Audio verze kázání: https://soundcloud.com/marek-zikmund-721599199/2postni-nedele-21

Introit: Žalm 25,6-7

Píseň 25

Modlitba
Chválíme tě, Pane, že tu jsme spolu a můžeme ti naslouchat. Ty jsi nás stvořil s očima, ušima, s city, abychom viděli druhé, slyšeli je i odpovídali, prožívali radost i nesli bolesti druhých.
Děkujeme za taková obdarování.
Dnešní neděle nám připomíná dar paměti. Ty na nás pamatuješ, ty nám žehnáš. Děkujeme i za naši vlastní paměť, za vzpomínky. Dávají barvu minulosti, potěšují i varují. Děkujeme za všechny lidi, které jsme měli možnost potkat, poznat, kteří nás měli, mají rádi.
Teď v postní době jsme vybízeni hlouběji se zamýšlet nad tvou láskou a obětí Ježíše Krista. Poznáváme, že život je možný jen díky oběti. A my přemýšlíme, jakou, třeba malou oběť od nás naše okolí právě dnes potřebuje.
K tomu nás, prosíme veď svým slovem a Duchem svatým Amen
Vyznání vin
Tvé slovo nám, Bože, ukazuje, jak daleko jsme od tvé vůle a od příkladu, který nám dal tvůj Syn. V tuto chvíli myslíme každý na svá provinění. Na to, čím jsme tebe a druhé zarmoutili.
Na myšlenky, kterými jsme se zbytečně obírali, na slova, která neměla zaznít, na skutky, za které se stydíme, myslíme i na to, co jsme neudělali a měli.
Před tebou i před svými bližními vyznáváme svůj hřích a společně prosíme:
S: Pane, smiluj se nad námi.
Kriste, smiluj se nad námi.
Pane, smiluj se nad námi. Amen.
Slovo milosti:
Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (Ř 5,8-9) Amen.

