Neděle Díkůvzdání 6.10.2013

Kázání: Lk 12, 15 - 21

Mějte se na pozoru před každou hrabivostí...

Sestry a bratři, chamtivce a hrabivce zrovna nemáme rádi a asi bychom nechtěli, aby nás takto jiní posuzovali. Naštěstí, řekneme si, je tu tolik příkladů, na které se vrhá pozornost společnosti, že my ostatní zůstáváme stranou. Politici, podnikatelé, různí kmotři, to jsou zpravidla ti, na koho se ukazuje prstem. Rádi totiž odvádíme pozornost od sebe samých, neboť cizích škraloupů najdeme kolem vždy dost.

Tady se však vnucuje otázka: Je bohatství jako takové špatné? A jsou tedy bohatí lidé nutně podezřelými a nehodní naší úcty?

Většina lidí asi odpoví, že je nutno rozlišovat. Někdo přišel k majetku podvodem, jiný poctivou a tvrdou prací. V tom druhé případě je vše v pořádku.

No jo, ale pak se objevuje další otázka: Nemíří Ježíšovo podobenství o boháči jaksi mimo náš život? Jde tu evidentně o člověka, který zbohatl tím, že se na jeho polích hojně urodilo. Tento muž zbohatl díky vlastní vynaložené práci a získaným zkušenostem. Proti tomu Ježíš nic nemá. Svým podobenstvím nekritizuje bohatství jako takové, ale postoj toho člověka. Jez, pij, buď veselé mysli – pranýřuje se zde hromadění pokladů na zemi na úkor pokladů před Bohem.

Ale i zde by se mohlo najít něco pozitivního. V naší době, kdy se hovoří o reformě důchodového pojištění a lidé jsou nabádáni, aby si našetřili dopředu a nebyli potom tolik závislí na příspěvcích od státu, představuje boháč dobrý příklad. Získal tolik majetku, že se rozhodl jej uchovat pro budoucnost. Dnes by to mohlo vypadat tak, že si uložil peníze na výhodný účet, vstoupil do 2. nebo 3.penzijního pilíře, nebo je investoval, aby mu vynášely a tak si uspořil na dobu, kdy už nebude moci pracovat. To je přece rozumné a ospravedlnitelné.

A tak ještě jednou: Ježíš nekritizuje bohatého člověka, nýbrž jeho postoj vyjádřený slovy: Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Radost z výnosu práce je dobrá radost. Ale radovat se, a nemyslet na to, že pole, zahrada, na které hospodařím, je Božím darem, je projevem chamtivosti. Radovat se z možností, které mám, ale nemyslet na lidi, kterým nebylo dopřáno ani z desetiny nebo setiny co mně, je projevem hrabivosti. Kupovat silné auta a bezohledně jimi ohrožovat ostatní, stavět honosné vily za vysokými ploty a silnými zámky, a nemyslet na lidi na ulici, to je projev ignoranství a odcizení od Pána Boha.

Za těmito příklady nemusíme přitom hledat jen zbohatlíky v našem prostředí. Můžeme se ptát, jestli se právě takový život nestal normou i pro nás. Vždyť ta dobrá touha po samostatnosti a zajištění se zvrhává do izolace, ve které se kochám sám sebou, svou prací, svým majetkem a ostatní mi jsou lhostejní.

Nedávno jsem viděl nálepku s textem v tomto duchu (něco jako „kašlu na vás“) na zadní části jednoho auta. Právě auto se stalo symbolem tohoto trendu, ale i nebezpečí, které v sobě ukrývá. V autě prožíváme svou samostatnost a soběstačnost, někdo i svou domnělou výjimečnost – a zároveň auto se stává nejúčinnějším smrtícím nástrojem. To je obraz hluboké pravdy v Ježíšově podobenství. Jakmile se začnu soustředit jen na sebe a své možnosti budu využívat pouze ve svůj úzký prospěch, je to smrtící. Neboť důsledkem odbourání vztahu k Bohu a sociálních vztahů vůči bližním je prázdnota a nicota, jak ji nakonec zakusil ten bohatý člověk. Prázdnota jako obraz smrti.

