Kázání: Marek 16,14-20

Milé sestry a milí bratři,
na začátku církve je velká odluka. Ježíš posílá své učedníky do světa, sám přitom míří do nebe. Učedníci tu zůstávají sami, nezajištění, bez jakékoliv podpory i bez svého Pána vedle sebe. Do teď slyšeli, podobně jako jiné biblické postavy a nakonec i my sami: Jdi a následuj mě, pojď za mnou…  
A teď to Ježíš všechno převrátí na hlavu. Pořád chtěl, abychom šli za ním, a teď si on sám směřuje do nebe a nás posílá do světa. Totální odloučení a rozchod. Možná pro někoho i podraz. Člověk se na někoho upne, vydá se pro něj, všechno přehodnotí, slíbí mu věrnost a ten se najednou sbalí a zmizí. A kdyby jen to. Chvíli před tím Ježíš vysílá své blízké, aby vyšli do světa a přes všechna rizika svědčili o své víře, zvěstovali Boží slovo, potýkali se se zlými démony, uzdravovali, slavili, odpouštěli, jednali v Ježíšově jménu – a hned na to se Ježíš poroučí a mizí k nebeskému Otci. V nebi je jistě veselo, na zemi však Ježíš chybí. Už tu není tak, aby na zavolání přišel, aby ho jeho blízcí slyšeli, dotýkali se ho o on jich, aby si spolu sedli k jídlu nebo si někam vyšli. Teď jsou sami a je na nich, co udělají, kam se vydají, jak se s novou situací poperou.
Sestry a bratři, církev má tuto odluku ve svých genech. Došlo k ní, aby církev vůbec vznikla, postavila se na vlastní nohy, byla připravena na impuls Duchem svatým, který ji pak zažehnul a rozpohyboval. Odloučení od Ježíše jí pomohlo vyrůst, dozrát, dospět a pustit se na samostatnou cestu Božím světem. Aby nakonec církev nacházela Ježíše přítomného ve všem, do čeho se pustila podle jeho návodu a povolání. Taková odluka je riziko, ale ještě větší požehnání.
Teď se vyhrabáváme z jedné krize, způsobené virovou pandemií a možná o to víc může na leckoho dopadnout tíha další zkoušky v podobě hospodářské samostatnosti církví a sborů. Ještě jsme si pořádně neoddechli a další balvany se nám valí do cesty. A s těmi žádná nakoupená vakcína nepohne. Kolikrát jsem slyšel, že jsme se neměli do tak riskantního podniku, jako je odluka od státu, pouštět. Přece všechno fungovalo, tak to mohlo zůstat. No ano, církev žila, ale vlastně jen díky pomocí zvenčí. A rozhodla se s tím skončit a dál jít samostatně. Podívejme se na to očima Bible. Není to malinká obdoba té situace, která byla na počátku církve? Není taková samostatnost něco, co církvi svědčí a sluší? My jsme na to už zapomněli, zvykli jsme si, že provoz sboru někdo zajistí, nejlépe stát, ať je jakýkoliv, a od nás bude stačit pár drobných. To bylo a už skončilo, teď dostáváme čas, abychom se sžili se svou odpovědností, abychom dozráli a dospěli. Víte, jak s tím časem naložili učedníci? Může to být pro nás silnou inspirací. Zachovali se podle Ježíšovy výzvy:
Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Jděte, zvěstujte evangelium, tu dobrou zprávu o vzkříšeném Kristu, žijte z něho. Žádné ohlížení zpátky na to, jaké to bylo, když měli Mistra mezi sebou, žádné nostalgické vzpomínání, a už vůbec ne truchlení, ani kalkulování a hroucení se z toho, co hrozí z budoucnosti. Ježíš jde přímo k věci. Nedojímá se při rozlučce, neplýtvá takovými slovy, že to učedníci jistě zvládnou, říká jim: Jděte do celého světa. To je vaše parketa, vaše poslání. A můžeme dodat, to je náš jediný a hlavní důvod existence: žít z víry, jít s ní za lidmi, svědčit o Ježíši Kristu, děkovat, slavit, mít naději a dopřávat ji druhým. Kdybychom nedělali nic