Introit

Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita. (Žalm 43, ln)

Píseň 604  Buď sláva Bohu, chvála Otci

Slavíme dnes pátou neděli postní, scházíme se opět doma a tvoříme malou domácí církev, abychom oslavili den Páně. Těžkosti, obavy a starosti, které právě prožíváme, jsou pro nás příležitostí, abychom stále více důvěřovali Hospodinu. Prosme dnes o dar víry a naděje! Nacházíme se stále blíže Velikonocům. V evangeliu dnes uslyšíme příběh o Lazarovi, jehož Ježíš povolá k životu. Jedná se o kapitolu evangelia naplněnou dojetím a bolestí, ale také projasněnou jednáním Božím, který je život a obnovení pro ty, kdo v něj důvěřují. Zdá se, že v těchto dnech je pohřben i náš život a že všechno je sevřeno strachem a drceno balvanem nejistot. Pán nás každý den znovu povolává k životu, vyvádí nás z hrobů, kde jsme uzavřeli svou ochotu důvěřovat Bohu, svou schopnost doufat a svou vůli milovat.

Modleme se slovy Žalmu 129:

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě. Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit. Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání. Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.

1.čtení – Ezechiel 37,12-14

Toto praví Hospodin Bůh: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.

ZTRÁCÍME (SE), ABYCHOM OBJEVILI NOVÉ

Kázání: Jan 11,1-44

Milí bratři a milé sestry,

za normálních okolností si děláme plány, zapisujeme do diářů, co potřebujeme stihnout, zařídit, udělat, napsat, nakoupit, odevzdat a průběžně si naříkáme, jak nestíháme. Teď je všechno jinak a my si uvědomujeme, jak nám běžný provoz se známým stresem chybí. Jako by se přehodila výhybka a my se vezli na jiné, neznáme koleji, pokud si nepřipadáme úplně vykolejení. Řadu věcí nemůžeme, jiné zase musíme, aby se zastavilo šíření nákazy.

Když se podíváme na televizi, nebo zapneme počítač, vyletí nám před oči statistika, jak koronavirus řádí ve světě i u nás, jak čísla nakažených a zemřelých rostou… Je to pohled na neštěstí, na hrozbu či realitu smrti, což jsme ještě nedávno mívali ve zvyku zcela vytěsňovat ze svého zájmu a nemyslet na to.  

V tom je, říkám si, tato krize něčím pozitivním, nabídnutou šancí. Nechováme teď ve své mysli jen své akce, zájmy a povinnosti, před očima máme druhé lidi, kteří zlému viru podlehli, nebo jsou jím nakaženi a ohroženi. Třebaže se k nám dostanou jen jako čísla ve statistice. Dříve jsme před něčím takovým zavírali oči, teď to nejde. Jak v televizi, tak bezprostředně kolem nás se odvíjí zápas s nemocí, který nás učí nemít oči jen pro sebe, svá přání, ale také nebo především pro bolesti druhých.

Na dřeň si uvědomujeme, jak jsme propojeni, v naší zemi, i se zbytkem světa. Jen ne tentokrát díky cestujícím turistům, ale cestujícím virem. Ve zprávách sledujeme, že v sousedním městě lidé řeší totéž, co na sousedním kontinentu. Všude stejný stav ohrožení a nouze. Podobně jako v příběhu o Lazarovi, který se odehrává ve vesnici Betanie, jejíž jméno znamená dům nouze, smutku. A je toho víc, co nás s Betanií spojuje. V té vesnici žijí lidé se svou vírou a starostmi, najdeme tu plno očekávání, ale i zklamání, smutku a pláče. Málokterý jiný biblický příběh obsahuje tolik emocí, u Ježíše, i u ostatních lidí. Tolik pohnutí a slz nad umíráním člověka, kterému jeho blízcí neuměli pomoci. I v tom se zrcadlí naše situace.

Zastihla nás hodně pohnutá doba, o to záludněji, že zcela nečekaně, bez varování, bez příznaků krize. Všichni jsme tak trochu vykolejení a prozatím nevidíme žádnou návěst, že bychom se vraceli na správnou kolej. Máme co dělat sami se sebou, i když jsme zdraví, a co teprve rodiny, kde se objevila nemoc, nebo strach o blízké, kteří uvízli v zahraničí a nemohou se vrátit domů. Dotýká se nás strach, že máme co dělat s něčím, co je nad naše síly.

Navíc oproti obyvatelům Betanie si se svou nouzí musíme poradit sami. Každý sám, ve své domácnosti, v izolaci, bez možnosti se setkávat při návštěvách, v hospodě, v divadle nebo v kostele. Vypovídat se můžeme přes telefon, na sociálních sítích, ale opravdové sociální vztahy to nenahradí. Tratí celá ekonomika, dostává zabrat naše psychika a jak to pokračuje dál, napětí se víc a víc šponuje. Musíme se s tím poprat, často i sami se sebou, abychom tuto zkoušku přestáli. Ale možná i něco objevili. Už teď poznáváme, jak jsme schopní se novým podmínkám přizpůsobit. Vidím to sám na sobě. První den po vyhlášení stavu nouze jsem chodil po bytě jako v kleci a skřípal zuby, že přece není možné bránit volnému pohybu. A nošení roušky? Nepředstavitelné. Za pár dnů jsem to bral téměř za něco normálního… Buďme vděční za takovou schopnost se ukáznit s ohledem na druhé.

