Kázání: Lukáš 16, 19 - 31

Bratři a sestry.
Zpočátku to nevypadá na příběh z Bible. Bohatý = špatný a musí se smažit v pekle, chudý = dobrý a patří do nebe - to je hodně zjednodušující a zavádějící vzor. Mohli bychom říct, že je to pod Ježíšovu úroveň.
Každopádně: před sebou máme dva typy lidí. První je bohatý, zvyklý na všelijaký luxus. Druhý je chudý, ubohý a bral by aspoň dropty ze stolu člověka bohatého. První má, co chce, druhý nemá nic.
Tady si dejme pozor: My, tady v Čechách, s naší rovnostářskou mentalitou jsme náchylní vidět v tom bohatém darebáka, zloděje, sobce, lakomce; hned jsou naše sympatie na straně chudáka, hned se v nás ozývá volání po sociální spravedlnosti - jak je toto možné, takové rozdíly, ap.
A co Židé v Ježíšově době? Na bohatého se dívali jako na toho, komu Hospodin žehná. To je i ve SZ vidět jasně: bohatství znamená Boží přízeň, požehnání. A naopak, být chudý, to naznačovalo nějaké vážnější problémy s Hospodinem. Je to běžné schéma, ale v Bibli není jediné. Mnoho příběhů jej vyvažují, včetně tohoto.
Už jenom to, že bohatý v příběhu nemá jméno, zatímco chudý je znám jménem, naznačuje, že i ubožák má svou individualitu, svou cenu, že Hospodin ho dobře zná; a navíc se ten člověk jmenuje Lazar, což je zkratka jména Eleazar - „Bůh pomáhá“. Už tato drobnost ukazuje, že s Božím požehnáním to bude jinak, než by se dalo měřit komfortem a mírou luxusu. I kdybys byl na tom tak bídně, že bys neměl nic a ležel plný vředů, přesto ještě nejsi Bohem zavržený, přesto je tvá osobnost, tvá lidskost nezpochybnitelná. Bohatství a hojnost se nerovnají Božímu požehnání. To čteme v těchto verších: I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.
Tu nejde o to, jak vypadá život po smrti. Spíše se tím říká, že smrt jako i jiná mezní situace otevírá pravdu o našem životě. Ale v podstatě jakýkoliv okamžik v našem životě může znamenat prohlédnutí, jak je to s námi a jak blízko nám Bůh je.
Ten, kdo se domníval být v životě s Bohem zadobře, nebo kdo jej k ničemu nepotřeboval, i ten může najednou spatřit pravdu o svém životě úplně z jiného úhlu a pod svou domnělou spokojeností najít holou prázdnotu. Člověk v takových chvílích nerad prohlédá, ještě pořád si chce něco namluvit: Pošli Lazara, ať aspoň svlaží mé rty.
Ale pravda je tvrdá. Nejde to. Už si ten nespravedlivý člověk nedokáže, že je důležitý. Boží přízeň, jeho požehnání se projevuje jinak, než se komu hodí.
Teprve tímto tříbením, teprve v rozpoznání, že rozedraní, nečistí a pohrdaní mohou být Bohu přijatelnější než my, spořádaní, zajištění, pojištění a vážení občané, teprve tehdy se začne rodit láska, nová odpovědnost. Ten boháč řekl: Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.
Člověk, který v okamžiku pravdy nahlédne tragickou prázdnotu, začíná myslet na druhé lidi. Chce je varovat, zachránit, co se dá, upozornit své blízké. Naznačit, že Boží požehnání není čitelné jen z životní úrovně. Že ještě něco jiného je důležité. Že lidství před Bohem se měří ještě jinak. Zdá se, že na to ten bohatý člověk přišel hodně pozdě. Ale něco se v něm hnulo a chce pomoci, třebas jen odstrašujícím příkladem. Začíná mu jít o budoucnost svých bratrů, o jejich životy před Bohem. A na to snad nikdy není pozdě…
A teď dochází k pointě, z níž jakoby mluvil sám Ježíš. Jak chceš varovat? Jak chceš pomoci, když jim není rady? Mají přece Mojžíše a proroky, ať je tedy poslouchají! Tady se ukazuje, jak Pán Bůh měří člověku chudému i bohatému! Tady se rozhoduje, co je to lidství, co je to požehnání, co je třeba dělat. Z Písma berme poučení a naději, tam hledejme, co je podstatou, co je smyslem života. Mojžíš a proroci - tedy Bible, Boží slovo, odtud víme to podstatné. Proč ještě jinak varovat, když to nejlepší je lidem dáno? Mají Mojžíše a proroky – a my víme, že Ježíš jejich zvěst shrnul do tzv. dvojpřikázání lásky: „Miluj Boha svého z celého srdce a miluj svého bližního jako sebe sama“ - v tom je celý zákon a proroci. To je dáno. To můžeme znát a známe, tím a z toho smíme žít! Proč ještě další varování?
Ale člověku to většinou nestačí. Něco tak jednoduchého jako Písmo, je pro něj málo, přesvědčilo by ho něco extra, nadpřirozený zásah, jasný důkaz, že se to všechno vyplatí.
Ale závěrečný verš je krutě ironický: Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých! To je, mohli bychom říct, biblický skvost, nádherně střízlivá, realistická věta. Můžeme si z ní vzít trojí vyvození.
1. Čekat na nějaký důkaz je zbytečné. Boží záchrana nepřijde tak, že se záhrobí vlomí do našeho života, nýbrž obráceně: že se život a světlo vlomí do oblasti, kde před tím vládla jen smrt a tma. Že Boží syn sestoupí do pekel a mrtvým duchům ve vězení vyhlásí milost a svobodu. Jinými slovy - evangelium není žádné strašení peklem, evangelium je přemáhání pekla láskou, odpuštěním a smířením. To se už stalo a stále se děje.
2. Mojžíš a proroci, Písmo, je důležitější než co jiného. Neboť tam je ukryta pravda, pravda o Bohu i člověku. Kdo neposlouchá a nežije slova Písma, nepomůže mu, ani kdyby kolem něj vstávala z hrobu jedna mrtvola denně. Koho nezajímá obsah Písma, ztělesněný dvojpřikázáním lásky a samotným Ježíšem Kristem, uvrhá sám sebe do sucha a žízně, kterými trpěl onen boháč. Přitom Písmo je nám dáno a chce nám být pro každý den světlem.
3. Ironie se nakonec obrací i proti samému Kristovu zmrtvýchvstání. Jakoby se tu dávalo na vědomí - ani vzkříšení Ježíše Krista s lidmi nehne, jestliže jim bude svědectví Písma lhostejné. Kdo nedbá na zákon a proroky, vzkříšení mu vůbec nic neřekne. Nedělní bohoslužby zůstanou jen jakýmsi pozůstatkem starých dob, dobovým folklórem, přežilou tradicí. Když nehledáme Boží vůli pro každý náš den z Božího slova, nespoléháme na Něj v modlitbách, pak netušíme, jak je nám Pán Bůh blízko, jak mu můžeme sloužit a jakou nádherou bohoslužby jsou.
Sestry a bratři, náš život je postaven na Božím slovu a jedině na něm obstojí. A tak, ať jsme malí nebo velcí, ptejme se po něm, učiňme z něj mapu pro naši každodenní cestu a učme se v modlitbě spoléhat na Boží moc a pomoc. A místo vnitřní prázdnoty a žízně poznáme občerstvující radost z Božího společenství. Amen