Kázání: Lukáš 17,20-21

Království Boží je mezi vámi. Ale - co to znamená? Kde přesně je? Jak je najít?
Text sám nám nepomůže: Ježíš nijak dál nerozvádí, co tím myslel. Tak co s tím? Jak se víc dozvědět, co je to vlastně to království Boží a kde tedy mezi námi je? Taková otázka není zbytečná, vždyť podle Ježíše o Boží království jde především! Odpověď nám napoví Bible. Ale jen napoví. Když o tom mluví Ježíš, vypráví zásadně v podobenstvích. V obrazech. Jako o pokladu v poli, které jsme četli v prvním čtení:
„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.“
Je to podobenství, obraz a my si jej musíme dopovědět. Kdosi, obyčejný člověk, námezdní dělník, zemědělec, orá. A při zarývání do země na něco narazí a nemůže věřit svým očím. Poklad. Zní to jako pohádka, ale bylo to možné: když ještě nebyly banky, elektronicky vedené účty, trezory a platební karty, schovávali lidé v časech krize a nouze, nebo ve válkách, poklady do země. A stávalo se, že původní majitel zemřel nebo zapomněl, kam poklad zakopal, a ten poklad tam vydržel celkem dlouho.
A tenhle obyčejný člověk jedná tak, jak by jednala patrně většina lidí: neztropí povyk, nesebere poklad a neběží s ním za tím, komu to pole patří, aby mu ho odevzdal, nevybere poklad a nezmizí někam pryč, ale skryje ho zpět do hlíny a ještě nějakou dobu se tváří jako by nic. A zatím shromažďuje prostředky, aby to pole mohl koupit. A je mu jedno, že musí prodat všechno, co má. Poklad mu za to stojí, protože přináší mnohem víc, než kdy předtím měl. A když má dost peněz, jde a koupí pole i s tím pokladem.
A to je na tom to důležité. Ten člověk nekupuje jen kousek pole s pokladem, ale kupuje celé pole. To znamená: nesnaží se urvat jen poklad, Boží království, ale bere ho i s tím, co ho obklopuje, bere ho i se světem okolo. Ten člověk nechce jen Boží království samotné, bez světa. Když poklad, tak i s pohnojeným polem, když Boží království, tak ve světě a se světem.
Ona by to na první pohled asi byla lákavá představa: vzít si jen to Boží, jenom to skvělé, nádherné, růžové a všechno ostatní nechat být. Jenomže to nejde. Království Boží je jednou v našem světě a my ho nemůžeme z toho světa vypreparovat, vyizolovat. Jednak by to znamenalo, že bychom se postavili nad ně a mohli jím disponovat, jako kdybychom dokázali přesně vymezit, kde Boží království začíná a kde končí, kdo do něj patří a kdo už ne. A jednak: je to Boží království. Snažit se ho oddělit ze světa by pak znamenalo, vyloučit všechno světské. Ale to bychom pak museli na prvním místě vyloučit sami sebe, protože právě my se vším okolo sebe tvoříme náš svět. Boží království by zůstalo jen těm, co jsou Boží, to znamená pouze Pánu Bohu a pro nás by ztratilo význam. Ale tak to být nemá. Bůh se rozhodl přijít mezi lidi (Bylo tu pravé světlo a to přicházelo do světa. Jan 1,9), království Boží je skryto v poli našeho světa. Naším úkolem je pozorně se rozhlížet a hledat, kde je ten poklad pro nás skrytý.
To znamená, že byť se nám někdy zdá, že náš svět je plný gaunerů, podvodů, pozlátka a zla, má přesto smysl hledat. Království Boží není vidět na první pohled, nebliká na nás z reklamy, nikdo vám ho nehodí do schránky s novinami. Je skryté, ale je tu.
Zároveň však také z tohoto podobenství zjišťujeme, že bez světa to nejde. Nejde chtít být občanem Božího království a nikoli tohoto světa. To nejde. To až jednou, až tento svět pomine. Teď ale máme ten poklad i s tím polem. Kdo chce získat království Boží, musí přijmout i svět. Nikde jinde nemá smysl hledat. Snažit se utéci někam do zásvětna nebo nadsvětna, někam do říše duchů, horoskopů, vesmírných energií, převtělování, mimořádných pocitů a čeho všeho ještě, to nikam nevede. V tomto našem světě je království Boží přítomno. Tento svět, se vší jeho složitostí, neposlušností, krutostí a záludností, se všemi jeho problémy, starostmi a nemocemi, válkou, právě tento svět si vybral Bůh jako místo, kam vešel a kde je přítomen. Právě tento svět je pro nás místem, kde máme žít a hledat království Boží. To není nic jednoduchého, ale život ani víra nepřinášejí jednoduchá řešení. Bůh nám nestele na růžích. Nemůžu mít království Boží bez světa, protože Boží přítomnost probleskuje a prosakuje právě v našich běžných světských věcech a vztazích.
A to je důvod k radosti. Nemyslím tím tu chvilkovou emoci, spíš jistotu spojenou s nadějí. Ten oráč, co našel poklad, zajásal radostí a běžel prozíravě shromažďovat peníze, aby pole koupil. Poznal, co je důležité. Ten objev mu přetvořil žebříček hodnot a jeho ani nenapadlo uvažovat jinak. Bylo jasné, co má udělat, cokoli jiného nepřipadalo v úvahu. Taková je zacílení, která dává do pohybu náš život. Jo to pocit obdarování, naplnění, který trvá i ve chvílích, kdy je nám do pláče, kdy jsme zavalení starostmi a problémy. Víme, že království Boží je mezi námi.
Z toho podobenství o pokladu v poli by to však mohlo vypadat, že království Boží je něco, co stačí najít a mít. Koupím si svoje pole, mám z něj radost, nikoho dalšího tam nepustím. Jenomže ta věta nezní: království Boží je u tebe nebo v tobě. Ježíš říká: království Boží je mezi vámi! A aby něco mohlo být mezi, musí u toho být alespoň dva. Nebo tři. Království Boží není nic individuálního, není to věc k soukromé spotřebě. Království Boží je tam, kde se sejdou alespoň dva, je přítomno ve vztahu, ve vztazích. (Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jan 1,14) Tak jako království Boží nelze odizolovat, tak ani ono člověka neizoluje a nežene ho do samoty, do ústraní, kde by si každý z nás vychutnával to své královstvíčko, ale přivádí lidi dohromady, k sobě, do společenství.
Bůh je mezi námi. Je tu. A my smíme zakoušet jeho přítomnost rozmanitým způsobem: Kde žijeme ve vzájemné lásce, kde nacházíme pokoj, kde je vstřícnost, naděje a síla k odpuštění, kde spolu mluvíme a něco tvoříme. A pokud něco z toho chybí, neztěžujme si, nehledejme lepší podmínky, lepší společnost, ale hledejme především Boží království – tady, tam, kde žijeme a jsme. Boží království je tady, mezi vámi. Amen