Kázání ke stažení v MS Word

I. čtení: Iz 56,1-3a.6-8           26. neděle v mezidobí 30.9.2012                        Hlavní (II.) čtení: Mk 11,15-17

Milí přátelé v Kristu, možná jsem pro tuto vzácnou příležitost mohl zvolit poněkud veselejší biblický oddíl, který by lépe vystihl naši slavnostní atmosféru. Domnívám se však, že v celé Bibli není jiného textu, který by tak jasně a v tak zhuštěné podobě vyjádřil křesťanské pojetí kostela, nebo – chcete-li – chrámu Páně.  Co je to tedy „kostel“? K čemu především slouží? Jaká je jeho funkce? Proč se v něm scházíme? A nakonec: proč jej vlastně udržujeme? To jsou otázky, které se dnes v krátkosti budu snažit zodpovědět.

Pro Ježíše samého byl jeruzalémský chrám velmi důležitým místem. Zcela jedinečným prostorem, kde se lidé setkávají s Bohem. Jistě že se můžeme na Boha svobodně obracet kdekoli a kdykoli – tedy nejen v kostele a nejen v neděli dopoledne. Ale přesto platí, že kostel je pro křesťanskou zbožnost naprosto zásadním místem – právě proto, že je určen výhradně a zcela pro kontakt mezi Bohem a člověkem. Na rozdíl od jiných míst a staveb, kostel k žádnému jinému účelu neslouží a sloužit nemá. Proto Pána Ježíše tolik štve, když jeruzalémský chrám je zneužit pro obchod, pro výdělečnou činnost.

Možná při tom vyhánění prodavačů a směnárníků Ježíš myslel na to, jak a k čemu vznikl chrám za krále Šalomouna – co to jejich předky stálo námahy a také finančních prostředků. Anebo na to, jak jej znovu s vypětím všech sil vystavěli židovští exulanti pod vedením Ezdráše.

I my se dnes nemůžeme ubránit vzpomínce na naše předky ve víře, kteří měli daleko nižší příjmy a horší životní úroveň – a přesto dokázali před 105 lety postavit tento architektonický skvost, jako je náš přerovský evangelický kostel. Nebylo jim jedno, jak kostel bude vypadat. Chtěli postavit co nejdůstojnější prostor, ve kterém se bude odehrávat to tajemné propojení Boha a člověka. Chtěli postavit kostel, kde by se – jednoduše řečeno – líbilo nejen lidem, ale i Bohu samému. Nemůžeme tedy dnes nevzpomenout na ty, kteří nás dávno předešli „do slávy“ – ovšem než se tak stalo, trávili zde společně čas před Boží tváří. 

Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy… Toto nás Kristus učí a k tomu nás zavazuje. Stejně jako to učil naše předky ve víře a k tomu zavazoval. Rozjímejme chvíli nad těmito jeho slovy.

Za prvé: tento kostel není především náš kostel. Ano, my se o něj staráme, my (často v součinnosti s dalšími lidmi a organizacemi) dbáme o to, aby tento kostel stál a nechátral. Jsme jeho správci. Ale při tom všem si s pokorou uvědomujeme, že to v posledku není náš kostel, ale dům Boží, dům našeho Boha. A s tímto vědomím do našeho kostela vcházíme, s tímto vědomím o tuto stavbu také pečujeme. To Bůh sám se chce s námi právě zde setkávat, ujišťovat nás o své lásce k nám, posilovat nás svým svatým Duchem k tomu, abychom zodpovědně žili a pracovali „tam venku“, mimo tyto prostory.

Za druhé: kostel je především domem modlitby. Ano, děláme zde mnoho věcí – pořádáme koncerty, přednášky, prohlídky, a vůbec všelijaká „nízkoprahová“ setkání, která jsou otevřena pro širokou veřejnost, stejně jako i setkávání, která mají za cíl budovat naše společenství. Ale především si uvědomujeme, že to je dům modlitby. Místo, ve kterém se společně přimlouváme u Boha za nás samé, za naše blízké, za naše okolí, potažmo za celý svět.

Často se setkávám s lidmi, kteří nechápou význam kostela, nechápou, proč je dobré tyto stavby udržovat. A právě v té chvíli myslím na to, že zde se už přes 100 let neděli co neděli několik desítek lidí přimlouvá třeba za naše město, či za náš stát – tedy i za lidi, kteří nedokážou kladně pohlížet na církev ani na její sakrální stavby. Vždyť kdo z nás opravdu může s jistotou říct, že modlitba je k ničemu? Tak jako nelze v posledku dokázat existenci či neexistenci Boží – lze v něj pouze věřit či nevěřit… Tak nelze dokázat význam modlitby. A my věříme, že modlitbou sloužíme tomuto městu, našemu bezprostřednímu okolí – byť si to druzí neuvědomují a ani o to nestojí. Kostel je tedy v první řadě místo, ve kterém se lidé přimlouvají za své okolí – za lidi dobré i zlé, za lidi na okraji společnosti i za ty, kteří stojí v jejím čele, za bohaté i chudé, za spravedlivé i za hříšníky. V časech míru a prosperity, anebo dobách války, úpadku a nebezpečí. A určitě bychom se nakonec shodli s mnohými lidmi, že je užitečnější se modlit, než nadávat a propadat skepsi.

A za třetí: Náš kostel je domem modlitby pro všechny národy. Pro každého, kdo se chce modlit, pro každého, kdo hledá útočiště, pro každého, kdo hledá Boha, anebo právě pro každého, kdo je na pokraji svých sil a možností. Pro každého člověka - bez ohledu na barvu pleti, politické názory, bez ohledu na výši majetku a úroveň vzdělání, bez ohledu na předchozí životní příběh. Náš kostel je otevřeným místem pro všechny, kteří se chtějí setkat s Bohem. To je pravý důvod, proč jej chceme i nadále udržovat, důvod, proč toužíme, aby zde v Přerově stál – a to i tehdy, když tu už ani my sami nebudeme a nahradí nás další.

Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy. Tomuto Ježíšovu výroku chceme být nadále věrní. Děkujeme dnes všem, kteří přispěli k tomu, abychom v tomto poslání i závazku mohli pokračovat. A nejvíce děkujeme samému Bohu, který nám dal sílu, moudrost i finanční prostředky k zachování této stavby. Jsme vděčni našemu Bohu, který se touží setkávat právě na tomto místě s námi i se všemi, kteří o to v budoucnu projeví zájem. Amen.