Kázání ke ztažení zde.

I. čtení: 1Kr 21,1-20                  Neděle 9. 6. 2013                Hlavní (II.) čtení: Ex 20,2.15

Milí bratři, milé sestry,

dnes k nám Bůh promlouvá opět velmi krátce: Nepokradeš. Hned se tedy vtírá otázka, proč je Hospodin tak skoupý na slovo? Proč je zde tak málomluvný? K jiným přikázáním přece přidává vysvětlení, nebo alespoň zaslíbení. Ale zde? Nepokradeš. A dál nic. Třeba k tomuto přikázání není co dodávat. Jakoby se nás Bůh ptal: A co na tom nechápeš? Vždyť je to nad slunce jasné! Ale můžeme se na to podívat i z jiné stránky: Čím méně toho Hospodin vysloví, tím více o tom my sami smíme mluvit, promýšlet do větší šířky a hloubky. Možná zcela záměrně k tomuto přikázání Bůh nic nedodává. Rozvedení přikázání Nepokradeš nechává na nás. Zřejmě to první, co nás u tohoto Božího slova napadne, je individuální krádež. Když člověk okrade člověka. Přikázání zapovídá takové jednání – jako někoho okrást, oloupit o jeho majetek. Hned máme před očima celou plejádu zkušeností – z první i druhé ruky. Možná jsme sami byli někdy okradeni. Možná jsme (třeba v mládí) sami něco ukradli. Každopádně v televizi sledujeme reportáže o krádežích a loupežích každý den. Ukradený automobil, vyfouknuté peněženky na náměstí, vybílený byt, anebo loupežné přepadení čerpací stanice.

A mě osobně krádež rozčiluje zvlášť tehdy, když její úspěšnost je podmíněna slabostí a nemohoucností okradených osob. Třeba když v televizních novinách ukazují podvedenou babičku, která otevřela dveře lupičům v domnění, že se jedná o jejího vnuka. Anebo když lidé ukradnou speciálně upravené auto nebo jen vozík postižené osobě. Naštěstí se v takových případech zvedne vlna solidarity – a ti, kteří mají to štěstí, že se dostanou se svým trápením na obrazovku, jsou zahrnuti finančními dary druhých lidí. Že jsou takové druhy krádeže odsouzeníhodné a nepřípustné, na tom se všichni shodneme. Jsou ale i jiné druhy okrádání. Takové, o kterých většinou vím jen já sám - a do-mého-srdce-vidící Bůh. Takové krádeže, které si i křesťan dokáže ospravedlnit, a ze kterých jej jeho svědomí kolikrát ani neobviňuje. Například surfování po internetu v pracovní době. To je přece krádež. Anebo jízda na černo ve veřejných dopravních prostředcích. Jistě - jízdenky mohou být předražené, ale pokud je nezakoupím, doplatí to za mě ve výsledku druzí lidé. Anebo daňové podvody. Když nebudu platit daně, jak mám, okrádám tím vlastně své spoluobčany. A třeba také když pracovat můžu, ale pobírám sociální dávky – protože se mi pracovat nechce. I to je ve výsledku krádež. Celý letošní synod se točil kolem církevních restitucí a odluky církve od státu. Na samém konci synodu jsme se snažili napsat prohlášení synodu, které by přišlo do všech sborů a v němž by bylo stručně a jasně popsáno, co se nyní děje a co se dít bude. Celý projekt ztroskotal, prohlášení synodu napsáno nebylo – hlavně proto, že jsme nebyli schopni se shodnout na tom, co jsou zač ty 2 miliardy, které naše církev obdrží. Jedni volali: Nestyďme se brát tyto peníze – máme na ně nárok. Když dostávají dotace sportovní kluby, proč by neměla dostat peníze také církev. Jiní říkali: Ty dvě miliardy – to je dar. Na tyto peníze naše ČCE nárok nemá, neboť nic v podstatě nerestituuje. A přitom se nadále nedokázali shodnout, zda ten dar nám dává Římskokatolická církev, anebo stát. A konečně byli i tací, kteří otevřeně tvrdili, že ty peníze nám v žádném případě nepatří, a že bychom měli jít „cestou baptistů“ a v posledním okamžiku se tohoto „daru“ vzdát. Vždyť ty peníze vlastně církev krade ze státního rozpočtu. Ať tak či onak – každopádně v očích mnoha lidí kolem nás je a bude církev spolkem zlodějů. Zde je krásně vidět, že krádež je někdy jen otázkou výkladu a postoje lidí. A rozsoudí to jednou až Bůh.

