Kázání: Mk 1,12-13

Bratři a sestry,

postní doba je geniálně moudrý vynález církve. Vybízí vyjít na "na poušť". Na čtyřicet dní poodstoupit od všeho, co nás zaměstnává, baví, ukolébává a rozptyluje. Udělat si v sobě ticho, usebrat se, dát stranou všechno laciné a zbytečné a o to pozorněji naslouchat Pánu Bohu. Ve světě k nám vše doléhá promíšené, a je nutné pečlivě rozeznávat, co pochází od satanského našeptávače, a co je Boží vůlí. Rozlišit mezi news a fakenews, mezi informací a dezinformací. Vědět, co je hodnotné a čemu říci NE, čeho se vzdát, na co si dát pozor.

V krátkém Markově textu se mluví o Ježíšově pobytu mezi dravou zvěři - taková setkání nás čekají v pouštních oblastech. Jsou tam zvířata agresivní a nebezpečná. Vydat se do pouště sami předpokládá velkou statečnost. Anebo můžeme zvolit jinou variantu, vybrat si schopného a vybaveného průvodce. S kým se člověk neztratí.

Tuto variantu zvolil Ježíš. Nevydal se sám, vybral si průvodce – Duch Boží Ježíše neopustil, jako byl s ním krátce před tím při jeho křtu, tak je s ním i teď, na poušti, v nebezpečí.

K takové postní cestě nás Ježíš zve. Ale to neznamená, že bychom se měli vydat na Saharu či na arabskou poušť. Nebo se uchýlit na nějaké opuštěné místo.

O jakou poušť jde v našem případě? To je místo, kde je každý z nás opravdu sám před Bohem (a před sebou) - zrovna jako na poušti. Místo, kde jsou také divoké šelmy. Ale zároveň prostor, kde je možné zažít Boží zásah, jeho blízkost. Jedná se o poušť našeho nitra.

Jít do takové pouště není o mnoho snazší, než se vydat na opravdovou pustinu. Proč? Už samotný nápad sestoupit, jít do sebe je pro leckoho skličující (možná proto často zapínáme televizi či rádio, abychom přehlušili a zapomněli na vlastní pustinu v sobě…). Co tam můžeme očekávat? Můžou na nás vyjuknout nepříjemné vzpomínky, nezdary a trapasy, na které bychom nejraději zapomněli, neodpuštěné viny, svědomí, které ne vždy ohneme podle své chuti… A navíc ty nebezpečné šelmy! Jsou to šelmy našich neochočených sklonů: hněv, neodpuštění, pomstychtivost, dvojakost, nesnášenlivost, neukojená lačnost (po jídle, po novém zboží, po stále nových "vzrušeních", po úspěchu, po penězích a komfortu). Otevřít oči před tím a připustit si, že takové šelmy jsou i ve mně - to vyžaduje velkou pravdivost i odvahu. Takové vytěsněné temno je v každém z nás a rovněž je v celé společnosti.

Podniknout takovou výpravu "do naší pouště" se pochopitelně nikomu moc nechce, je to riskantní a bláznivé. Pohled na „naše“ skryté dravce nám není milý. Jejich připomínání nás vytáčí, nebo sráží dolů. Ale je potřebné a zdravé se tomu vystavit. Můžeme se k tomu odhodlat i proto, že nejsme v tom sami. Ježíš je naším Průvodcem, po našem boku. S ním se nemusíme obávat, že by nás lačné šelmy pohltily. A tak jak na to jít?

Kdykoli se snažím pravdivě pohlédnout na svoji vnitřní poušť, vždy to dělejme v Boží přítomnosti, před jeho očima. Jinak se snadno stane, že mě množství zla "schovaného" ve mně vyděsí. Možná se vyděsím, možná se sám sobě znelíbím a znechutím. Nebo zavřu oči a dělám, že nic takového se mě netýká. A to by znamenalo, že mě šelmy už "přemohly". Nepřemohou mě, pokud se věrně držím Ježíše Krista … a mám v něj důvěru. Čím pravdivější pohled máme na "svou poušť", tím větší důvěra v Boží věrnost a dobrotu se v nás urodí!

Ale to není všechno! S Průvodcem se nejen nemusíme obávat kráčet po poušti, ale dokonce můžeme šelmy přemáhat a ochočit! Jinými slovy - budeme-li zvát Ježíše Krista do svých "pouštních krajů" obývaných divokou zvěří, můžeme zažívat postupné uzdravování, div, že takové šelmy přestávají být našimi nepřáteli. Agrese a lačnost ve svých nejrůznějších podobách námi přestanou zmítat a páchat na nás násilí - "upokojí se", ztichnou jako moře po bouři. Naše nitro najde vnitřní harmonii, pokoj.

Psycholog C.G.Jung napsal ve stati „Boj se stínem“, že kdybychom dovedli vidět v sobě svůj stín (své dravce) a dokázali se pustit do zápasu s nimi, je to jediný zápas, který stojí za veškerou námahu. 

Postní doba je nám darována právě pro tento zápas: teď pojďme do toho, každý sám za sebe, a zároveň spolu s druhými. S celou církví. Těch čtyřicet postních dnů slouží celému společenství. Jak jsme slyšeli, ti skrytí démoni nenapadají jen jednotlivá srdce, ale taky celou společnost. Moc se o tom nemluví, my však máme výsadu, že v církvi ano a můžeme podrobovat léčbě celé naše společenství. Věřím, že všechno dobré, co se děje  v církvi, proniká třebas po kapkách do celé společnosti.

Epištola Židům mluví o Ježíši jako „veleknězi“. Ježíš Kristus sestoupil do pouště, poznal naše slabosti a má s nimi soucit, sám pobyl mezi divokou zvěří v podobě lidských vášní, zloby a pokušení. A také prošlapal cestu ven z toho - až k Božímu trůnu.

Ježíš má pro nás ujištění: Bůh je s námi! Právě tehdy, kdy se pouštíme do boje se svým stínem. To je základní zvěst křesťanství: Ježíš nejen vzdálený, svatý a jiný, nýbrž také člověk, „Bůh s lidskou tváří“, „Bůh, kterému v žilách koluje lidská krev“. Bůh, který nepřestal být Bohem, i když se na čas stal celým a plným člověkem. Svatý Bůh, který je tak blízko, že tě až za ruku drží, který ke všem našim bojům a bolestem může říci „já vím, já to znám, jak ti rozumím“, protože to vše poznal. To je poselství epištoly Židům: Ježíši není nic lidského cizí.

V síle toho, že Ježíš tím vším prošel, stává se naším průvodcem. Nebo ještě víc: stává se naším zpovědníkem, partnerem při sebezpytování. Takový partner není jen porozumivým pastýřem, není jen takovým „plyšovým zpovědníkem“, který vyslechne, pokývá a poví „to dobře znám“. On zůstává tím, který ví, jak z toho všeho vybřednout ven, který ví, že není nutno zůstat zapleten do uzlů pokušení a temných sil. Ukázal to svou poslušností nebeskému Otci, svou blízkostí lidem v nouzi, svým utrpením, svým vzkříšením.

Bratři a sestry, dostáváme skvělou nabídku. Doba postu není časem smutku, ani asketickým lámáním těla. Je to především nabídka pustit se do boje se svým stínem, a díky sebezpytování prožít Boží blízkost a jeho moc uzdravování a očištění. V tom je síla a požehnání postu.

Kéž je silou a požehnáním pro každého z nás. Amen