BŮH SE STAL ČLOVĚKEM, ABY SE ČLOVĚK STAL ČLOVĚKEM

Kázání: Jan 1,1-13

Sestry a bratři,
slavíme Vánoce – svátky čeho vlastně? Svátky rodiny? Pokoje? Radosti? Ne. Všechno to s tím trochu souvisí, ale jen trochu. Nebo jde o svátky narození Božího syna? Možná vás překvapím, ale ani toto není na prvním místě. Třebaže symbolem vánoc jsou jesle, místo Ježíšova narození. A taky koledy, které do nekonečna omílají „narodil se Kristus Pán“ a „Pojďme spolu do Betléma“. Samozřejmě, že se udála velká věc, že Ježíš přišel na svět, narodil se Marii panně v určité historické chvíli. A my zpíváme „… nám, nám narodil se.“ A máme radost, slavíme uprostřed rodiny a snad máme i pokoj. Jenomže to není všechno. Za každou událostí, podobně i za Ježíšovým narozením, musel být nějaký hlubší záměr. Víme z jiných evangelií, že Ježíšovo narození bylo dlouho připravováno a postupně ohlašováno. Muselo za tím být něco víc. Podle mě tento Boží projekt měl za svůj poslední cíl to, že se člověk má stát sám sebou. To je v samém centru vánočního tajemství: Bůh se stává člověkem, aby se i člověk stal člověkem, aby se člověk vrátil k sobě samému.
Možná to zní příliš obyčejně, ale je to hlavním důvodem, proč slavíme Vánoce. Všimněme si malého detailu, který je pro Janovo evangelium typický: Nemluví se tady o Ježíšově narození, nerozvíjí se tu žádný příběh s betlémskými kulisami, na místo toho je tu řeč o zrození Božích dětí: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“ Ne že by se o Ježíši nemluvilo. Ježíš je tu představen jako Slovo, které bylo na počátku, stalo se tělem a přišlo do tohoto světa. A narození Božího syna vede ke zrození Božích dětí. To spolu souvisí: Bůh a člověk. Oba patří k sobě. Bůh se projevil, přišel na svět, protože nechtěl být mimo něj, nechtěl se stát nějakým mimozemšťanem. A taky proto, že my nemůžeme být bez něj. A když se s Ním nemineme, náš život se spojí s Božím, jsme spolu. Tak, jak to bylo původně zamýšleno, ale pak se stalo, že si člověk šel po svých a vztah s Bohem zrušil. Dokonce jej začal považovat za cosi nemístného, svazujícího. Bůh ale do svého projektu nepřestává investovat. Příchod Božího syna výmluvně svědčí o tom, že jde za námi, obnovuje vztah, chce být s námi, abychom byli plně lidmi.
A potkáme-li se s Ním, stane se, jakoby se narodil nový člověk, zrodil se Boží syn nebo dcera. I tohle patří k Vánocům. A tak nám všem, sestry a bratři, přeji, ať se při jejich slavení obnoví a posílí naše víra, radost z toho, že patříme do rodiny Božích dětí, do celé té úžasné společnosti andělů, mudrců, pastýřů, Marie, Josefa a jejich dítěte, nad kterými se raduje samo nebe.
