Čtení z Bible: Lukáš 1,1-4

Sestry a bratři,
je třetí adventní neděle a čteme začátek třetího evangelia. Každou neděli slyšíme jiné. Máme v Bibli čtyři evangelia, čtyři různé pohledy na život Ježíše Krista, které se vzájemně doplňují. A někdy se mezi sebou i trochu hádají, přetahují. Možná se chtějí pohádat i s námi. Vyprovokovat nás, abychom se k nim přidali.
Hned na začátku Lukáš píše: I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já… I on chce přinést své svědectví vedle jiných. Tušíme, koho měl na mysli: už před ním existovalo Markovo evangelium, potom se objevil Matouš, vedle toho další spisy, které se nedostaly do Bible. Bylo tu přirozeně hodně lidí ovlivněných Ježíšovým životem: ti, kteří se s ním setkali osobně, další, kteří o něm jen slyšeli, nebo je zasáhlo svědectví jiných. Jak se píše v závěru Janova evangelia: „Je jistě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.“ I Lukáš se rozhodl vydat své svědectví. Co ho k tomu přimělo? Možná se mu některá vyprávění od jiných zdála nedostatečná, chtěl je doplnit o to, co sám zažil nebo přijal a co má za důležité. Třeba za tím bylo i to, že jiné spisy byly neosobní, anonymní, bez zmínky o autorovi. Proto začíná své vyprávění osobním úvodem, vysvětlením, proč to všechno popisuje. A ten důvod je: …abys, Theofile, poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován.
To je první věc, kterou chci vyzdvihnout. Boží slovo je hodnověrné, třebaže je sepsali lidé. V té době bylo svědectví u soudu bráno za hodnověrné tehdy, když je potvrdili tři svědci. Lukáš je třetí v řadě (Matouš, Marek, Lukáš) a k nim později přibylo Janovo ev. Každý mluví jinou řečí, ale vždy o tom jednom: o Ježíši Kristu, o Bohu, který byl a je mezi námi, o tom, že naše zmatky prostupuje světlo, které nic nepohltí, o Ježíšově smrti, po které došlo ke vzkříšení. Tyto události zasáhly i Lukáše a teď nemůže jinak, než o nich vyprávět a předávat je dál. Je jasné, že mluví jinak, než ostatní evangelisté, je sám svůj. Píše s velkým zapálením, je autentický a proto i hodnověrný. V tom je pro nás velkou motivací. I my přinášíme své svědectví, a třebas sami nesepisujeme evangelia, nekážeme, i tak jsme svědky Boží přítomnosti, toho, jak Bůh jedná, toho, co to s člověkem udělá, když uvěří a přijme moc Božího slova do svého života. Kéž svědky autentickými. To se pak projeví. Někdy toho ani člověk  nemusí moc říct; už jen samo společenství, které tvoříme, je výmluvné. A taky hodnověrné. S tím vším jsme i my součástí evangelia a s námi jeho zvěst pokračuje dál.  