Tím se pomalu dostáváme k jiné, na první pohled ne tolik zřetelné podobě krádeže. Mohli bychom ji nazvat řádnou krádeží. To je krádež, které se lidé dopouštějí vlastně legálně, neboť mají oporu ve stávajícím řádu a v platných zákonech. Příklad takové krádeže jsme slyšeli v prvním čtení. Král Achab touží po vinici poddaného Nábota. Klidně by ji i odkoupil. Ale Nábot nechce zradit své předky, a tak vinici, to dědictví po otcích, neprodá. Královna Jezábel však zneužije svého postavení. S tichým souhlasem krále zosnuje proces, ve kterém je Nábot obviněn z rouhání Bohu i králi a následně ukamenován. Tím se vinice elegantně ocitá bez majitele a je tedy královským výnosem zabrána. Propadá státu a králi. To je krádež! Krádež, kterou nikdo nedokáže v danou chvíli rozpoznat. Až na Hospodina. Kdyby nebylo Hospodina, nebyl by se Nábot nikdy dočkal spravedlivé odplaty. Vždyť všichni zúčastnění byli v danou chvíli přesvědčeni o mravní bezúhonnosti krále Achaba. V celých dějinách lidstva vždycky ti, kteří jsou pevně ukotveni v daných mocenských strukturách, mají sklon okrádat ty, kteří žádnou takovou oporu nemají. A jak se ukazuje: Je úplně jedno, za jakého režimu – zda pravého anebo levého. A pro mě je důležité v Písmu jasně číst, že Hospodin není zapleten a uvázán do těchto lidských mocenských struktur. Že stojí svobodně nad nimi. Ale ještě důležitější je, že Hospodin se vždycky staví na stranu těch, kteří jsou vykořisťováni, nějak okrádáni. Že Hospodin podporuje ty, kteří nemají žádnou oporu v daném lidském zřízení, a proto je lze velmi účinně okrádat a ždímat. A to platí jak o jednotlivcích mezi sebou, tak třeba mezi národy. Někdy se zamýšlím nad tím, proč je křesťanství na ústupu jen v Evropě, a naopak proč v Africe a Jižní Americe tak rapidně počty křesťanů vzrůstají. Někdo říká, že je to z toho důvodu, že v těchto světadílech ještě neprožili pořádnou sekularizaci, pořádné osvícenství. To znamená, že úpadek víry a církve mají ještě před sebou. Podle mě je důvod jinde. Oni jsou na tom většinou materiálně tak špatně, že se nemají o koho jiného opřít, než o Hospodina. A Hospodin jim, jako těm nejchudším z chudých, žehná. Je s nimi. Vede je. Rozumějte: Jsou to stejní hříšníci, jako my. Jen už se nemají čeho a koho jiného chytit, než Hospodina. Jak dosvědčuje Ž 146: Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu, jenž… utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu. (Ž 146,5.7.9) Přičemž „svévolnými” jsou zde nazýváni ti, kteří nepomáhají slabším a namísto toho pošlapávají jejich práva, okrádají je a likvidují – to všechno v přesvědčení, že Pánu Bohu dlouho trvá, než se chudáků tohoto světa zastane.

Podívejme se nyní, jak se sám Ježíš dívá na osmé přikázání. Docela mě naštvalo, když jsem v jednom výkladu Desatera četl, že se Ježíš údajně nikde přikázáním Nepokradeš nezabývá. Vždyť opak je pravdou! Jestli se k nějakému přikázání opakovaně vyjadřuje, je to právě osmé přikázání Nepokradeš. Pro Ježíše je totiž schraňování majetku na úkor druhých lidí krádež, nespravedlnost. Když je někdo velmi bohatý a vedle něj žijí lidé velmi chudí, bohatý je podle Ježíše zloděj. Ve svém podobenství o Boháči a Lazarovi (L 16) jde ten boháč nakonec do pekla. A to z jediného důvodu: Protože nebral ohled na chudáka Lazara. Nepostaral se o něj. Nepomohl mu.