1.čtení: Gen 22,1-2.12

P ze Sv 61

Kázání: Lukáš 9,28-35  

Sestry a bratři,
minulou neděli (první postní) jsme slyšeli Ježíšova slova zvoucí k následování: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Je to pozvání žít s Ježíšem a jít s ním, nabíjet se u něj a zápasit, jít za ním v čase prosluněné pohody i v době nepohody a stínů. Příznačně na tato slova navazuje podle všech prvních tří evangelií příběh Proměnění na hoře.   
Než se do něj zaposloucháme, udělám malou odbočku. V 1.čtení zazněl příběh o obětování Izáka, který je jedním z nejdramatičtějších příběhů Starého zákona. My jsme z něj dneska slyšeli pouhé tři verše a jen vás chci upozornit na zajímavou polaritu (zdánlivou protichůdnost) Boží řeči, toho, jak k nám Bůh často mluví – tady konkrétně jsme četli “jdi a obětuj mi svého syna” a záhy “nedělej mu nic zlého”. Bůh s námi vede neustálý dialog a i z příběhu o obětování Izáka je vidět, že nelze ustrnout na jednom jediném Božím slovu, na jedné jediné informaci, větě nebo snad jediném náhledu. I na tak zásadním příběhu, jakým je obětování Izáka, vidíme, že někdy můžeme od Pána Boha dostat překvapivý vzkaz, překvapivé nové slovo, které zvrátí to předchozí. A pořád je to jeden příběh, jedna cesta. Za chvíli uslyšíme, že i v Ježíšově případě se to děje podobně.
Zaměřme se teď na text evangelia – na Ježíšovo proměnění na hoře. Tahle pasáž, tento obraz je jistým předělem v příběhu Ježíše Krista a jeho apoštolů. Jsme svědky toho, jak ti tři zmínění apoštolové, Petr, Jakub a Jan pochopí, že Ježíš je jiný, než kterýkoli z mistrů, učitelů, celebrit, kteří procházejí Galileou. To, jak se v příběhu popisuje Kristův zářivě bílý šat, záplava světla, kterou vnímali apoštolové, je zásadním momentem dnešního sdělení. Oblak světla, oslnivá záře – tohle je v židovské mystice symbolem pro Boží přítomnost, taková až přemíra světla, která člověka téměř oslepuje. A ti tři učedníci tady zažívají něco jako moment osvícení, pochopení, náhledu a procitnutí. Bez takového momentu, osobního prožitku, by pak patrně nevznikla ani dogmatika, teologické učení církve, které na takovém momentu vnitřního oslovení a procítění stojí. Petr, Jakub a Jan zažívají cosi hlubokého, kdy se jim najednou Ježíš Kristus ukázal jinak, než dosud. Takový moment jsme, počítám každý z nás, také zažili. Je to podobné, jako když se do někoho zamilujeme – prostě se podíváme na druhého člověka jinýma očima, vidíme jeho nebo ji v jiném světle, přeskočí pověstná jiskra – ten aha moment “to je on/ona”. Už jen nerezonují jeho slova v jejich uších, teď se zachvívá jejich srdce. Petr, Jakub a Jan tady najednou vidí Ježíše v jiném světle, říkají si: “to je on”, ne jen další učitel z mnoha.
A co bylo dál? Normální lidská pohnutka. V textu čteme Petrova slova: “Mistře, je dobré, že jsme zde, udělejme tři stany …”. Líbí se mu to, bodejť, už jen neslyší Ježíše, ale vidí jeho slávu a moc a proto by tuto chvíli co nejvíc prodloužil. Mohl si sám připadat o to důležitější.
Často, když prožíváme něco podobného, kdy zakoušíme radost, naplnění, úlevu, kdy nás něco osloví, kdy prožíváme uvolnění a pokoj, chtěli bychom se v tom stavu zabydlet, zůstat v něm co nejdéle. No a právě Petr, když takovou situaci na hoře zakouší, říká: “Je dobré, mistře, že jsme tady … tak už tu zůstaneme, uděláme tady tři stany a budeme v pohodě”. Chtěl tu mimořádnou chvíli prodloužit co nejvíc. Není divu, taky bych se kochal a vnitřně dobíjel. Jenže chvíli na to čteme, že z hory zase všichni sestoupili. Ježíš jako kdyby říkal: “Kdepak, nene, pojďme pěkně zase dolů, do všednosti, do práce, mezi lidi, to je taky potřeba”.
Šli spolu dolů, hlouběji, než si v tu chvíli mohli uvědomit. Uvědomme si, že titíž apoštolové Petr, Jakub a Jan byli s Ježíšem Kristem později také v Getsemanech, v zahradě, kde byl Ježíš zatčen. Zažili tedy s Ježíšem také dva protipóly, podobně jako Abraham, zažili jak světlo na hoře proměnění, extatickou radost, tak hlubokou tmu Getsemanské zahrady, nejistotu a smutek, ba až strach, kdy se Ježíš modlí “staň se Tvá vůle, Otče”.
Zvěst dnešního příběhu pro druhou postní neděli je, že máme být vděční za radost, za momenty přijetí světla, za prožitek pokoje, ale neměli bychom se v tom chtít zabydlet navždy. Nenechat se zmást, že chvíle radosti střídají starosti a úzkost. Tohle je jenom předehra, tohle je pořád jenom ”vidění odrazu v zrcadle”, třebas krásný záblesk, ale pořád je to jen nápodoba světla, ochutnávka budoucí trvalé Boží blízkosti. Vedle toho jsou v životě každého člověka i propastné okamžiky, kdy se chvějeme v temnotě a těžko hledáme sjednocení s Boží vůlí, kdy zažíváme to, co Ježíš – stín kříže a osamělost v Getsemanech, nepochopení a bezbrannost. A tyto chvíle nejsou o nic méně hluboké, než světlo osvícení na hoře Proměnění.
Tento příběh evangelia mezi řádky mluví i o tom, jak nelze oddělit rozum od srdce, a že když převládne jedno, zákonitě se pak někde projeví druhé. Když chceme křesťanství, duchovní život a prožitky naroubovat na rozum a morálku, začne se velmi rychle o slovo hlásit srdce, živelnost a cit. V puritánských dobách, kdy bylo to vše neracionální potlačeno, museli přijít lidé jako třeba S. Freud, nebo Jung, kteří učili a učí, že se nemáme bránit našim prožitkům, ani emocím. Je v tom kus pravdy - ale zase je tu riziko, že převáží ten opačný pól a ani to není dobře, protože nelze měřit život jen intenzitou prožitku, nechat se v životě orientovat jen podle záchvatů emocí. Nelze jimi měřit ani pravost vztahu k Bohu a k druhému člověku. Srdce potřebuje rozum a rozum potřebuje srdce. I když naprosto lidsky toužíme po jistotě, po stálosti, není dobré zabydlet ať už v emocích nebo jen v rozumu, skutečně si nemáme vytvářet pevnou představu o Bohu, která nám vyhovuje, protože život s Bohem, život s Kristem, jak vidíme a jak jsme četli, je neustálá cesta, rozhodování, změny i protipóly.
Bratři a sestry, buďme tedy vděční za jiskry světla z hory Proměnění, které padnou do našeho života a zapálí v něm plamínek. Bůh není skoupý a s takovými prožitky neskrblí, když se odvážíme vystoupit na vysokou horu k Němu, tak, jako tři apoštolové. Naopak člověk, který se zabydlel na povrchu, v nížině, se pak nemůže divit, že se nikdy nedotkl prožitku světla z hory Proměnění, že nezná tak hluboký prožitek, který je možný, jen když se odvážíme vystoupit na horu, když se otevřeme Bohu v osobním vztahu.
A tak si ty jiskry světla uchovávejme v srdci jako poklad pro chvíle, kdy zase sejdeme dolů, kdy přijdeme na poušť, kdy zavládne noc, kdy přijde nejistota, zkoušky a pochyby, kterých je současná doba plná. Děkujme za Kristovo světlo, žijme z něj a nabíjejme se jím pro chvíle, kdy přijdou temnoty a konec tunelu v nedohlednu. Možná potřebujeme temnotu, aby nám zazářilo světlo. Amen  
Modlitba / AVV
P 605

