Neděle Estomihi – 14.2.2021

Introit: Žalm 31,2-4

P 111

Modlitba
Hospodine, Bože Stvořiteli, Bože dobrý,  
chválíme Tě, že ses nám dal poznat. A nejen, to; přišel jsi za námi, do našeho života, abys s námi zůstal. Díky dobré zprávě o Ježíši Kristu jsi nám ukázal, že v základech celého stvořeného světa je milosrdenství a obětovná láska. Díky Tobě jsme objevili smysl svého života – totiž, že jsme tvými dětmi, určeni ke spolubytí, k sounáležitosti v radosti i v utrpení a nic nás od Tebe neoddělí. Děkujeme Ti za dar víry. Ale jsme toho hodni, Pane? Vidíme, kolik je v nás vnitřní nejistoty, která nám brání držet se toho, co nám nabízíš. Vidíme svůj zamotaný příběh – svou nevěru, nedůvěru vůči těm, kdo jsou jiní a cizí, nedostatek odvahy a mít naději pro obnovu porušených vztahů. Ty přicházíš, abys nejen byl s námi, ale přinášel své světlo a uzdravoval, kde je bolest a tma. Děkujeme za tvé Slovo, které vzbuzuje víru, volá k lásce a podporuje naději. Amen

1.čtení: Jan 9,1-17.30-39

P 619

Kázání: Jan 9,35-38
Sestry a bratři,
ve středu začíná postní období – většinou je chápeme jako čas přípravy na Velikonoce (pokud je vůbec vezmeme na vědomí). Přitom čas postu je důležitý sám o sobě, je vyhrazený k tomu, abychom v sobě udělali pořádek, vyklidili všechno nepotřebné, pustili to, co nás intoxikuje a uzavírá před druhými i před Bohem. Možná proto býval půst evangelíkům cizí, jelikož předpokládal naši spolupráci na Božím díle a o tom jsme měli špatné mínění. Jako by to zastíralo Boží milost, která jediná odpouští a zachraňuje. To platí. Ale také platí, že nás Bůh tak vybavuje, abychom se sebou něco pořádného udělali.
Být slepý, to není jen věcí našeho smyslu, ale i obraz našeho života víry. Potřebujeme nejen vidět, ale i prožít, že Světlo, kterým je Kristus sám, přichází do našeho nitra i do našich vztahů. Zrak nemůže nic nahradit. Tento příběh ukazuje člověka žijícího ve tmě: ve tmě nemoci, nevíry, předsudků. Ve tmě, ve které si o sobě leccos nalháváme a ve skutečnosti se s Bohem míjíme.
Uzdravení člověka slepého od narození je naše životní situace. Přišli jsme na svět do jisté míry přednaprogramováni, s určitými možnostmi, schopnostmi i limity. Také se tomu říká dědičný hřích. Už od narození vnímáme svět především z hlediska sebe samých, vlastního blaha a štěstí. A máme tendenci nepříjemné věci vytěsňovat z mysli, zametat pod koberec, nebo je přebarvovat. A z nouze pak děláme ctnost. Naše fantazie nám vytváří představy a iluze, které jsme si o sobě vyrobili. A my jim věříme, věříme, že to s námi není zas tak špatné. Vždyť kolik lidí je na tom hůř.
Proto je blahodárný ještě jiný pohled. Bůh zná naše problémy a nabízí je uzdravit - podobně jako to vidíme v dnešním příběhu. Pán Ježíš jde kolem slepého, vidí jeho nemoc a aniž jej tento muž oslovil, prosil, žádal, tak mu otevírá oči.
Ježíš uzdravuje nebývalým způsobem. Nemocného nebere za ruku, ani to není slovo, které by po vyslovení vedlo k uzdravení. Jak čteme, Ježíš plivl na zem, udělal ze sliny bláto a pomazal mu tím blátem oči. Řekli bychom humus, a opravdu, nejsme daleko od pravdy. Země se řekne latinsky humus a od toho je odvezen výraz humilitas čili pokora. Ano je to pokora, humilitas, která vede k uzdravení, která otevírá oči pro Kristovu lásku, která nakonec přiměje člověka padnout na kolena, dotknut se čelem prachu země a vzdát Ježíši Kristu božskou poctu. Pokleknutí – prvek, který si můžeme osvojit, který nás učí pokoře a odevzdanosti.  
Aby došlo k uzdravení, musíme se setkat s blátem, s prachem země, s humusem a musíme ho přijmout - to jsou ty nepříjemné věci, od kterých se odvracíme. Řekneme-li o něčem, že je to humus, označujeme tím něco nelibého, nechtěného, odporného, nepříjemného, něco, čemu se člověk vždy nejraději pokud možno obloukem vyhnul. A tím není jenom zaplivaný prach země. Tím humusem může být všechno, co se nám na sobě nelíbí, co nesnášíme, co považujeme za ostudné a zamykáme to do své 13.komnaty.
Tak tomu bylo u toho slepého muže. Aby přijal zrak a světlo do svého života, nejprve musel na sobě pocítit prach země. To, že tento humusácký symbol přijal a šel s ním k rybníku, nelze nazvat jinak než pokoření. Jít s plivancem smíchaným s hlínou mezi lidi je projev pokory. Jako by měl na čele soupis toho, v čem zhřešil. Pokud chceme od Ježíše Krista očekávat a přijmout vnitřní uzdravení, bez pokorného odevzdání a vyznání, bez odhození všech masek to nepůjde. Proto postní období začíná popeleční středou, kdy lidé dostávají na čelo znamení kříže z popelu. A slyší přitom: Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš. Je to na znamení pokory, ale také víry, že před Bohem se to dobré neztratí a zlé se promění v popel. Začátek postu tak s sebou nese hluboký symbol, a my se můžeme k takové symbolice jen vracet.
Tento mladý muž tak sestoupil nejníž, jak mohl, a to bláto přijal jako symbol hříšnosti, omezenosti, a také odevzdanosti. Od okamžiku, kdy mu byly potřeny ještě nevidoucí oči blátem, viděl sám sebe jako někoho, kdo je sám ztracený. A nezbývá mu nic jiného než poslechnout, co mu říká Ježíš: Jdi, umyj se v rybníce Siloe. V Jeruzalémě v tu dobu byla spousta lidí, právě probíhal významný židovský svátek, svátek stánků. Náš člověk si mohl svým šatem či pláštěm blátivé pohanění otřít, ale neudělal to. Šel, jak mu Pán řekl, mezi lidi umýt se k rybníku Siloe.
Bratři a sestry, podívejme se, jak se v tomto muži postupně probouzela a upevňovala víra. Je to zajímavý proces.
Nejprve na otázku farizeů, kdo je člověk, který ho uzdravil odpovídá: Nevím, nějaký člověk. Při dalším dotazu již říká o Ježíši, že je to prorok, tedy člověk poslaný Bohem. Uzdravený muž říká přímo, že kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic. Farizeové mu na to odpověděli velmi nevybíravě: „Ty, který ses v hříchu narodil, nás chceš poučovat?“ Můžeme říci, že nad ním zlomili hůl, jejich trpělivost byla u konce a doslova ho vyhnali. Co však čteme dál?
Ježíš uslyšel, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“  On mu řekl: „Věřím, Pane“ a poklonil se mu. Na tomto místě, v tomto okamžiku je potvrzeno jeho uzdravení. Sklonil se čelem k zemi, vzdal Ježíši nejhlubší úctu, zcela se mu podřídil. Poklona znamenala, že jej přijímá jako svého Pána, jeho život patří Bohu.
Pro mne osobně je zvláště pozoruhodným tento okamžik: Ježíš se dověděl, že ho vyhnali a vyhledal ho…To je koruna celého příběhu, ale i příběhu mnohých z nás.
Někde na začátku života, u jiných třeba až v jeho druhé polovině jsme začali hledat Pána Boha, ale byl to nakonec On sám, kdo šel za námi a vyhledal nás. Záleží na nás, jak na toto setkání budeme reagovat, jestli si uvědomíme své prázdné ruce a nemoc, která potřebuje uzdravit. V pokoře a vědomí toho, že Pána potřebujeme, se za úplné tmy vydáváme na cestu směrem, kde tušíme světlo. A to světlo je stále silnější a silnější, až nás zaplavuje, očišťuje a proměňuje. Slyšíme Ježíše Krista, jak nás oslovuje jménem. Přicházíme na to, že při našem hledání a motání On sám nás našel, vyhledal a oslovil. A my padáme na kolena a vyznáváme, že On je naším Pánem. Patříme jemu, pouze jemu vzdáváme úctu a jen jemu se podřizujeme. Ať nám to přijde vhod či nevhod.
Milí přátelé, nezůstávejme stát na půli cesty. Naše cesta dostane nový směr, vyznáme-li, že Pán Ježíš je i naším Pánem a Zachráncem, přijmeme-li Jej jako světlo do svého života. Pak nikdy nepůjdeme a nezůstaneme sami. A nebojme se, že pokleknutí nás přibrzdí nebo o něco připraví. Naopak. Jak zpívá jedna píseň: Kdo na kolenou klečí, vídá dál. Amen
Modlitba / AVV