Anebo ve svém Kázání na rovině Ježíš volá: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. A na druhou stranu: Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. (L 6,21nn) A jeden z jeho nejznámějších výroků je: Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království. (Mk 10,25) Ve všech těchto Ježíšových slovech nejde o to, že by snad bohatství bylo samo o sobě zlé. To v žádném případě. Ale o to, že ti, kteří jsou bohatí, se dostatečně nestarají o ty, kteří jsou chudí. Nedělí se s nimi. A tím je vlastně okrádají. Řeknete si: To je přece nesmysl! Člověk vydělává nějaké peníze a ty jsou jeho - jakožto odměna za čas a pot a dřinu. Ovšem ve světle Písma to vidíme trochu jinak. Hospodinu patří všechno, co jsme i všechno, co máme. Jemu patří naše zdraví, naše síla, naše práce. Jeho je i naše jmění. A je zřejmě přirozené, že dokážeme Bohu dát naši práci a naši sílu i ten náš čas… Ale majetek a  peníze - patří jen nám. Ne, nepatří. Patří Bohu. A Bůh chce, abychom s  majetkem, který nám svěřil do správy, nakládali tak, aby i druzí z něj měli užitek. Jinak jsme, podle něj, sobečtí zloději.

Autentická církevní tradice nikdy nepřestala takto zostřeně chápat vztah křesťana a jeho majetku. Církevní otcové připomínají, že nejsme majiteli, ale pouze správci našeho jmění. A pokud toto jmění používáme jen pro naše potřeby, jsme špatní správci, jsme zloději. Tak třeba Ambrož říká: Chudému nedáváte dar z toho, co je vaše. Navracíte mu něco z toho, co je jeho. Podobně Jan Zlatoústý: Neříkej: Já jsem utratil, co je mé. Já jsem si užil, co je moje. Není to totiž tvé, ale je to někoho jiného. A do třetice Basil Veliký: Chléb, který držíš, patří chudému. Šaty, které ti visí ve skříni, patří nahému… Peníze, které jsi zahrabal, patří potřebnému.A abychom dali zaznít ještě hlasu reformátorů, Martin Luther vykládá osmé přikázání takto: …Chraň se odmítat milé chudáky (kterých máme zrovna hodně), jací musí nakupovat a žít z jediného haléře na den, střez se jim nadávat a chovat se k nim, jako kdyby každý musel žít z tvé milosti; střez se je trápit a dřít, pyšně a zpupně je odmítat, když bys jim měl něco darovat. Chudáci pak odejdou bídní a ponížení, a protože si nemají komu stěžovat, úpí a volají k nebesům. Proto, chraň se toho stejně jako samotného ďábla, protože takové nářky a volání nejsou k smíchu, ale způsobí, že tobě i celému světu bude velmi těžko. Chudáci se utečou k tomu, kdo se ujme jejich ubohého, zkroušeného srdce a nenechá je bez pomsty. Když na to nedbáš a vzpíráš se, uvidíš, co na tebe přijde. Podaří-li se, aby se tvůj život přesto dobře naplnil, můžeš mně i Bohu před celým světem nadávat do lhářů. Tolik Luther.

Tak tedy: Nepokradeš. Tvůj majetek je sice tvůj. Ale ty, s celým svým majetkem, patříš Bohu. Proto i majetek vlastně tvůj není, ale náleží Bohu. A Bůh nás vede k tomu, abychom ten majetek dobře spravovali. Aby sloužil k našemu potěšení a zachování života. Ale také k tomu, aby druzí mohli dobře žít. Třeba ti, kterým se v životě nedostalo tolik štěstí a síly a rozumu a schopností. Nedávat ze svého druhým a krást – to je vlastně totéž. V Písmu tyto dvě roviny splývají. Příkladem a nekonečnou motivací je nám Ježíš Kristus. On, jakožto Boží Syn, mohl zůstat sám pro sebe. Na místo toho vydal sebe sama do rukou lidí. Se vším, co měl. Se vším, čím byl. A nikdo to tehdy neocenil. Ježíš ochudil sebe, abychom my mohli zbohatnout. Prodal sebe sama, abychom my směli nakoupit bohatství Božího království. A ve stopách toho, který vydal sebe sama, kráčíme. Kéž se nám daří dávat druhým z toho, co máme. Jim to pomůže a my tím budeme vydávat účinné svědectví o Ježíši Kristu. Amen.