Bratři a sestry. 

„Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“  říká jeden z hostů a Pán Ježíš na to odpovídá podobenstvím. „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.“

Kdo? Shodneme se na tom, že když to říká Pán Ježíš, myslí na nebeského Otce Pána Boha Stvořitele světa a dárce všeho, co máme. Proto také Bohu před jídlem děkujeme. Náš Pán sám vždy nejprve Bohu vzdal díky a pak lámal a dával chléb svým posluchačům. Jedná se o večeři. Kraličtí ve svých poznámkách připomínají, proč večeři. Po ní se totiž už nikam nespěchá, neodchází, nastává noc odpočinutí, večeře je také lehčí než oběd. Ale po obědě se musí znovu do práce. 
Jeden člověk chystal velkou večeři. Z Písma víme, kdo byl u stvoření, kdo poděkoval, požehnal a dával, když se sytily zástupy, a kdo nám ustanovil Večeři Páně. 

Tím hostitelem je sám náš Pán, Pán Ježíš. Jeden člověk, Bůh, který se pro nás stal člověkem, ve všem nám podobný krom hříchu. Aby nám ukázal starostlivost a lásku Boží, aby nám daroval pokoj, spásu, záchranu, i proto ta večeře. 
Není to jen obyčejná hostina, ale chvíle, se kterou by se pozvaní neměli minout. Určitě se na ni těší.
Jenže hostitel se neptá, zda se nám to hodí, on určí, kdy nastane. Vždyť hostitel už vše připravil. Pro naši záchranu a spásu je z Boží strany učiněno vše potřebné. Nic nechybí, nic neschází. Dostali jsme pozvání z milosti Boží, jen je třeba je přijmout, přijít. Samozřejmě se na hostinu snažíme slušně obléci, ale i to je zakotveno v Písmu, kde se praví: oblečte roucho Beránkovo, vybělené Kristovou obětí na kříži – krví. 

Tak již „Pojďte, vše už je připraveno.‘ Okuste a vizte, jak dobrý je náš Pán. Tak to říkáme u Večeře Páně. Náš Pán, náš hostitel připravil a my přijímáme. Nic není třeba dodávat, umět, jen přijmout. Pán připravil a my jsme ti služebníci, co zvou ke stolu a pomáhají tam, kam nás Pán pošle. 
Tou slavnou večeří, která bude v království Božím, jsou i naše bohoslužby. Něco z toho, co bude jednou v plnosti, smíme zakoušet už nyní, částečně a přeci už tolik potřebně tady a teď. Jen přijít do sboru, do společenství, nenechat si ujít shromáždění. 
A teď slyšíme divné věty, jimiž se pozvaní omlouvají: Mají přijít na večeři a oni musí za svými „povinnostmi?“  První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘19Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ - Teď na večer, to nepočká do druhé dne? Jde nám o spásu, nebo o něco jiného?
A třetí říká: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Ano, svatba omlouvá v Izraeli i z vojenské povinnosti, ale Pán by jistě rád přijal na hostinu i jeho manželku, manžela… A požehnal jim. 
Takoví jsme my lidé. Poznáme, co je třeba? 

Nemáme čas, nemáme sílu? 21 Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ 22A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘
23 Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.24Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“

Varování je jasné, jde tu o spásu, teď, ne až jednou na pravdě Boží. Tam bude zkoušeno naše dílo a kdyby nebylo milosti Kristovy, neprošel by nikdo. Ale tu spásu, ten pokoj smíme přijmout už nyní. Už nyní se smíme stát požehnáním pro druhé, už nyní máme zvát každého, kdo přijme, i ty od plotů, ohrad kolem cest. Je tam dokonce „přinuť je“! Vyřizujte pozvání i s naléhavostí, svými životy zvěte na cestu Boží, do jeho odpočinutí. „Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a já Vám odpočinutí dám“. Mé jho netlačí, netíží. Kdo ochotně poslouchá Slovo Boží a sytí se jím, ten nabývá mnoho sil.

Kde v tom všem jsme my? Farář sboru, presbyteři, členové sboru? Jsme těmi, kdo zvou, kdo rozdávají. Vše je připraveno. To neznamená, že se kazatel či presbyteři nepřipravují na bohoslužbu, ale berou ze studnice nepřevážené, nevyčerpatelné, z Božího slova, z vody živé, po které už nebude žízeň, z Božího ducha, který dá v pravý čas potřebné slovo, radu. Svým životem každou chvíli svědčit, kde sami dostáváme to nejpotřebnější v životě: spásu, kde smíme jíst chléb a pít z jednoho kalicha. Amen.