P 422

Ohlášky

P 387 (1-4)

Modlitba
S důvěrou a nadějí prosme Pána: Pane, smiluj se.
1.Prosme za církve a křesťany žijící rozptýleně uprostřed světa, za všechny, kdo byli pokřtěni ve jméno Kristovo; dnes je Valentýna, svátek zamilovaných a tak prosíme, aby nás při sobě držela tvoje láska, která je silnější než sympatie či antipatie. Voláme: Pane, smiluj se.
2.Prosme za ty, kdo v čele státu, krajů a měst spravují věci veřejné, kdo pečují o bezpečí a spravedlnost, za lékaře a sestry ve víkendové službě, za záchranáře a všechny, jejichž úkolem je zachraňovat život. Pane, smiluj se.
3.Prosme za ty, kdo se ocitli v nouzi: za pacienty v léčebnách dlouhodobě nemocných, za ty, kdo tráví zbytek života v domovech důchodců, za mládež a děti ohrožené rozvratem rodiny a domácím násilím, za ty, kdo onemocněli vážnou chorobou, za nezaměstnané a šikanované. Pane, smiluj se.
4.Prosme také za náš sbor a naše společenství věřících: za moudrost těm, kdo slouží slovem Božím, za trpělivost pro ty, kdo rozhodují, za lásku těm, kteří navštěvují a pečují, za vytrvalost těm, kdo vyučují; tak, abychom s vážností a poctivostí mohli vstoupit do postní doby. Pane, smiluj se.
Smiluj se, Pane, nad námi a nad prosbami tvé církve, provázej nás a naše blízké v příštích dnech svou milostí. Tobě jedinému buď naše chvála, čest a úcta.
Tiché osobní modlitby…
Otče náš…

Poslání: Žd 12,1-3

Požehnání:
Dobrotivý Bůh ať vám žehná: ať vám dá ducha moudrosti, abyste poznávali, co je vám ke spáse.
Ať rozmnožuje vaši víru a dá vám vytrvalost v dobrém.
Ať vás k sobě vede cestou pokoje a lásky.
A požehnání všemohoucího Boha Otce, Syna i Ducha svatého, ať na vás sestoupí a zůstane s vámi vždycky. Amen

P 693