Introit: Žalm 122,1-2
Temnota nás mnohdy mate a nahání strach, stejně jako právě v těchto dnech nám nemoc či slabost brání zakoušet naději a pokoj v tom, čím procházíme. Svěřme se společně Pánu Bohu, který nás má rád a vede nás, abychom pohlíželi na realitu očima víry.

P 610
 

Modlitba
Pane náš Hospodine, jsme tady spolu, abychom Tě chválili a naslouchali ti. Ty jsi nás stvořil s očima, ušima, s city, abychom dokázali vidět druhé, slyšet je i odpovídat, prožívat radost i nést zármutek druhých. Podobně jako Ty.
Ukazuješ, jak můžeme nakládat se svými schopnostmi nebo majetkem. Máme je jako dar.  
Teď, v postní době se víc zamýšlíme nad darem lásky, projeveným v Pánu Ježíši Kristu. I nad tím, že jsme k němu často neteční. Prosíme, odpusť nám to. Život víry je možný jen díky tomu, že se vzdáme své pohodlnosti, pýchy i pocitů malosti a necháme se Tebou vést a učit. Tebou probudit k radosti, vděčnosti a lásce.
K tomu nás veď svým slovem a Duchem svatým Amen
Vyznání
Otče, chceme ti sdělit,
jaké je naše zděšení nad utrpením světa a chceme uznat naši     
odpovědnost,
protože náš způsob života nezmění tento svět.
Odpusť nám, že se chováme jako sobci a nemilujeme bližního.
Odpusť nám, že Tě milujeme tak málo, a čekáme na tvé služby místo
toho, abychom Ti byli k dispozici.
Odpusť nám, že zapomínáme, že naše pravé štěstí je Tě milovat a
sloužit Ti.
Dej nám své odpuštění; které může být naším pokojem, naší radostí
a naší silou.
Pane, smiluj se /Pane, smiluj se. Amen

1.čtení: Marek 10,32-34

P 397 (1-8)

