VÍRA JAKO ZÁPAS
Kázání: Genesis 32,23-33

Bratři a sestry,
jak byste odpověděli, k čemu je dobrá víra?
Mně napadá odpověď, že k ničemu… K čemu taky jinému, jestliže by byla něčím, co přidávám ke svému životu. To by bylo opravdu k ničemu. Protože buď víra prostupuje celý život, je životem, nebo je jen jakými zbytným přídavkem či ornamentem. Víru nepoužívám k něčemu nebo proti někomu, vírou žiji, pracuji, přemýšlím, odpočívám, zápasím.
Dnes bych rád zdůraznil právě to poslední: zápas. Takový pohled na život víry je dnes, podle mého názoru, aktuální. Aktivní zápas, ve kterém jde o hodně, možná o všechno. Klidně můžeme opustit představu o víře jako vkladu do života, který sám o sobě přináší zisk; o víře jako daru, který si někam uložím a těším se, že jednou to Bůh zhodnotí. Víra je vírou, když mě vede k pohybu, k zápasu o něco. Nelze v ní pokračovat jen ze setrvačnosti. Už z toho důvodu, že je před námi zcela nová situace ekonomické soběstačnosti církve, odluky od státu, a vše bude plně na každém z nás. Na našem vztahu k Bohu, ke sboru, na našem aktivním a vášnivém přístupu. Věřím, že na místo strachu nebo lhostejnosti do toho půjdeme s důvěrou a ochotou podstoupit různé zápasy.  
Dnes se zaposlouchejme do příběhu Jákoba, který je příběhem životního zápasu o Boží požehnání!
Zaprvé tento příběh říká: Je potřeba opravdu o Boží požehnání zápasit. Nestačí se jen modlit a čekat. Nikdy nebude fungovat heslo „Modli se a čekej“… Staré řeholní heslo říká „Ora et labora!“, tj. Modli se a pracuj. K modlitbě patří práce, úsilí, zápas.
Jákob ve svých zápasech o Boží požehnání udělal spoustu konin. Důležité ale je, že se z těch chyb učí. Učí se víc spoléhat na Hospodina než na svou vychytralost. Už od počátku instinktivně cítí, že pro získání požehnání musí také sám něco udělat, nemůže zůstat jen pasivní. Nejdříve to přehání – podvádí svého otce Izáka, podvádí svého bratra Ezaua – jen, aby získal požehnání prvorozeného. Ono se to podaří, ale za jakou cenu…
Bůh ale Jákoba nezavrhuje. Ví, že Jákobovo srdce je klenot, který je jen potřeba dobře vybrousit. A tak mu naordinuje 2 x 7 let trpělivé práce v postavení služebníka u strýce Lábana. Dá mu okusit, co je to být sám podveden, být sám ponížen, po celých těch 14 let mu ale nikdy neodepře své požehnání.
Jákob se teď vrací domů. Když utíkal, překročil Jordán jen s holí v ruce, zpátky se vrací s velkou rodinou a majetkem. Získal to díky Božímu požehnání a svému vytrvalému úsilí. Přesto, anebo právě proto na něj padá strach a tíseň. Uvědomuje si, že teď už to není jen jeho osobní zápas, ale že je v tuto chvíli zodpovědný i za životy ostatních svých blízkých, za celou rodinu. Proto se Jákob modlí:
Vytrhni mě, Bože, prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Ty jsi přece řekl: ‚Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.‘“
Nedílnou součástí našeho požehnání je rodina, společenství sboru, naši blízcí. Bez našich bližních nelze dosáhnout naplněného života. O to je ten zápas složitější a těžší. Jákobovi synové nejsou ještě tak velcí, aby se dovedli o sebe postarat, dokonce ani, aby mu v tom zápase mohli pomoci, a tak v tom zůstává Jákob sám. Podobně jako později Ježíš v zahradě Getsemane. Podobně jako my, když v noci nespíme a modlíme se za své děti.
Jak takovému zápasu porozumět? Pokud někomu přejeme požehnání, a není za tím zápas, námaha, zájem, pak je to jen fráze, krásná krabička s mašlí, ale bez obsahu. Boží požehnání ale není nic laciného. Pokud někomu žehnáme, něco hezkého přejeme, berme na sebe také závazek se za toho člověka modlit.
Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
Zápas o požehnání, zápas víry někdy bolí! Na Ježíšově čele se objevil krvavý pot, když se modlil. Jákob to odnesl vykloubením kyčle a trvalým poškozením šlachy. Zápas o požehnání není žádná legrace, ani čajový dýchánek.
Víra je zápas, žádné přežívání. Jákob, Izák, Abraham, Mojžíš, Jozue, Káleb, David, Ježíš… Šňůra lidí odhodlaných se o Boží požehnání poprat! Odhodlaných utržit nějakou tu ránu, aby pak mohli sami jít, pozvednout ruce a žehnat. A zvát druhé k cestě víry. Ta šňůra svědectví pokračuje až do našich dnů a čeká, jestli se k ní přidáme. Dnes to opravdu nepůjde jinak, než s odhodláním vyjít naproti Božímu požehnání a bojovat o ně. Samo od sebe se neobjeví. A bez něj, bez požehnání nebude naše snaha naplněná.
Rozednívalo se, ale Jákob ve svém zápase nepolevil. Bolest vykloubené kyčle, ani svítání jej nezastavily. Když o něco zápasíme, o něco usilujeme, nesmíme dát na první zdar, ani na první, druhý nebo třetí nezdar. Možná někdy budeme muset zakusit deset zklamání, než dosáhneme úspěchu. V osobním životě i ve sboru. Pravda je, že si nás v tom někdy Pán Bůh testuje. Jako Jákoba:
Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Jákob neztratil ani na okamžik ze zřetele cíl svého boje. Tím cílem nebylo samo ukončení zápasu, rozednění, ani ošetření jeho zranění. Cílem jeho zápasu bylo požehnání a za tímto cílem byl připraven jít přes všechny překážky a rány.
Sestry a bratři, máme za co bojovat! Někdy zápasíme za své děti, nebo za uzdravení partnerského vztahu, jindy sedíme do noci nad rodinnými účty. Věřím, že chceme zápasit i za náš sbor, ze jeho duchovní povzbuzení i hmotné zajištění do nejbližších let. A obětujeme v jeho prospěch to, co vidíme, že je třeba. Jen zápas a osobní nasazení přinese požehnání!  
Tu Neznámý řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“
Každá úspěšně složená zkouška posouvá člověka dál. Zapomene na námahu, na trému, na ostatní nezdary. Uspěl a může postoupit dál. – To je Jákob u potoka Jabok!
Jeho požehnání už není ukradené, jak se stalo dřív, už je statečně vybojované.
Bratři a sestry, ať nám Bůh žehná. To není fráze. To je život s Bohem. A jak připomíná jméno Izrael: Bůh bojuje (za nás). A zve k následování, k modlitbám, k zápasům s různými překážkami. Díky Jákobovi a především díky Ježíši Kristu víme o požehnání, které pochází z takových bojů. O požehnání, ve kterém se vydáváme – aby mnohem víc dostali. Amen