BŮH RISKUJE – PRO NÁS

Lukáš 2,1-14

Milé sestry a milí bratři,
když Václav Havel končil v úřadu prezidenta republiky, sepsal divadelní hru s názvem Odcházení. Podle ní později zrežíroval film: jde o ironický pohled na to, jak se vysoko postavený politik připravuje na odchod z funkce do obyčejného života bez výsad a moci, kterou dlouho držel. Od něčeho takového se odchází velmi nesnadno. Vánoce jsou naopak příběhem o Přicházení, přesto se v něčem podobají tomu odcházení z funkce. Bůh se zbavuje veškeré moci, nadvlády, výsad, mimořádného postavení a objevuje se mezi obyčejnými lidmi jako obyčejný člověk. Jako bezbranné dítě, jeden z nás. Bere na sebe obyčejnost. A to do té míry, že celý příběh o jeho přicházení, vstupu do světa je docela obyčejný, profánní (světský), schovaný za běžnými událostmi té doby. Všechno se to navenek spustilo díky jednomu byrokratickému příkazu, že má být v celé říši provedeno sčítání lidu. A tak se dal každý zapsat v místě svého bydliště nebo narození. Je vydán zákon, lidé se musí dostavit na patřičný úřad, úředníci vyplňují formuláře. Je to všechno tak běžné, až by u toho člověk zíval. Jestli je za tím nějaká Boží režie, tak zřejmě ponechala aktérům velkou svobodu, a výsledkem je, alespoň v první části, nuda.
Nic nesvědčí o tom, že by mělo dojít k něčemu přelomovému. Všechno to rozjel císař, jeho jméno s přídomkem Augustus (Vznešený) je uvedeno hned na začátku, jméno Ježíš se objeví až mnohem později. Všimněme si, že o Bohu se tady vůbec nemluví, kromě písně andělů. To je příznačné. Hlavní postavou je císař, politická a hospodářská moc, dnes se k nim přidává moc sdělovacích prostředků a veřejného mínění. Tyto mocnosti mají snahu a možnosti přepisovat dějiny a ovlivňovat naše osobní životy, naše názory a postoje. Kdo je pro nás směrodatnou normou? Často ten, kdo je nejvíc vidět a slyšet. Aniž si to uvědomujeme, tyto hlasy si vynucují naši pozornost a vnucují dojem, že jsou těmi hybnými silami vývoje. Je to opravdu tak?
Zdánlivě hlavní postava vydává nařízení (řecky dogma), aby byl proveden soupis lidu. Sčítání. Šlo mu o to, získat statistické údaje za účelem vypsání daní. Běžný kalkul, jak upevnit kontrolu nad obyvateli a mít z toho finanční zisk. Všechno probíhá podle vydaných zákonů. I Josef s Marií jednají jako ostatní, jak bylo nařízeno shora, aniž tuší, že tady jedná Bůh. Jako by tu Bůh vůbec nebyl, přesto se hlásí o slovo. Prolíná se tu vůle císaře i vůle Boží. Jen s tím rozdílem, že o Bohu nikdo neví, není o Něm žádná zmínka. Všechno to vypadá, že se naplňují zájmy říše; všechno přitom spěje k uskutečnění Božího zájmu. Bůh není vidět ani slyšet, přesto se jeho Slovo stává skutkem. Přímo tělem. Mocenské plány v císařské režii si Bůh použije pro své vlastní představení. Běžný život je proniknutý Boží přítomností. Josef s Marií na své cestě do Betléma dlouho netušili, která bije. Očekáváme, tušíme my, třeba při cestě sem, do kostela, nebo do práce, že s námi jedná Bůh? Nemusíme si představovat, že se Bůh projevuje v mimořádných událostech a zázracích. Je v každém okamžiku, i právě teď. Můžeme říct, že Bůh jde s dobou, využívá všech možností, které zrovna jsou, aby se vyjádřil a lidé rozuměli. A to podstatné andělský mluvčí říká naplno:
„Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Jako by se na chvíli zastavil čas. Anebo se náš běžně vlekoucí čas naplnil něčím neběžným. Nejde o další zprávu, informaci o něčem, co se někde přihodilo. Nový záznam do kroniky či na server, kde se ukládají důležitá data. Anděl neříká, že přináší zprávu, nýbrž zvěstuje radost (zvěstuji vám velikou radost). A to je docela jiný žánr. Nejsme jen příjemci nějaké informace, jsme přímo součástí celého dění. Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. Do našeho světa vstupuje Bůh, ten, o kterém leckdo slyšel, ale se kterým se často míjel. Přišel na svět ohlásit, že On se s námi neminul. Bůh se stal člověkem a náš příběh se stává součástí Božího příběhu. To opravdu není pouhá informace, ale radostná skutečnost. Proto se Ježíš nazývá Spasitel, Zachránce, neboť nás propojuje s Bohem, naším Otcem. Přišel zaplnit prázdné místo, které vzniklo tím, jak jsme se od Pána Boha odpojili. Ten přetržený vztah je zásadní malér, působící odcizení mezi lidmi, chaos v duši a člověk se pak snadno považuje za nejvýše postaveného. K jakým koncům to vedlo a vede, není třeba mluvit. Proto se nám narodil Spasitel, aby člověk a Bůh žili vedle sebe, spolu. Tak, jak to bylo původně zamýšleno, jak o tom vypráví příběh ze začátku Bible o lidech, obývajících zahradu Eden, Bůh byl mezi nimi a oni s ním. Takový byl a je Boží stvořitelský záměr a přestože jej člověk narušuje, nebo úplně ničí, Bůh o to usiluje pořád. Proto přichází v Ježíši Kristu mezi lidi jako člověk, aby očistil naše lidství. Proto v předvečer Ježíšova narození, 24.prosince mají svátek Adam a Eva, jako odkaz na původní Boží záměr s lidmi, na ten obraz, ke kterému jsme byli stvořeni a který nás spojuje s Bohem. Ve svobodě, kterou máme, tento obraz zamlžujeme, popíráme, ale Bohu na tomto vztahu záleží. Vždyť Bůh je láska, nejvyšší, nejhlubší vztah, a proto mu jde o obnovení vztahu mezi sebou a námi. Dává do toho všechno – Vánoce nahlas halasí o tom, že Bůh do toho dává přímo sám sebe. Narození Ježíše Krista, Božího syna a našeho Spasitele, není nějaký výkyv z Božích plánů, nějaký Boží rozmar pro obveselení lidí. A už vůbec ne pohádka vložená do jinak syrové Bible. Ježíšovo narození vyjadřuje trvalé Boží přání pro sebe a pro lidi: ať je více Boží slávy a pokoje na zemi, ať si jsou nebe a země blíž a roste společenství člověka s Bohem. To je obsažené i v modlitbě, kterou nás Ježíš naučil: Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Sice mezi nebem a zemí bude vždy rozdíl, podobně jako mezi našimi přáními a skutečností. Ale Vánoce tuto vzdálenost chtějí přemostit. Díky tomu, že Slovo se stalo tělem, Bůh člověkem, tma světlem a císařské dogma živým příběhem, který se dotýká lidských duší a pokračuje s námi v našem čase.
Bratři a sestry, ještě něco je dobré doříct. Bůh, jakmile se namočil do našeho světa, docela riskuje. Totiž že v záplavě různých slov zapadne to jeho. Že po všem předvánočním vypětí, oslavách a folklóru zapadne, co se opravdu přihodilo, jak se Bůh pro nás vydal. Bůh pořádně riskuje, že z toho všeho uděláme karikaturu. Ale asi mu za to stojíme. Jde do toho naplno a všechno sází na jednu kartu. Nemá záložní plán, jen jeden pokus. A proto andělé, kteří se tu objevují, jeho mluvčí, jen suše nerecitují Boží vzkaz, ale nahlas zpívají.: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi.“ Abychom slyšeli a také sami o tom zpívali. A tím do toho risku Bůh zatahuje i nás. Totiž do toho propojování nebe se zemí. K tomu potřebuje naši pomoc. Nebeské zástupy se mohly přetrhnout, aby tu píseň vyzpívaly a docela se jim to povedlo. Kolik generací lidí z různých národů tím bylo osloveno a zasaženo. Ale nikdy to nevyzní tolik, pokud se k té písni nepřidáme i my. Nikdy nebudeme dost oslavovat a chválit Pána Boha na výsostech a stejně nebude nikdy dost pokoje mezi lidmi. Máme jako Boží lid co dělat. S velkou vánoční radostí přichází i velká výzva. Ale není to naštěstí jen na nás, s tím se jen přidáváme k Božímu dílu. A necháme-li se do toho opravdu zatáhnout, budeme-li se třeba jen ptát, jak přispět k Boží chvále a k pokoji mezi lidmi na zemi, už jen to způsobí, že se to andělské přání začne naplňovat. Kéž nás přitom provází a inspiruje nebeská jistota, že Bůh má v každém z nás zalíbení! Opravdu. Amen