Kázání: Matouš 2,9-15 

Vánoce, vánoce přicházejí, šťastné a veselé…

To je, bratři a sestry, hlavní melodie vánočních svátků, alespoň podle toho, co slyšíme při procházkách městem a obchody. Koledy podmazávají předvánoční atmosféru štěstí, veselí a blahobytu, jako by bylo proti dobrým mravům nebýt tak úplně šťastný. Vždyť odevšad na nás vykukuje roztomilý „ježíšek“, tak co bychom se neradovali a neslavili.

To je docela příznačné – udělali jsme z Ježíše Krista malého ježíška, strčili jsme ho do koled a stvořili z něj doručovatele dárků. Proč se vlastně užívá u jeho jména taková zdrobnělina? Možná proto, abychom se mohli nad ním sentimentálně rozplývat. Takový malý, hezký ježíšek. Držíme ho pevně přikšírovaného v jesličkách, takto nám vyhovuje. Nedovolujeme mu vyrůst, to by musela i povyrůst naše víra.

Vánoční příběh ovšem nezůstává jen u romantického betléma s volkem, oslem, kometou, anděly a třemi králi. Ještě téže noci, kdy k narozenému Ježíši přišli tři mudrci a odevzdali mu své dary, anděl oznámil Josefovi, aby nemeškal a hned sbalil celou rodinu a utekl do Egypta. Hrozí nebezpečí smrti ze strany krále Heroda. To byl zlom. Betlémská scenérie trvala jen chvíli, než se proměnila v útěk do cizí země. I to patří k Vánocům. Bratři a sestry, kdykoliv uvidíme naaranžovaný betlém, na náměstí, nebo u sebe doma, připomeňme si pokračování tohoto příběhu o cestu Ježíšovy rodiny do emigrace, do nejistoty, aby si zachránili život. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Ježíš byl prvním z křesťanských uprchlíků.  

Takových zmatků, náhlých střihů v Ježíšově životě bylo víc. Stačí, když otočíme jednu stránku v Bibli a najdeme vyprávění o Ježíšově křtu. V okamžiku, kdy byl pokřtěn, zazněl z nebe hlas: Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. A hned v následujícím verši je řečeno: Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.

Máme tu těsně vedle sebe Boží zaslíbení (ujištění o tom, že Ježíš je Boží syn) a syrovou skutečnost pouště s ďábelskými ataky. Narození v Betlémě a útěk před šíleným Herodem. Jedno patří k druhému, a jedině spolu tyto části tvoří jeden celek, jeden příběh. Bůh se zaplétá do věcí tohoto světa a riskuje, že se až moc ušpiní a ztratí svou suverenitu. Boží akce vedle akcí lidí. O Vánocích se tyto dvě stránky příběhu o to těsněji proplétají, až někdy nevíme, co působí Bůh a co člověk. Kde mluví Bůh a kde jde o lidská slova a zvyky.

Snad právě proto, říkám si, o Vánocích si každý přijde na své, jak věřící křesťané, tak nevěřící ateisté, nebo kdokoliv mezi tím. Vánoční svátky hýbou celou společností, způsobují největší obchodní a pečící manévry během celého roku. V pondělí jsem zaslechl, že jsou tak vykoupené obchody, jako by se schylovalo k válce. Můžeme se nad tím snadno ušklíbnout, že tu většině lidem jde o konzum a vnější pozlátko, o příležitost se nacpat a pobavit se. Na druhou stranu za tím předvánočním šílenstvím můžeme vidět známky toho, že něco z křesťanství zůstává v povědomí celé společnosti, že ne náhodou slavíme a tak slavíme právě Vánoce.

Co je z toho víc pravda? Na to, popravdě nedokážu přesvědčivě odpovědět. Jednou si kladu otázku, jak můžou nevěřící lidé slavit vánoce, když neznají nebo nepřijímají pravý důvod těchto svátků a mají je zredukovány na rodinnou oslavu, a to ještě v tom lepším případě…? Jindy, například při koncertech nebo při pohledu na rozsvícená náměstí, kde se lidé scházejí, zase cítím jakési chlácholivé ubezpečení v tom, že přece jen naše kultura stojí na křesťanských základech a lidé se jich podvědomě nechtějí vzdát.