Kázání: Marek 10,35-35

Milí přátelé,
Bůh nám nejde ve všem na ruku, i když budeme dělat zbožný dojem. Nevyslyší všechno, co před ním vylejeme ze srdce. Sice své učedníky a následovníky vyzývá, aby se za všechno modlili: „Proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno“, nemusí nám být dáno úplně všechno. Nebo lépe řečeno: nemusí nám to být dáno v podobě, jakou si představujeme. I když jde o věci krásné, dobré, duchovní, nebo ty, které se týkají zdraví. Tím neříkám, že modlitba jako taková není důležitá. Samozřejmě je. Je velkým darem, výsadou, v ní se spojujeme s Bohem i mezi sebou navzájem. Modlitba je rozhovor, dýchání duše, společenství, uctívání, slavení. A taky možnost ventilovat svá roztrpčení nebo radosti. Jde o naše osobní věci, i věci společné, které se dotýkají celého sboru a společnosti. Společně se modlíme za nemocné, za ty, kteří jim pomáhají, za rodiny, za lidi bez práce, a také za to, co je před námi, jako např. volba staršovstva. Jen otevřeme knihu žalmů a čteme: Hospodine, ty můj hlas slyšíš (5,4); smiluj se nade mnou (6,3); Bože můj, k tobě se utíkám (7,2). Celá Bibli je svědectvím o modlitební komunikaci mezi člověkem a Bohem, a tomu má být podobný náš osobní život.
Jakub a Jan, učedníci a bratři, přicházejí za Ježíšem a předkládají mu svou prosbu. Zní poněkud nabubřele: Dej, abychom měli místo po tvé pravici a levici. Jde jim o vlastní postavení a proto ji Ježíš odmítá. Přesto je na nich cosi pozitivního: přicházejí za Ježíšem s něčím, co je uvnitř zaměstnává; chtějí být Ježíšovi blízko, po levici i pravici, protože v Něm poznali svého Pána, u kterého se rozhoduje o jejich životě. Jejich představa je falešná, mimo, ale jejich vztah k Ježíši je upřímný, až vroucí. Touží po jeho blízkosti, už nechtějí nic jiného, než zůstat s Ním. Mít jen takovou touhu! A takové duchovní nasměrování. To je něco jiného, než vlažné kolísání a obrátky chvíli sem, pak zase tam. Jakub s Janem se okázale upínají na Ježíše Krista, chtějí se s ním napevno a těsně propojit.
A Ježíš jejich žádost odmítá. V prvé řadě ne kvůli jejich ambici být mezi jeho privilegovanými, ale z toho důvodu, že vlastně neví, o co žádají. Oba bratři mluví o Boží slávě, ke které upínají své představy a víru, že je do ní Ježíš dovede. Do slávy a nádhery Božího království. Takovou víru snad máme taky. Vyznáváme v AVV: Věřím v život věčný. Jenže u těch dvou to vypadá, jakoby chtěli do věčnosti skočit hned a tento svět je už nezajímal, svět se všemi boji, zápasy, bolestí. Jakoby stačilo projevit víru, pomodlit se, odevzdat svůj život Ježíši Kristu a budou se moci těšit z darovaného pokoje a na věčnou slávu. Pravda, měli dobrou intuici, když se obrátili na Ježíše, jen přitom vytěsnili, o čem Ježíš mluvil před chvílí, o Synu člověka, který bude trpět a bude vydán na smrt. Bude přibit na kříž a po jeho levici a pravici další dva odsouzenci. Takový obraz si jistě nepředstavovali, přitom každý, kdo se spojil s Ježíšem, se nesení kříže nevyhne. Ale oba bratři na toto nemyslí, ještě nejsou připraveni si následování Ježíše Krista představovat takto syrově. Zatím myslí jen na sebe.
Nejsme jim podobní? Ne snad že bychom si u Ježíše objednávali přední místa a výhody, ty hledáme spíš v tomto světě. Ale je nám blízké, že všechno rušivé, co se nám nehodí, co komplikuje náš obraz světa nebo plány, s čím si nevíme rady, meteme pod koberec, nebo na to raději zapomínáme.
A tak přijměme i pro sebe Ježíšovu výtku: Nevíte, oč žádáte. Přijměme, že se hořkosti a utrpení raději vyhýbáme, ať našeho vlastního, nebo toho, které postihlo jiné lidi v našem blízkém okolí či v jiných částech světa. Protože považujeme téměř za své právo určitý stupeň komfortu a pravidelnou dávku zábavy. U lékaře dostaneme injekci proti bolesti a nepříjemný zákrok ani necítíme. Doma si dopřejeme injektáž televizní zábavy a jsme, alespoň na chvíli uspokojeni. Proto Ježíš říká na jiném místě, co jsme tady nedávno slyšeli: „Chceš-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“.
A ve stejném smyslu Ježíš hovoří s těmi dvěma o kalichu a křtu: „Můžete pít kalich, který já piji anebo být pokřtěni křtem, kterým jsem já pokřtěn?“ Pít kalich tady znamená přijmout utrpení. Prorok Izajáš o tom píše: „Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení, ten kalich, pohár závrati jsi vypila až do dna…“ Ježíš se slovy o kalichu nepřímo ptá: Když chcete být tak blízko mně, jste připraveni přijmout utrpení? Vzít na sebe těžkosti, maléry, pronásledování, nepříjemná rozhodování?
Jakub a Jan museli těch deset zbývajících učedníků pěkně naštvat. I ostatní jistě mysleli na to, jak jsou pro Ježíše důležití. Kdo z nás by na to nemyslel? Ale poslušně čekají, až přijde čas, kdy se to všichni dovíme - kdežto tihle dva je chtěli předběhnout. Ale Ježíš říká: „Nebojte se. V Božím království nikdo nikoho nepředběhne. Vaše místa v Božím království jsou už dopředu zamluvená. Není třeba se o ně strachovat. A tak jako v Božím království nebude ženění a vdávání, tak tam nebudou místa po mé pravici a levici. V Božím království se všichni vejdete do mé náruče a nikdo se nebude cítit odstrčený.“
A stejně tomu má být ve společenství církvi. Právě ve sboru a mezi křesťany má být zřejmě a viditelné, že jsme všichni stejně svatí a stejně milovaní. Ti, co trpěli, i ti, kterým se utrpení vyhnulo. Ti, co věří od dětství i ti, kteří uvěřili až v dospělosti. Ti, co mají minulost všelijakou i ti, co ji mají čistou a neposkvrněnou. Dokážeme však spolu žít, aniž bychom se nad sebe vzájemně nepovyšovali a jeden vůči druhému se nevymezovali? Po pravdě řečeno, jen těžko.
Ale mohlo by nám pomoci to, co říká Ježíš na závěr: „Králové si myslí, že musí nad lidmi panovat a být ve všem první. Ale já jsem přišel, abych vám posloužil. Vím, že mě všichni opustíte a utečete, až zjistíte, co mě čeká. A přece věřím, že to má smysl. Mým úkolem je, abych vám ukázal, že ani utrpení, ani prokletí hříchu ani smrt nás nemůže odloučit od Boží lásky. To je má služba, můj úkol a poslání, které jsem přijal od Otce. Z této mé služby budete moci všichni žít.“
V církvi a v Božím království jde o to, jak si kdo z nás nechá Ježíšem posloužit a sám dokáže sloužit! Před Bohem nezáleží na tom, co jsme dokázali, ale na tom, co jsme přijali. Čím jsme se nechali obdarovat. Žít v nebi a v církvi znamená nechat si umýt nohy. Nechat si odpustit. Nechat se zachránit. Nechat se obdarovat, abychom sami mohli svým obdarováním sloužit druhým.
„Kdo chce být první, buď služebníkem všech“. Teď možná řeknu něco, co se v kostele na první poslech nehodí: Bratři a sestry, stojí za to usilovat o to být mezi prvními. Usilujme o to. Má to smysl – být mezi prvními, kdo slouží. Kdo se nebojí na sebe určitou službu a odpovědnost ve sboru vzít. A nečekat, až co ostatní. Sám Kristus Pán nás k tomu navádí. Tak jdeme do toho? Má to smysl a hlavně požehnání.
Dnešní neděle, sestry a bratři, je neděle radosti. A tak se veselme a jásejme, že se za nás náš Pán vydal, za nás zemřel, abychom mohli žít. Abychom se mohli radovat, žít s Bohem a sloužit jeden druhému. Amen
Modlitba / AVV

