: Co máme dělat? Co dělat v situaci Božího přicházení? To je krásný příklad toho, jak na Boží aktivitu odpovídá člověk. Ptá se, zajímá se, reaguje. Ví, že nějak musí reagovat. Taková otázka (co mám dělat) má před Bohem větší váhu, než když se ptáme: Co ty, Bože konečně uděláš pro mne? Zralost člověka a víry se vždy ptá, co mohu já udělat pro toho, koho mám rád, nebo kdo mne potřebuje. Umíme se, bratři a sestry takto ptát? Zkusme si, třeba až půjdeme z kostela domů položit otázku: Co mám dělat, aby se ti, Pane Bože, líbil můj život? A co mám dělat, aby se ti líbil život tvé církve, jejíž hlavou je Kristus? Co mohu udělat ve vztazích, ve kterých žiji? Co mohu udělat pro náš sbor, ve kterém žiji?

Lidé se Jana Křtitele tak ptali, protože, jak je psáno, byli plni očekávání. To je pro Advent výstižné slovo: očekávání. Pokud mají lidé nějaká očekávání, je to moc dobře. Jsou připraveni na změnu. I my máme co, nebo spíše koho očekávat. Vždyť přichází ten, kdo je mocnější než kdokoliv jiný. Syn Boží. On slíbil, že nás bude křtít Duchem svatým a ohněm. To znamená, že přicházející Ježíš má moc nás očistit, proměnit suchou větev v novou a živou ratolest. Posilnit nás ve společenství. Potvrdit nám, že jsme Božími dětmi. A také vyprovokovat tím oslovením „ plemeno zmijí“. To všechno nám dosvědčuje, že na dveře našeho života stojí Bůh. Když jej přijmeme, přinese to změnu. Takovou, kterou stojí za to očekávat. Amen.