Bohu díky, že neznáme pouze varovné příklady. Majetek dokáže vytunelovat lidskou duši, ale také může nabídnout nové možnosti pomoci. S rostoucím bohatstvím společnosti se objevují více a více lidí, firem či nadací, ochotných ze svého koláče ukrojit část pro nejrůznější projekty. Jednou je to pomoc zdravotně hendikepovaným, jindy výstavba penzionů, podpora kulturních akcí nebo stipendia sociálně slabším studentům.

V sobotu 12.října se bude u nás i jinde ve světě konat osmý světový den hospice a paliativní péče. Hospic je již po několik století symbolem pohostinnosti a pomoci. Dnes takové zařízení slouží starým nebo těžce nemocným lidem, kteří se již nemohou o sebe postarat a domácí péče již na to nestačí. Jádrem myšlenky novodobého hospice je učinit umírání součástí každodenního života. Za tím stojí přesvědčení, že život má smysl a důstojnost až do konce, i při umírání. Proto hospic nakonec nemusí být jen institučním zařízením, ale může se jím stát každá domácnost, kde se pečuje o dožívajícího člověka.

Takový postoj je umožněn tím, že poznáváme důstojnost člověka a nešetříme peníze nebo čas na to, abychom se k němu ještě více přiblížili. Právě hodnota každého z nás je dána tím, že se k nám Pán Bůh přiznal a v Kristu pozvedá k sobě. Nejsme ponecháni sami sobě, naopak. Pán Bůh každého obdařuje natolik, aby se měl o co sdílet. O věci hmotné i duchovní. V našem sboru, církvi konáme sbírky pro lidi zasažené nemocí, válkou či přírodním neštěstím. Konají se sbírky šatstva, pomáhá se dětem v chudých zemích, aby mohly studovat. Diakonie vytváří projekty, umožňující vdovám v Etiopii začít s hospodařením, aby uživily svou rodinu. Atd. Po staletí se předává moudré přísloví, že kdo dává, stokrát víc dostává. To jsou takové Boží úroky. Nejenže získává naše svědomí, ale objevujeme nové cesty k lidem i k Bohu. A žasneme, jak sami býváme obdařeni.

Podobně důležitá je touha sdílet se ve věcech víry. Docela obyčejně o víře hovořit, nebát se ani otázek a pochybností, které nás trápí. Byť se zdá, že o víru není velký zájem, ptá se po ní tolik lidí. Dobré materiální zázemí nestačí, lidé hledají ve svém životě hlubší smysl. Právě tady křičí slova z podobenství: Blázne! ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil? Komu patří naše duše? Pokud ji odevzdáme Bohu, prožijeme velké osvobození. Uvolní se nám ruce i ústa, a už nám nepřipadne nepřípadné o Bohu mluvit a zpívat. V kostele, doma s rodinou u stolu, ale třeba i v práci. Vsadíme-li vše na Pána Boha a budeme mu dělat reklamu jako našemu jedinému a jedinečnému sponzoru, obdaří nás víc, než se nadějeme. Zkusme po celý dnešek přemýšlet, čeho všeho dobrého se nám dostalo. Za co můžeme děkovat. A kolik ze svého koláče můžeme ukrojit pro ostatní.

Bratři a sestry, na podzim vždy střádáme peníze, abychom zaplatili druhou splátku do personálního fondu, nebo na salár. K našemu přemýšlení si dovoluji přidat ještě toto: nestálo by za to, abychom si každý za sebe střádali i do jakéhosi duchovního fondu? Nikoliv penězi, ale čtením a nasloucháním Božího slova, modlitbami a společenstvím? Takový fond učiní život bohatší a plný díkůvzdání. Amen

 Kázání ke stažení zde.