Celé bohoslužby ke stažení v MS Word

Kázání: Mk 12:28  Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" 29  Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; 30  miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ 31  Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není."32  I řekl mu ten zákoník: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; 33  a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary." 34  Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.

             Minulou neděli jsme se setkali s Ježíšem v Jerichu na cestě do Jeruzaléma. Dnes už je v na místě a má za sebou perné chvíle. V Jeruzalémě je teprve několikátý den, ale už si za tu chvíli stihl získat dost nepřátel. Začalo to, když v chrámě zpřevracel stoly chrámových prodavačů a směnárníků, protože se mu nelíbilo, že se z domu modliteb dělá místo podezřelého obchodování. Už tam velekněží a zákoníci vymýšleli, jak by se ho zbavili, báli se ho totiž. Stáli v církevním vedení a zároveň byli i vůdci národa. Jenže jejich lid začínal poslouchat více toho Ježíše odněkud z venkova, než je a jejich římské „nadřízené“. Zdálo se jim, že vzduch začíná být cítit vzpourou, která hrozila zpřevracet hodnoty jejich tradice a zbavit je pohodlných politicko-církevních křesel.

            Během našeho dne se u Ježíše vystřídají kromě velekněží a zákoníků i představitelé různých proudů židovského náboženství – farizeové, herodiáni, saduceové. Pokládají mu různé sporné otázky, které se týkají výkladu židovské tradice. Doufají, že ho budou moci usvědčit z toho, že jeho učení je scestné a odsoudit ho za to. Ježíš se ale nenechá nachytat na švestkách a vyrazí jim jejich zbraně z rukou – na jeho odpovědi nelze nic namítnout.

            Ježíš už je dost možná z protivných dotazů unavený, když za ním přichází další člověk. Je to zákoník – tedy zástupce skupiny, která stojí proti němu. Ježíš mu neukazuje záda, ale vede s ním další rozmluvu. Zde můžeme s Ježíšem znovu vidět, že nelze odsoudit příslušníky jakékoli skupiny plošně. Vždy je třeba vidět kousek dál než za to, co je zřetelné na první pohled. Stojí za to naslouchat i těm, kteří nám na první pohled nejsou po vůli. Právě s tímto zákoníkem, tedy pečlivým znalcem písma chce Ježíš vézt plodný a hodnotný, snad i přátelský rozhovor. Tento zákoník má tu vzácnou vlastnost – umí klást dobré otázky. Nezabývá se podružnými malichernostmi, ale ptá se na to, co je opravdu důležité. A posluchači rozhovoru - tedy i my – se mohou dozvědět něco významného.

            Zákoník se ptá: „Ježíši, o co opravdu jde? Co je to nedůležitější? Čím se má člověk v životě řídit? Zákon je dlouhý, má mnoho příkazů, který z nich je první? Který je největší? Kterému jsou ty ostatní podřízené? Bez čeho nemá smysl v životě nic podnikat? Jaké je první přikázání?“ Zákoník se ptá na první přikázání a dostává přikázání dvě.

To první: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;. Je jediný Bůh, Hospodin. Na tom se shodne mnoho lidí. Ale co je víc? Tento Bůh, je náš jediný PÁN. Tohoto Hospodina, našeho Boha - a ne jiného - máme milovat z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´. Ale co to vlastně znamená? Vždyť je tak snadné říkat „věřím v Boha“ a přitom se nechat opanovat úplně jinými věcmi. Uznat to, že Hospodin je náš jediný pán, pro nás na jednu stranu znamená být poslušný a snažit se žít podle jeho vůle. To je náročné. Na druhé straně tím získáváme velikou svobodu. Když uznáme, že Hospodin je ten jediný pán, kterému chceme být poslušní, získáváme tím určitý střízlivý nadhled a odstup. Získáme nadhled nad všemi radostmi i těžkostmi každodenního života a odstup od všech našich lidských systémů a ustanovení.  Zjišťujeme, že žádný lidský čin, žádné naše rozhodnutí není úplně definitivní. To jistě neznamená, že se nás záležitosti pozemského života netýkají. Týkají, máme velikou odpovědnost a stále toho můžeme mnoho zlepšit nebo pokazit. Ale vědomí, že úplně poslední slovo nemáme my, nám může vrátit alespoň kousek ztrácené rozvahy. Rozvahy a odhodlání, jež potřebujeme ke všemu, co děláme, pro co se rozhodujeme.

Láska k Bohu se projevuje také v naději. Naděje, že nic z toho, co se stane tady na zemi, není to poslední, nám pomáhá přemáhat smutek a beznaděj. Nejsilněji to pociťuji ve chvílích, kdy umírají blízcí lidé. Říkáváme často: „Alespoň už se teď má dobře.“ Vyjadřujeme tím víru, že Bůh je pánem i nad smrtí. Smrti sice nerozumíme a přijde nám většinou nespravedlivá, ale věříme, že se skrze ni člověk dostává do Božího Království, kde se s ním snad i my jednou znovu shledáme. Touto nadějí získáváme oporu ve svém smutku. Na Hospodina, který je pánem i nad smrtí, stojí za to se spolehnout. Ten nezradí.

A dále: Tím, že uznáme Hospodina za svého pána, získáváme odstup od všeho, co je lidsky nedokonalé. Takový odstup, nám dává schopnost radovat se. Upřímný smích a radost vyjadřuje nadhled, díky němuž jsme schopni se podívat na věci z jiného úhlu. Nebrat je vážněji, než si zasluhují. Samozřejmě smát se pořád a nebrat nic vážně také není nic zdravého, ani upřímného. Ale dokázat se čas od času od srdce zasmát je dar od Boha. Smích umí i léčit a povzbuzovat.