P 470

Ohlášky

P 518  

Modlitba
Je to veliká a krásná věc, když sjednoceni v Duchu svatém, stojíme před Bohem a společně prosíme:
- Prosíme za nemocné, zvláště za ty, kteří se ve svém trápení cítí osamoceni a zapomenutí, aby je Duch svatý potěšil, posilnil a uzdravil.
- Prosíme za lékaře a zdravotní personál, aby tváří tvář bolesti a utrpení neztráceli odvahu, ale dokázali spolupracovat pro dobro nemocných.
- Pane, prosíme, ať tě slyšíme a žijeme z tvého požehnání. Ať víme, že ve chvílích bolesti jsi vedle nás a s námi. A spolehneme se, že vše zlé dokážeš obrátit k dobrému.
- Ať tě všichni poznáváme a přijímáme do svého života jako Pána, Průvodce a Přímluvce.
- Ať máme touhu se modlit, za sebe, za druhé, za náš sbor a církev.
- Ať máme touhu pracovat, dávat se do služby pro tebe, pro náš sbor.
- Ať z nás tvůj Duch svatý formuje živé a radostné křesťany a tvé svědky.
Otče náš…

Poslání: Ef 2,4-7

Požehnání:
Uděl, Otče, své požehnání naší rodině a dej nám, abychom se stali radostnými v naději, pevnými v trápeních, vytrvalými v modlitbě, pozornými k potřebám bratří a sester a svědomitými na cestě obrácení, po které jdeme během této postní doby. Amen

P 686