S hodnověrností, autentičností je spojena druhá věc, která tu vyniká: Lukáš se obrací ven, své svědectví adresuje celé společnosti, ne jen úzké skupince vybraných lidí. Celé své dílo (evangelium a Skutky apoštolské) věnuje Theofilovi. To mohl být konkrétní člověk, který se připravoval ke křtu. Ale může to také být zástupné jméno za celou společnost. Teo-fil znamená česky Bohu-mil, doslova Přítel Boží. To ještě nemusel být nutně křesťan, člen církve. V celém svém díle Lukáš často zmiňuje přátele, kteří byli u důležitých věcí s Ježíšem, nebo později byli blízko apoštolům: např. u křtu Kornélia, podporovali apoštola Pavla. Byli zváni být blízko toho, co prožívali a čím žili lidé zasažení evangeliem, aniž by patřili dovnitř této skupiny. Takoví sympatizanti. A tím, že svůj spis věnuje jim, chce Lukáš říct, že zvěst o Ježíši Kristu, celý jeho příběh je určen pro celou veřejnost. Proto zdůrazňuje, že se Ježíš narodil v určitou dějinnou chvíli, zmiňuje tehdejší panovníky v Judsku i v římské říši. Ježíšův příběh je součást našich dějin, našich příběhů, celé naší společnosti, od hlav států po pastýře. Každého se to týká. A každému je adresován. Při líčení Ježíšova narození Lukáš detailně popisuje roli andělů, kteří oznamovali nejprve jeho nejbližším, rodičům, co se přihodí, a pak po jeho narození to vytroubili do celého světa. Můžeme říct, že co anděl, to novinář, publicista, hlasatel, který plní stránky novin, sociálních sítí, TV, rozhlasu zprávou o této události. A totéž provádí Lukáš, když píše Teofilovi. Tato zpráva všech zpráv se má dostat na veřejnost, všem. Dnešní kostely, včetně našeho, proto mají fungovat jako zesilovače, reproduktory, otočené směrem ven, do světa přátelského i nepřátelského, aby lidé viděli a slyšeli, jak Bůh jedná, jak z cizích lidí dělá přátele, rozsvěcuje světlo, dává naději a sílu. S tím vším se musí z kostelů ven, do světa. Ne, abychom někoho přesvědčovali, ale abychom v sobě nechali to světlo svítit a nechali jednat samého Pána Boha. On jediný dokáže, co my ne: přinést pokoj, odpustit, udělat z nepřátel přátele, postavit na nohy, přinést radost.
Jako to bylo u Saula, odpůrce křesťanů, který uvěřil a  stal se apoštolem Pavlem. Nebo u Teofila, původně cizího člověka, který uvěřil a přijal nové jméno (Boží Přítel). Kolik je takových mezi námi. Takovou moc má Bůh, jeho slovo, milost a my jsme pověřeni zvěst o tom zesílit a pustit ven na veřejnost.
…abys poznal věrohodnost toho, v čem jsi byl vyučován. To je třetí, snad nejdůležitější nebo nejosobnější bod. Lukášův spis chce být hlásán venku, ale taky slouží k vyučování, duchovnímu vedení a formování. Než se jeho první adresát stal Teofilem, Božím přítelem, prošel katechezí, vyučováním (Lukáš zde užívá slovo katechein). Nevím, jak taková příprava tehdy vypadala a trvala, možná jen několik týdnů. Až později, od 3.století se zavedl katechumenát, příprava ke křtu, jehož první část spočívala jen v účasti na bohoslužbách a to trvalo několik let. Až pak začala samotná příprava ke křtu. V našich podmínkách , kdy se snažíme všechno zjednodušit, nám to přijde až moc náročné. Očekáváme všechno mnohem rychleji. A víc než na hloubku dáme víc na okamžitý prožitek. A tak je užitečné si všimnout, že hned na začátku evangelia, v jeho předmluvě, se píše o tom, že celý následující příběh Ježíše Krista a vyprávění o vzniku církve slouží jak ke zvěstování, tak k vyučování, katechezi, dětí i dospělých. A tak si jen přejme, ať je tomu tak i tady. Když přijdeme na bohoslužby, ať slyšíme dobrou zprávu o Kristu, chválíme jej, slavíme a také se Božím slovem necháme vyučovat, vzdělávat. Ať jsme nebo nesme pokřtění, Boží škola se týká každého z nás. Potřebujeme Boží slovo jako chleba. A je dobré, když je slyšíme a přijímáme tady společně, při biblické hodině a taky si je čteme sami doma.
Bratři a sestry, Boží slovo je hodnověrné, lze na něm postavit celý život. Boží slovo je určené pro celou veřejnost; prochází námi, naším kostelem, aby se zesíleně dostalo ven a měla z něj užitek celá společnost. A Boží slovo také každého z nás vyučuje, vzdělává, dotváří. A tak mu to umožněme a o to prosme. Amen