Milovat Hospodina, znamená neučinit si pána ani ze sebe samého, ani z peněz, ani z politických ideologií, ani ze smrti, ani z ničeho jiného. Znamená to uchovat si v tom všem rozvážnou mysl. Znamená to žít v naději na příchod něčeho ještě lepšího, než známe my. Ježíš to nazývá Božím Královstvím. Věříme, že díky lásce ho můžeme částečně zakoušet už na zemi. A to především ve vztazích s druhými lidmi.

Tím se právě dostáváme k tomu druhému přikázání.`Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Na to, kdo je bližní, je jednoduchá odpověď. Je to ten, kdo je blízko. Jednoduše prostorově – bližní je blízko. Nedá se z toho vyjmout žádný člověk. Každý, kdo se mi ocitne nablízku, si zaslouží moji lásku. V dnešním světě internetu a sdělovacích prostředků to nabývá nových rozměrů. V televizi můžeme vidět přímé přenosy katastrof z druhé strany zeměkoule a skrze internet, email a skype být v okamžitém kontaktu s lidmi kdekoli, v Olomouci stejně jako v Grónsku. Letadlem se člověk z Prahy do Londýna dostane rychleji než vlakem do Přerova. Nikdo nemůže být vyňat z naší pozornosti. Nikdo nemůže být vyňat z naší lásky. Nesmíme samozřejmě pro lidi na druhé straně světa zapomenout na svou rodinu a sousedy. Zároveň bychom si ale měli uvědomovat, že jsme na blízku lidem tisíce kilometrů vzdáleným. Máme dokázat vynést sousedce nákup do schodů a vypravit děti do školy. Stejně tak máme mít na paměti, že oříšky do vloček, které dětem při snídani zaléváme mlékem, natrhaly jiné děti, třeba v Turecku, které kvůli tomu nemůžou chodit do školy. Žít v globálním světě znamená, že našimi bližními jsou i lidé, které ani nikdy neuvidíme.

Ta dvě přikázání, která jsou podle Ježíše největšími ze všech, známe pod označením dvojpřikázání lásky. Rád bych vám načrtl svůj výklad dvojpřikázání lásky. Říkám mu geometrický. Představte si trojúhelník, který jedním hrotem míří kolmo vzhůru. Na jeho nejvyšším vrcholu stojí Bůh, na jednom ze spodních jsem já, na třetím bližní, tedy druhý člověk. Na obrazu tohoto trojúhelníku se snažím popsat vztahy lásky, které přikázání předepisuje. Na počátku je Bůh, který miluje člověka. To je ten první vztah – láska přicházející od Boha k člověku, ke mně. Ze shora dolů. Na tuto lásku odpovídá člověk láskou k Bohu, směrem nahoru. To je druhý vztah. A lidská láska k Hospodinu by nebyla upřímná, kdyby nezakládala třetí vztah, vodorovný – lásku k druhému člověku. Je třeba ale pamatovat i na vztah k sobě samému, ten je také velmi důležitý. Pokud nejsme schopni milovat sami sebe, nemůžeme milovat ani druhé lidi.

Udržovat tento vztah lásky, ono „Miluj…“, je to, co Ježíš považuje za nejdůležitější. Nemá smysl činit nic jiného, pokud se nesnažíme milovat Boha, druhé lidi a sami sebe. Pokud pohrdáme jedním z této trojice, pohrdáme i tím ostatním. „Miluj…“ je to největší přikázání, a dobře víme, že je také nejtěžší ho plnit. Jak často nás druzí lidé rozčilují a jak často se nám zdá, že ten vzdálený Bůh na nás zapomněl?!

Ale přesto: právě na tom, že láska je na prvním místě, se zákoník s Ježíšem shodují. Zde nalézají společnou řeč. Přikázání je pro oba tak významné, že ho zákoník na souhlas ještě jednou zopakuje. A tak zazní z obou stran od Ježíše i od zástupce církevního vedení, které proti Ježíši brojí. Nyní našly obě strany společnou řeč, zde by mohly navázat a celý příběh o Ježíši by pokračoval úplně jinak.

Jenže tam, kde hraje roli nenávist, rozumné argumenty nemají svůj smysl. Tam kde je diskuze jen prostředkem k dosažení vlastního cíle, nejde o rovnoprávný vztah. Pro hodnotný rozhovor je třeba ochota naslouchat a pochopit na obou stranách. Z toho plynou dobré vztahy.

Dobré vztahy, možnost spolupracovat a něco dobrého tvořit je možná pouze, pokud je přítomná láska. Ne prudké emoce, touhy, zamilování, které se přeženou jako letní bouřka, ale láska, o které jsme slyšeli v prvním čtení. Láska, která nehledá vlastní prospěch, a neupozorňuje na své křivdy, ale láska trpělivá, vytrvalá, která dokáže čelit nesnázím, jež přicházejí. Takovou lásku máme pěstovat, v níž dokážeme upozadit sami sebe na cestě k druhému člověku. Skrze ni dokážeme hledat cestu k Bohu, k druhým lidem a konečně i sami k sobě. 

 Modlitba: Pane Ježíši, zvěstuješ nám svoje království. Uč nás nestát mu v cestě, ale láskou pomáhat tomu, aby se přibližovalo. Amen