Ohlášky

P 691

Modlitby („Pane, o to prosíme“)
Pane, děkujeme za společenství našeho sboru, seniorátu a celé církve. Bez tebe by tohoto jedinečného společenství nebylo. Děkujeme ti, Pane, za obětavé lidi a tvé svědky v minulosti i v dnešní době, děkujeme za lidi vedle nás. – Prosíme, ať se jeden za druhého modlíme a povzbuzujeme. Pane, ...
Děkujeme ti za to, že žijeme ve svobodě, míru a demokracii. Není to samozřejmé a v této nelehké době na to zapomínáme. Děkujeme za všechny, kdo se v minulosti vzepřeli totalitnímu režimu, za všechny, kdo i v časech vnější nesvobody jednali podle víry, svědomí a v poslušnosti Tobě. Pane,...
Děkujeme ti za dar paměti, i když občas selhává. Děkujeme ti za dobré knihy a filmy, které nám přibližují naši dávnou i nedávnou minulost, věci hezké i nehezké, na které bychom nejraději zapomněli. Prosíme, ať nás to učí moudrosti, pokoře a vděčnosti.  Pane, ...
Pane, dny dobré a klidné střídají dny plné úzkosti a nejistoty. Prosíme, ať tě dokážeme následovat a o tobě svědčit v jakékoliv situaci. A také prosíme, ať je pro nás doba postu časem duchovní obnovy a posílení naděje. Pane,…
Otče náš…

Poslání: Řím 8,31.38-39

Požehnání
Zvěstuji vám Boží požehnání:
Hospodin ti žehná a bude tě chránit.
Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv.
Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
S: Amen.

P 158