Kázání: 1Kor 12,3b-11

Sestry a bratři,
příští pátek se koná Noc kostelů. Už se na to dlouho připravujeme, je s tím spojeno hodně starostí. Občas se někdo zeptá, nač bychom zvláště upozornili. Co byste na to řekli vy? Co bychom chtěli či měli zvláště zdůraznit a vyzdvihnout z našeho programu? Měl by to být interiér kostela, architektura, některé sborové akce, historie sboru…? To všechno je možné ukázat, představit, vysvětlit, porovnat s tím, jak tyto věci mají jinde. Prostě, můžeme hostům představit, co se u nás děje. Můžou to být zajímavé informace a zážitky, ovšem bude jim něco chybět, pokud k nim nepřidáme, proč se to zde děje. Proč tu máme kostel, proč tu jsme, proč sem chodíme.
Nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém.
Toto vyznání „Ježíš je Pán“ je odpovědí na tu otázku proč. Bible je v této věci zcela průzračná. Jasně mluví o tom, kdo je na prvním místě, v centru dění, kdo je iniciátorem toho všeho – vzkříšený Ježíš, náš Pán. To kvůli němu, díky němu tady jsme, díky němu zde stojí tento kostel, v jeho jménu zde vzniknul samostatný sbor ČCE, v jeho jménu začínáme každé bohoslužby. To je to první a stěžejní, co pramení z Bible a z čeho vychází všechno naše konání, jednání a slavení. Kéž to takhle vyzní při Noci kostelů, ale i každý jiný den.
Vyznání Ježíše jako Pána není nějakou naučenou písničkou. Ani jen společné odříkání napsaného vyznání víry. Takové vyznání je darem Ducha svatého. Neboť tato jednoduchá věta (Ježíš je Pán) dokáže změnit život. Všechno ostatní může být velkou pomocí: můžeme být aktivní, studovaní, zkušení, organizačně zdatní, obětaví, ale nad tím vším, nad všemi podněty, objevy, metodami je znovu-objevení základní skutečnosti, základní pravdy našeho života, že Ježíš Kristus je Pán. Můj Pán. K tomuto vyznání a poznání nás přivádí Duch svatý – neviditelný a neuchopitelný Bůh, který se nás dotýká, působí, že jej hledáme, ptáme se na něj, uvědomujeme si, že bez něj nemůžeme být.
Kdo, bratři a sestry, takové vyznání vyslovuje, rozhoduje o smyslu, o zakotvení svého života. Jako by říkal: Ty jsi, Ježíši Kriste, můj Pán, podřizuji se ti, svobodně tě vyznávám za svého pastýře, vůdce, učitele, za toho, kdo má nade mnou všechna práva. Apoštol Pavel to vystihuje velice podobně (1Kor 8,6): Je jediný Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno, i my jsme skrze něho.
Takové přimknutí se k Ježíši Kristu je dílem Ducha svatého. Není to jen naše rozhodnutí. V tomto nenápadném, a přitom tak dalekosáhlém vyznání má (doslova) prsty sám Bůh. Nakonec právě k prstu Boží pravice bývá Duch svatý přirovnáván, jak v Bibli tak i v umění. Určitě známe fresku stvoření člověka, kterou vytvořil Michelangelo ve vatikánské Sixtinské kapli: Bůh Otec natahuje pravici, až se svým prstem téměř dotýká prstu člověka - Adama. Na jedné straně je život a energie, na druhé straně nehybnost, odevzdanost, očekávání. Je to umělecké znázornění toho, jak se Bůh dotknul Adama a vdechl mu život.
Podobně se dotýká i nás. Duch svatý je „místem“, „prostorem“, kde se Bůh setkává s člověkem, dotýká se jej, spojuje se s ním. A takto dotčen, prodchnut, člověk nemůže jinak než vyznat: Ježíš Kristus je můj Pán. Podobně o tom vypráví už prorok Ezechiel. Vidí pláň posetou suchými kostmi, a do toho promlouvá Hospodin: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. A skutečně, jak se zpívá v jedné písni: Když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje. Dotek Boží ducha překonává mrtvolný klid a působí nový pohyb, očekávání, novou píseň naděje a víry.
Bratři a sestry, je tu ještě jedna zvláštnost. Jakkoliv se Boží Duch dotýká srdcí konkrétních lidí, jednotlivců, vždy se přitom mluví v množném čísle. U Ezechiela se mluví o zástupu, doslova o převelikém vojsku. Totéž prozrazují slova apoštola Pavla: Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh. Duch svatý nám jak otevírá ústa k vyznání, tak nás vybavuje k životu pro druhé, pro společenství. To je jeho hlavní poslání: spojování lidí. Ono je to tak, že Bůh má rád společnost, sám ji tvoří jako Otec, Syn a Duch svatý. Přivádí člověka k životu a raduje se z toho, že s ním může být v kontaktu. A raduje se, když jsou lidé při sobě. Moc dobře ví, co zpíváme v jiné písni, „jak rozkošné a milé, když bratří s druhem druh jsou svorni při svém díle a v srdcích jeden duch.“  Ví, jak je dobré a nezbytné, když lidé táhnou za jeden provaz, jsou spojeni jedním Duchem, jedni druhým pomáhají a slouží. A spolu chválí Pána Boha. K tomu nakonec lidi stvořil a uschopnil. K tomu uschopňuje každého z nás.   
Víra, můj osobní vztah k Ježíši Kristu, se v Duchu svatém stává poutem lásky, poutem, ze kterého vyrůstá a buduje se společenství sboru a celé církve. I to má být nyní řečeno, že vznik a život církve, život našeho sboru je darem Ducha svatého. Jinými slovy, existence církve není nic samozřejmého, ani jen dějinně podmíněného. Je to dar, Boží dílo. A my smíme být součástí tohoto daru, součástí Božích záměrů. K tomu míří apoštol Pavel svými slovy o obdarováních a službách. Duch vane a proudí, někdy jako vánek, jindy v síle vichru, ale vždy s tímto určitým záměrem. Chce užít našich možností, schopností a obdarování jako pomyslných plachet, do kterých se opírá a díky jeho síle se naše společná loďka dává do pohybu. Posílá nás jednoho ke druhému, i když se nám někdy nechce, sesílá nás dohromady ke společnému zpívání, vyznávání, sdílení, ke společné práci a odpovědnosti za sbor.
V takovém společenství je každá „plachta“ dobrá a nesmírně užitečná. Apoštol Pavel tuto skutečnost opakuje na mnoha místech: každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Všichni, kdo neseme na sobě Kristovo jméno, máme čím přispět k růstu našeho společenství, k budování sboru. K rozvíjení služeb, programů, které se tu konají, nebo konat mohou. Nemůžeme namítat, že na to nemáme, že to není moje věc. Že na to jsou někteří vybraní. Není tu jen farář nebo staršovstvo. Všichni jsme spojeni vírou v Ježíše jako Pána a On chce všechny namočit do svého díla. Protože jenom s diváky a posluchači by ani Bůh nic nezmohl. Proto nás oživuje a vyzbrojuje Duchem svatým, který:
-    vzbuzuje důvěrný vztah k sobě, ke Kristu, žízeň po jeho přítomnosti, po osobní i společné modlitbě;
-    dává objevit Písmo jako živé Boží slovo, které promlouvá do konkrétních životních situací;
-    probouzí hlubší vztah ke společenství sboru, spoluzodpovědnost za jeho provoz i za společné svědectví o Ježíši Kristu jako našem Pánu.
Bratři a sestry, otevřme se Duchu svatému, nechejme se jím dotknout a vyslat. Amen