Slavíme Vánoce, událost, kdy za námi přišel Bůh, abychom byli spolu. Aby nic podstatného našemu životu nechybělo. Abychom byli sami sebou, doslova kompletní, abychom měli možnost naplnit svůj život po stránce tělesné, duševní, sociální, kulturní i duchovní. Z toho všeho se skládá lidská osobnost. A je důležité odtud přijímat, ať se považujeme za věřící, nebo ne. Ať máme osobní vztah k Bohu, někdo jen mlhavou představu o něčem, co je vyšší než my, co nás všechny přesahuje a dává životu smysl. A když něco z toho v životě chybí, je to chyba. A ta se velmi brzy projeví. Různé nemoci často vznikají v důsledku toho, že náš organismus něco postrádá, něco důležitého chybí: protilátky, vitamíny, železo, jód, pohyb, nebo odpočinek, možnost se vypnout od stresů, nebo taky může chybět odpuštění, smíření v dlouho zablokovaných vztazích. To všechno na nás agresivně působí, o to zákeřněji, oč si to méně uvědomujeme, nebo to nebereme vážně. Až nás nakonec zastaví nemoc a my uprostřed plánů najednou prožíváme bezmoc. A k těmto vlivům, které na nás neblaze působí, patří i to, když se odpojíme od duchovního zdroje. Možná ho lidé nepovažují za potřebný, někteří jej zcela ignorují a vůbec jim nechybí, než dojde k první vážnější krizi. Janovo evangelium si této krize všimnulo: „Na světě byl, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Tam, kde se lidé od duchovního zdroje odpoutávají, kde ho nepřijali, je méně světla. Něco důležitého chybí. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí u nás udělala zkušenost, že duchovní potřeby má každý člověk, ať si je uvědomuje nebo ne. A právě ten, kdo si jich není vědom, je v tomto ohledu nejpotřebnější. Nedostatečná péče o duši, o duchovní nasycení má zhoubný vliv na kvalitu života a taky na kvalitu vztahů, ve kterých se pohybujeme.
Někdy člověk pozná, jak mu Bůh chybí až v nějaké krizi, nebo naopak ve chvíli, kdy prožije jeho blízkost. Proto Bůh přichází a vydává se nám pořád znovu, protože jej tolik potřebujeme. Ježíš přišel a přichází, aby se dotýkal naší mysli, srdce a zaplňoval prázdno, které se v nás občas objeví. Nasycuje, když po něčem hladovíme. Je vedle nás, když chceme chvíli pobýt v tichu.
Slavíme Vánoce, svátek setkání člověka s Bohem. Spolu patříme k sobě. A podaří-li se to, jsme opravdu sami sebou. Bůh je náš domov. V Něm je náš počátek i konec. Byl to jeho záměr, že jsme tady a právě takoví, jací jsme. Náš život pochází z Božího záměru a díky němu se stáváme ve víře Božími dětmi. Z toho důvodu nemůžeme tvrdit, že máme život ve svém vlastnictví. Je nám darován, můžeme s ním samozřejmě nakládat podle sebe, ale nejlépe jej naplníme, když se otevřeme Slovu, které se stalo tělem, Ježíši Kristu. A to slovo v sobě necháme promlouvat, působit a dotvářet. Někdo možná namítne, že tu jde o podivnou schizofrenii: je tu člověk se svým rozumem, se svou vůlí a do toho si připouští někoho jiného a jeho vůli. Jak to jde dohromady? To se musí navzájem třískat a zadělávat na neustálé napětí. Někdy to tak opravdu je. Ale nevede to k rozpadu osobnosti, naopak to naši osobnost, naše lidství posiluje. Protože Bůh a člověk patří k sobě. V tomto vztahu jsme teprve sami sebou. Krásně to vystihnul žalm 40,9: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ Jakmile se Bůh dostane do našeho srdce, naše i jeho vůle se propojí. Nijak tím nepřicházíme o svobodu, naopak přicházíme na to, jak jsme obdarováni a naplněni.
Bratři a sestry, takové propojení Božího a lidského života vidíme krásně na Ježíši Kristu. V jeho osobě je přítomný Bůh i člověk. Ekumenický koncil v Chalcedonu v 5.století přijal vyznání víry, že Ježíš Kristus je plně člověkem i plně Bohem. Ježíš propojil oba dva, kteří vždy patřili k sobě, než se člověk odtrhnul. Proto Ježíš přišel na svět, aby tuto přetržku uzdravil a obnovil vztah mezi Bohem a námi. Díky tomu už nejsme odcizení Bohu i jeden druhému. Díky Vánocům víme, že se nás dotýká Bůh, je s námi ve všem, co se s námi děje. Díky Vánocům můžeme dnes naplno slavit a radovat se, jako Boží synové a dcery. Amen