jiného, děláme všechno. Je skvělé, že pro to máme zázemí, společenství sboru a celé církve. Třeba si připadáme slabí, že je nás málo, ale kdo ví, možná by sami učedníci zírali, kolik nás je a kde všude jsme. Ale to díky nim. To oni vyposlechli Ježíšovo kázání, uposlechli jej a šli. A díky jejich zvěstování ta dobrá zpráva o Ježíši dosáhla až sem, zasáhla i nás. A teď jdeme my. Máme tolik toho, co jsme dostali, vzkříšený Pán naplňuje a proměňuje náš život, odpouští hřích, který nás blokoval, izoloval a strhával dolů, spojuje nás, dává světlo i v nejtěžších krizích, nabízí společenství, společnou řeč. A s tím vším jsme posíláni do světa, který to všechno tak potřebuje. Máme co dávat, čím obdarovávat, i přes zdání, že svět o to nestojí a jede si podle vlastních norem. Nedejme na zdání! Dejme na Ježíšovo slovo a jeho vyslání. Díky tomu tady jsme a jen kvůli tomu tady jsme. Učedníci se museli s Ježíšem rozloučit, museli prožít odluku, aby pak sami šli a jednali v Ježíšově jménu, aby na prvním místě zvěstovali Boží slovo, sami si ho zamilovali, jím se sytili, měli v něm hlavní měřítko pro svůj život, i jako světlo, které udává směr. Boží slovo, evangelium je jako pokrm, bez kterého člověk dlouho nepřežije. A my jsme nedostali život, abychom jen přežívali. A tak se jím syťme, otevírejme spolu Bibli, čtěme, spolu o tom přemýšlejme, povzbuzujme se a modleme se za přijetí Boží vůle, za vykročení do světa s dobrou Boží zprávou.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Tím Ježíš říká, že jde o život. To nejsou jen slovíčka (spasen/odsouzen). Jde o to, jestli se setkáme s Bohem a přijmeme jej, nebo se s ním mineme. Na tom záleží! Proto jsou učedníci okamžitě vysíláni do světa se svou zvěstí. Proto jsme tady i my, tady a teď, abychom podnikli totéž. K tomu nás Ježíš povolává. Nejsme tu pro uchovávání dědictví po předcích, nejsme tu jen kvůli vlastním zájmům a potřebám, abychom se opevňovali ve zdech svých bytů, kostelů. Nejsme tu ani pro to, abychom se vyčerpávali zažitými zvyky, provozními, údržbářskými věcmi či úpravami církevních řádů. Protože tady jde o život. Žijeme vírou ve vzkříšeného Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás vstal k novému životu, který nás vysílá a pomáhá otevírat dveře. Tím vysílacím impulsem jsou jak jeho slova, jeho život, tak všechno, co jsme od něj přijali: láska, odpuštění, vděčnost, společenství. To z gruntu proměňuje život a znamením takové změny je křest. Křest jako znamení života spojeného s Kristem a proměněného jeho působením.  
Ty, kdo uvěří, budou provázet znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je. Taková znamení se stávají. Kde je na prvním místě Bůh, zlí démoni sebelásky, nenávisti, neodpuštění se poroučejí, učíme se mluvit jazykem lásky a přijetí, nemusíme se bát, že se otrávíme jedem zášti a sobectví. Víra přináší takové uzdravení a posiluje naši vnitřní imunitu vůči zlu. To je Boží vakcína, která spolehlivě účinkuje. Ne vždy si ji ale dopřejeme, to pak vidíme na sobě i na druhých různé kazy a zpochybňujeme svou nebo jejich víru. Leccos nás dokáže zviklat. Ostatně i učedníky Ježíš káral pro jejich nevěru a tvrdost srdce. A přesto právě s nimi zamýšlí a nakonec uskutečnil velké věci, a totéž má v plánu i s námi. Všímejme si, bratři a sestry, všech krásných znamení živé víry a nenechme se otrávit svými slabostmi. Ježíš byl vzat do nebe, usedl po pravici Boží, aby bylo jisté, kdo má tady navrch. Amen