Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání 22.11.2015 (Jan 18, 33-37)

2. 12. 2015

2.čtení – Jan 18, 33-37
Bratři a sestry, v poslední době jsem zaslechla dva postřehy, které mě přiměly k přemýšlení. Farář Vacek na besedě u nás v kostele použil pojem pokřtěný, ale ne křesťan. Pokřtěný – člověk, který absolvoval křest, ale nevzal za své hodnoty křesťanství. Tedy se stal křesťanem jen podle označení v kolonce pro statistickou ročenku. A Magda Vášáryová popíchla Slováky, zakládající si na své náboženskosti, slovy – kde je vaše křesťanství? Nikde, je to jen nátěr, který opadá. Chci se spolu s vámi zamyslet nad tím, jak by dnes křesťan vypadat měl, aby byl hoden toho označení.
Už jsme řekli, že je poslední neděle církevního roku. Je konec liturgického roku, ani ne před měsícem jsme o dušičkách přemýšleli o konci života a v novinách nás „potěšují“ téměř každý den zprávy o konci toho  světa, který známe.  Eschatologie je nauka přemýšlení o konci, o tom posledním a nejzazším – o cíli dějin i života jednotlivce. Křesťan nemá konec vidět jako zmar, pád do nicoty a chaosu, ale jako nový začátek, shledání s autoritou a nekonečnou láskou. Já jsem počátek i konec, první i poslední, Alfa i Omega. Toto nám říká Bůh. Křesťan se konce nebojí.
V našem příběhu je Ježíš téměř na konci své pozemské cesty. Po obžalobě velerady se dostává před římského místodržitele, aby se hájil. Prý popírá autoritu císaře, světského panovníka. „Ty jsi král židovský?“ ptá se Pilát.   Já jsem král.  Toto o sobě Ježíš říká ve chvíli, kdy je u Piláta absolutně bezmocný, spoutaný, bezbranný. Nevzbuzuje žádnou z našich představ o moci, neasociuje nám nic, co si s představou krále spojujeme. Ano, dostane ještě nachový plášť a  korunu, ale jen jako výraz nejvyššího ponížení, ne jako projev úcty panovníkovi. Kolikrát ho chtěl lid prohlásit králem! Židé doufali, že přišel Mesiáš vzpoury, Mesiáš síly, zástupy čekaly, že se ujme královské role a obnoví Davidovo království, zlatý věk Izraele. Vždycky to Ježíš odmítl  - a také teď Pilátovi připomíná – Já jsem král, mé království však není odtud. Mé království není z tohoto světa, kdyby bylo, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán. To je moc důležité – jsem král, mé království však není odtud. Ježíšova vláda je jiná, než jak lidé vládu a vládnutí znali. Je jiné, než na jaké jsme i dnes v tomto světě zvyklí. Není to království usilující o moc, prosazující se na úkor ostatních, šířené silou. Je to království obětavé lásky, která se nechá vystavit ohrožení.
 Ježíšovo království není z tohoto světa, ale je v tomto světě. Není snadné to pochopit. Musíme přijmout skutečnost, že Ježíš není panovník, jaké známe z historie nebo i současnosti. I Židé si představovali krále jinak a když to Ježíš nenaplnil, raději ho ukřižovali. Ježíš se nepodobá králům našeho světa a přesto chce kralovat nad našimi životy. Jeho království není spojeno s násilím a mocí, přesto dokáže měnit věci, které se zdály být neměnné. Ježíš dokáže měnit lidi láskou tak, že třeba celník Zacheus, který ještě včera své klienty okrádal, dnes se rozhoduje radikálně změnit svůj život a dát polovinu majetku chudým. Jak k tomu došlo? S radostí přijal Ježíše a ten mohl jednat, odňal mu srdce kamenné a dal mu srdce z masa. Hned při prvním setkání, možná ještě na tom stromě.
 Ježíšovo  království je ovšem už v tomto světě, je tady.  Nemáme zvedat hlavu a představovat si, co bude až…, ale uvědomit si, že království Boží je mezi námi. Křesťan se umí  vzdát něčeho pro něco většího, než je sám. Křesťan má být nezávislý na zmatcích světa, jakkoli to není jednoduché.
Křesťan je poslán do světa dívat se na ostatní lidi jako na bližní. Vidět v člověku obraz Boží, chránit práva ostatních. Křesťan je poslán do zápasu se silami, které narušují práva, svobody a důstojnost druhých. Působí to zranitelně, naivně, pasivně. Jak to může obstát v konfrontaci s náboženstvím síly? Ale stačí přece víra velká jak hořčičné semínko. Vezměte si, kolik vládců, kolik králů se v dějinách snažilo o upevnění politické moci těmi nejhroznějšími způsoby. Všichni pominuli, jejich moc byla pouze propůjčená, dočasná.  
Křesťan se má podobat Kristu. Má se vzdávat svých věcí, upouštět od vlastních přání, od vlastní seberealizace, rozdávat. A nikdy mu nebude chybět. Dostane dobrou míru všeho, co potřebuje. Křesťan se má zbavovat vědomě, opakovaně svých „hradeb“, předsudků. Co je dnes téměř nepředstavitelné – křesťan se má každý den vzdávat svých představ o sebezajištění, ale přepustit vládu nad svým životem Bohu. Má důvěřovat, věřit. Být solí země a svědkem bez toho, že by používal násilí.
Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. To říká Ježíš ve chvíli, kdy kráčí cestou kříže. Vydat svědectví pravdě znamená osvědčit v životě poslušnost nebeskému Otci. Důležitější než přemýšlení o tom, co je pravda a kdo má pravdu, je  to sloveso – vydat svědectví. Ježíš se nehádá s Pilátem, kdo má pravdu, on pravdu  dosvědčí na kříži. Jan Hus  pravdu dosvědčil na  hranici.
Vydat svědectví o Bohu, našem Spasiteli, o  Bohu jediném a všemohoucím, je možné jedině tím, že budeme druhým sloužit, v důvěře, že to má smysl. I za cenu toho, že by to ta druhá strana mohla zneužít, i kdyby to byli naši nepřátelé. Ježíš se neptal, jestli jeho oběť někdo ocení, obětoval se i za své nepřátele. Obětovat něco pro naše bližní máme, i když všechny souvislosti nikdy nepochopíme a nebudeme všemu rozumět. Smíme a máme ostatní milovat bez toho, že bychom všemu rozuměli, všechno chápali.
Ježíš svědčí o svém Otci právě, když je v koncích. A tak by měl dnes vypadat křesťan. Vydat svědectví té nejvyšší pravdě – Bohu – když je v koncích s rozumem a  se silami. Kristus je král, úplně jiný král, než jsou ostatní. Pokud ho následujeme, nemáme se ptát, zda je to rozumné, zda se to vyplatí, zda se nám to vrátí. Kristus je král, jakého svět neviděl.  Naše naděje je, že je skutečný Pán, kterého na konci potkáme. Tomu, kdo žízní, dá zadarmo napít z pramene vody živé. V básni Jana Zahradníčka čteme: V jeho rukou zadarmo dávajících, v jeho žehnajících rukou probodaných, jediná opravdová skutečná moc a vláda nad světem. Amen.