Toto všechno je vnější stránka. Jak je to ale s naším nitrem, s vírou? Do jaké míry nám chybí společenství, konkrétní lidé, se kterými se za normálních okolností potkáváme v kostele? Jak nám chybí bohoslužby, a chybí vůbec? Kdybyste mohli odpovídat, asi se tu snesou různé odpovědi: Někomu mohou chybět citelně, jiný pro hlavu plnou starostí na to třeba ani nepomyslí.

Různá setkávání a jiné zavedené programy nuceně opouštíme, ale možná opravdu díky tomu objevíme něco nového. Třebas ne vždy pozitivního, když při ponorkové nemoci vyplavou na povrch dávno zapomenuté přešlapy či zranění. Na druhou stranu můžeme získat nový pohled na věci, které se nám dlouhá léta zdály být samozřejmé, až stereotypní, a dochází nám, čím jsou pro nás vzácné. O něco přicházíme, abychom se přiblížili něčemu novému.

I takto promlouvá příběh o Lazarovi. Jeho jméno znamená „Hospodin pomáhá“. Jak jej museli jeho rodiče milovat a jaká musela být jejich víra, že mu dali tak krásné a výmluvné jméno. O tom svědčí i láska jeho sester a Ježíše samotného. A tento člověk teď zemřel. Jeho odchod působí smutek, pláč, ale i otázky, jak vlastně Bůh pomáhá? A pomáhá vůbec? Je-li všechno v pořádku, ani nás nenapadne se takto ptát, jenže když přijde nemoc, nebo jiné neštěstí, je to nápor na naše jistoty i víru. Pane Bože, kde jsi? Co děláš?

Možná by se teď slušelo chvíli mlčet, než lacině odpovídat. Rozhodně bych nerad vytahoval vlastní rozumy a spekuloval, jak to všechno je. Proto se dívám do Bible, kde vidím, že takto se ptali a zápasili i Marie s Martou, Ježíšovi učedníci, dokonce Ježíš sám… A vidím i to, že ani ve chvíli smrti a zoufalství Bůh nevyklízí místo a zůstává vedle nás, s námi. Ježíš přichází na místo smutku, třebaže se zdálo, že pozdě. A učí nás pohlédnout smrti do tváře, přijmout svou zranitelnost, pomíjivost, své hranice. To, že nejsme pány této Země, nejsme ani pány svého života – ten jsme dostali jako dar. Můj život nepatří mně! Bůh skutečně pomáhá: Poznávat sebe, co jsme zač, k čemu tady jsme a díky komu.

A právě sem míří závěr celého příběhu. Lazar je mrtvý, ale jen do té doby, než přijde Ježíš. Do té chvíle se zdálo, že je konec. Že všechno ustrnulo. Ale Ježíš ne. Přichází v času pohody i tehdy, kdy se zdá být pozdě. Kdy je všechno naruby a v koncích. Kdy přicházíme o vnější opory, o zbytky sil a narážíme na dno. A snad právě tehdy, kdy se cítíme nejohroženější a bezbranní, slyšíme Ježíšův hlas: „Já jsem vzkříšení a život“. Všude, kam Ježíš přichází a znějí jeho slova, kde se rozlévá světlo jeho vzkříšení, přestává mít smrt poslední slovo a život si nachází nové cesty a podoby.

Sestry a bratři, v těchto dnech a týdnech náš život rodinný, občanský, sborový dostává jinou podobu, ale možná proto, abychom uprostřed překvapivé pouště zakusili Boží přítomnost jinak a nově, a poznávali, od čeho nás Bůh vysvobozuje a k čemu vede.

Taková Boží výchova je zakódována hluboko v tom, co věříme a vyznáváme. Předjímku smrti, odumírání od všeho zbytného jsme přijali ve svém křtu, kdy je z nás smýván hřích, abychom přijali pozvání k novému životu s Ježíšem Kristem: „Byli jsme křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života“ (Římanům 6,4). Lazarův příběh je ukázkou toho, co s námi Bůh zamýšlí a posilou pro další postní dny, které, jak se zdá, letos neskončí Velikonocemi. Amen  

Vyznání víry

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.

Přímluvná modlitba

Všemohoucí věčný Bože, občerstvení v námahách a posilo ve slabostech, všichni lidé od tebe přijímáme sílu, bytí i život. Přicházíme k tobě s prosbou o tvé milosrdenství, neboť dnes, kdy prožíváme šíření nové nákazy, si o to více uvědomujeme lidskou slabost. Svěřujeme ti nemocné a jejich rodiny: uzdrav jejich tělo, mysl i ducha. Pomoz všem členům naší společnosti, aby poctivě konali své povinnosti a posilovali mezi sebou ducha solidarity. Posilni lékaře a zdravotní zaměstnance v první linii a také všechny ošetřovatele ve vykonávání jejich služby. Ty jsi zdroj každého dobra, požehnej lidské rodině, vzdal od nás každé zlo a daruj pevnou víru křesťanům a všem hledajícím. Vysvoboď nás od nákazy, která se kolem nás šíří, abychom se v poklidu navrátili k našim všedním starostem a chválili tě a děkovali ti s obnoveným srdcem. Tobě důvěřujeme a k tobě pozvedáme své prosby, neboť ty, Otče, jsi dárcem života, a s tvým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem, v jednotě Ducha svatého, žiješ na věky. Amen

„Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ To jsou slova Ježíšovy modlitby, jimiž se obrátil na Otce těsně před tím, než povolal Lazara k životu. Jsou to slova plná důvěry, která se rodí z niterného společenství Otce a Syna. Také my spojeni s Ježíšem chceme prosit svého nebeského Otce jako jeho synové a dcery:

Otče náš…

Poslání

Hospodin ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen. (Nu 6,24-26)

Píseň 367 Studně nepřevážená (autor J.A.Komenský)