Kázání: Lk 20,9-19

Bratři a sestry,

ve svém životě si často skládáme věci tak, aby nám něco připomínali. Např. obrázky či fotky našich nejbližších okrašlují naše skříně, ledničky či knihovny, tak že je máme neustále na očích i ve svém srdci. Víme, že jedna stará zažloutlá fotografie v nás dokáže vzbudit krásnou vzpomínku. Tak udržujeme životodárný vztah s generacemi před námi i po nás.

Dnešní 2.postní neděle má podobnou náplň. Podle introitu, úvodního verše z Ž 25 se dnešní neděle nazývá Reminiscere – rozpomeň se (Hospodine, pamatuj – rozpomeň se – na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti). Je to něco hlubokého, co z těchto slov zaznívá; něco, co stojí v základech naší víry a co si v postním období máme připomínat. Volání Hospodine, pamatuj, rozpomeň se, představuje jeden ze základních tónů jazyka naší víry a celého života. Když takto prosíme, voláme či zpíváme, vyznáváme tak dvě skutečnosti:

- že sám Bůh nás drží ve své paměti

- že víme, jak sami tento vztah ničíme a Bohu se ztrácíme.

Jsou tu jakoby dvě „vzpomínky“. Jedna naše: na vlastní selhání a zapomínání na Pána Boha. Vzpomínka, která v nás vytane při osobním vyznání víry a osobním pokání. Ta druhá patří Bohu: vzpomínka či rozpomenutí se na své milosrdenství, které je silnější než naše slabost a zapomnění.

To je, bratři a sestry, velké povzbuzení. Nesetkali jsme se dnes jen proto, abychom vzpomínali na to, co jsme zapomněli, abychom si jen něco vyčítali a sypali popel na hlavu. Ten popel jakožto pokání je určitě užitečný. Ale nad tím vším je pevná skutečnost, že Pán Bůh nezapomíná, slitovává se dřív, než se my odhodláme k první prosbě. V tom je obrovská svoboda a důvod k vděčnosti. Nemusíme si před Bohem vymýšlet kdeco, abychom se mu zalíbili anebo si jej udobřili. Víme přece, že Boží milosrdenství je větší než naše veškeré pomyšlení a naše slabosti. Proto začínáme naše bohoslužby, ale též každý den slovy poděkováním. Pán Bůh na nás myslí, na nás pamatuje, a my mu to vracíme v modlitbě, písni, nebo v zamyšlení, zkrátka otevřeným srdcem.

A přece Ježíšovo podobenství ukazuje, jakoby Boží milost a odpuštění nebylo úplně bezbřehé, jakoby tu určitý limit byl. Pravda, stojí na prvním místě a my je zrušit ničím nedokážeme. Pán Bůh se pro nás rozhodl, vsadil to nejcennější, svého Syna a vyhrál. To nezrušíme. Co však můžeme, je, že na to zapomeneme. Že ztratíme důvod k modlitbě, ke zpěvu a zamyšlení, jakoby Pán Bůh odcestoval a nebyl mezi námi. A co nemáme před očima, už nás zpravidla netrápí. Potom ten obraz vinice a jejich správců se stává obrázkem nás samých. Co udělá pán vinice s těmi, kdo zabili jeho syna? Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným.

To, prosím, není varování pro židy, kteří by se podle někoho měli bát za to, že nepřijali Ježíše jako Božího syna. Boží slovo, ať zaslibující nebo varující, se vždy obrací na nás, na čtenáře a posluchače osobně. Sebe sama nikdy neočistíme tím, že vinu hodíme na někoho jiného. Naopak, u druhých bychom měli spíše hledat, čím by nás mohli obohatit. A to hledejme i zde. Právě židovský národ si ve svých dlouhých dějinách vypěstoval úžasnou mnemotechniku – pomůcky, jak si zapamatovat určité věci a události ze svých dějin, tolik potřebných pro jeho víru. Poznal, že na určité věci nelze zapomenout bez toho, že by se mu to zničujícím způsobem vrátilo zpět. Svátky, kterými vyšperkoval svůj kalendář, a že jich je, všechny odkazují na Boží jednání s Božím lidem.

Židé slaví své svátky nejen v synagoze, ale především v rodinách. Rodina sedí kolem stolu a nejmenší dítě má za úkol v pravou chvíli se zeptat. Předem je naučí, kdy a jak se zeptat; dítě je v tu chvíli nesmírně důležité. Zeptá se, všechny oči se na ně upřou, a umožní tak otci rodiny, aby odpověděl, aby vyprávěl. „Co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?“ A otec na to začne: „Byli jsme faraonovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou..."

Takto si připomínají, jak je Bůh vedl a vede. A právě v této souvislosti se můžeme zamyslet nad tím, zda nelze zabít (vyšachovat ze hry) Božího syna tím, že na něj zapomeneme?

Ta vinice z Ježíšova podobenství je náš život. Vinaři si mysleli, v bláhovém zapomnění, že jsou pány nad ní, že vinice patří jim. Symbolem takového uvažování je předvolební heslo „Tato země je naše“. Leccos nás svádí si to myslet, naše strachy, sobectví, naše zapomínání. Ale Pán Bůh posílá svého Syna na znamení, že On na nás nezapomněl. Kristus přichází do našeho života s rizikem, že bude vše proti němu – a ono to tak i je, navíc jsou proti němu i jeho domněle nejbližší. Vystavuje se krutým okamžikům, kdy na něj nikdo nečeká, nikdo neposlouchá. A přesto jde svou cestou k nám, neboť jej, byť si to vždy neuvědomujeme, moc a moc potřebujeme. On svým příchodem uzdravuje naše odcizení a hojí naše vzpomínky i zapomínky.  Kristus obrací naše srdce k sobě, abychom v Něm poznali Pána nad celým naším životem, jemuž náleží díky za každý nový den. On uzdravuje naši paměť, tak že v nás začíná růst vděčnost a my se začínáme znovu ptát po Boží vůli a jeho slovu.

Začínáme se ptát, jak jsme na tom před Bohem a jak žít a předávat víru. Při prvním čtení jsme slyšeli, že podnětem k předávání je otázka dětí. Děti vyrůstají ve svém světě a tu narazí na něco, co je jim nesrozumitelné a samozřejmě se na to ptají svých rodičů. Rodiče jim pak vypravují a vysvětlují. Ale funguje to tak? Není pro nás víra až tak osobní, že do ní nedáme nahlédnout druhým? Je náš život a prožívání víry prozářený vděčností a láskou, aby naši nejbližší měli podnět k otázkám?  Je přece tolik záchytných bodů, kde můžeme spolu mluvit, např. o bohoslužbách, o společenství sboru, teď o postu ap.

Můžeme zde vyčíst, že k předávání víry dochází tehdy, kdy otázky dětí či dospělých vznikají samovolně, spontánně, kde jsou vyvolány životem s Bohem, kde se děti a jiní sami ptají, slyší a na to reagují. Kéž bereme Ježíše Krista natolik vážně a máme jej tak rádi, abychom o něm vedli s našimi dětmi, vnuky, přáteli rozhovor, vysvětlovali, co pro nás znamená, čím je pro nás bohoslužba, sbor, různá setkání a třeba i sbírky do košíčku.

Ale ať je to s námi a s naší pamětí takové či onaké, jsme ujištěni, že Bůh na nás nezapomíná. Posílá za námi svého Syna. To je rozhodující, díky Bohu! Amen