Nevím. Můžeme si o postojích naší společnosti myslet to i ono, možná přijdeme ještě na bystřejší postřeh. Ale v jedné věci nekolísejme: nemůžeme zůstat u toho, že smyslem vánočního příběhu je nějaký propletenec různých legend, pověstí a mouder, nabízených jako zboží v krámu – a každý má možnost si vybrat, co mu vyhovuje, co mu šmakuje.

Ne. Je tady stále jen jeden příběh, jedna cesta, kterou jde Bůh za lidmi, příběh Boží lásky ke svému lidu. Bůh se vyslovil a projevil jasně ve svém Synu. My to můžeme lidově řečeno „okecávat“ podle libosti, maskovat libozvučnými koledami, točit pohádky, balit to do sametových krabic a pozlacených papírů, ale na začátku všeho zaznělo Boží slovo, které se stalo tělem. A to slovo bylo Bůh. A Bůh je láska. To zůstává v platnosti přes všechny časy i nečasy. Jakkoliv se ten biblický příběh jako i náš osobní život může jevit zamotaný a nepřehledný, platí v něm slovo, že Bůh je láska. Už starozákonní prorok Ozeáš píše: „Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta… Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování… Jsem Svatý uprostřed tebe.“ Od Starého zákona k Novému až do naší doby jde o jeden velký příběh o tom, jak Bůh sestupuje k člověku a dává mu poznat svou lásku. Setkává se s ním. Mluví s ním, naslouchá, provází. Dobrá zpráva o Boží cestě za člověkem.

Bratři a sestry, takové setkání se nemůže člověka nedotknout, vlévá do života emoce, nový puls, nový impuls, zacílení. Mudrci, když spatřili hvězdu nad Betlémem, místem Ježíšova narození, „zaradovali se velikou radostí“. Moc o těchto osobách nevíme, v Bibli je o nich pár řádků, ale je patrné, že museli tehdy prožít něco přelomového, co změnilo jejich život. Domů se nevraceli stejní, jako byli před tím. Podobně jako kdysi Mojžíš u hořícího keře, kdy jej oslovil Bůh, jako Pavel u bran Damašku, kdy se z pronásledovatele stal následovník Ježíšův, jako prorok Nehemjáš, který svědčil, že radost z Hospodina je naše síla. Bůh dokáže oslovit, nadchnout a proměnit. A takto i v současné době k nám Bůh promlouvá v Ježíši Kristu, setkává se s námi a zve nás na cestu s ním. Naplňuje radostí a vděčností. O takovém Božím doteku svědčí mnoho lidí kolem nás a my sami můžeme přidat své svědectví. Pro cestu víry, následování nestačí tradice, byť nesená vzácnými lidmi, nestačí pouhé zvyky, ve kterých jsme se usadili. Pro takovou cestu je třeba iniciační motivace v podobě doteku Boží lásky.

Takto osobně se nás chce Bůh dotknout a dotýká o Vánocích, při narození Ježíše Krista. Přichází do světa jako člověk kvůli člověku, kvůli nám, kvůli mně. A také kvůli nám záhy na to snášel protivenství a musel utéct do cizí země. A později pro nás a za nás podstoupil smrt, aby nás i ve smrti objal. Abychom věděli, že se mu můžeme jakkoliv odcizit, on sám i tak půjde za námi a bude nás hledat, i v nejtemnějším odcizení, i v údolí stínů smrti.

Ježíšovo narození vypráví o tom, jak nás Bůh má rád, jak mu na nás záleží a jde za námi. Díky tomu můžeme spolu s třemi mudrci říct: Hledali jsme a byli jsme nalezeni.

Takhle, bratři a sestry, voní vánoční tajemství, zvěst o Božím hledání, lásce a cestě za námi. Kéž jsou pro nás Vánoce svátkem setkání a radostí z něj! Amen