Sestry a bratři,

dnešní neděle se nazývá Cantate – Zpívejte! Zpívejte Pánu nové písně! – Píseň je něco přirozeného a spontánního. Píseň ve shromáždění je naší odpovědí na Boží milosrdenství, odpovědí plnou úžasu, chval a díků. Poezie dokáže vyjádřit víc než suché definice. A navíc, dokud se zpívá, ještě se neumřelo… Píseň, to je velký poklad.

Ne nadarmo Bible obsahuje spoustu písní. Možná bychom to do ní hned neřekli. Nejsou tu jen žalmy. Kromě nich, snad za každým velkým příběhem lidu Izraele najdeme píseň. Víte proč? Takovým způsobem Izraelci vyjadřovali vyznání víry. Mojžíš, po něm Jozue, Debora, David a další vyzpívali svůj úžas nad divy Hospodinovými. Nesepisovali učené traktáty o náboženství, ale svou víru jednoduše vyzpívali.

A tak znovu přicházíme na to, jak je nám i v dnešní době Bible blízká. Při bohoslužbách se spojujeme v jeden hlas s biblickými postavami a společně vzdáváme chválu. Jako například v první písni: „Vzdejte Pánu slávu, čest, neb on dobrotivý jest“. To jsou slova žalmu, který vznikl z úžasu nad záchranou Božího lidu z egyptského otroctví. Proto býval zahrnut do bohoslužebné liturgie, kdy kněz zazpíval první polovinu verše („Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý“) a shromáždění recitovalo část druhou („jeho milosrdenství je věčné“). Můžeme to i my zkusit…

Dnešní text z 2.knihy Moj. začíná: Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali: Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.

Mojžíš a jeho lid tu opět dosvědčují, jak autenticky zní jejich vyznání, když je zpívají. Volají k Bohu, ne jak se naučili ve škole nebo v náboženství, ale podle toho, jak Pána Boha poznali ve svém životě. Slyšíme píseň oslavující Hospodina a jeho nesmírnou moc, a zároveň v ní slyšíme vyprávět příběh o cestě konkrétních lidí, jak překonávali různé překážky i vlastní strach. Píseň o Božím lidu, který by se bez svého průvodce nepohnul z místa.

Hospodin smetl do moře nepřítele, koně i s jezdcem.

Zní to hrozně, ta radost nad zkázou druhých lidí. Celá píseň je tím plná. Jenomže tady nejde o pomstychtivost, ani o uštěpačnou radost z cizího nezdaru. Izraelci na prvním místě poznali, že Pán Bůh zůstává člověku věrný, a co jednou řekl, to platí. Slíbil svému lidu svobodu a návrat do jejich původní země, a to se nyní začíná naplňovat. Třebaže se jejich putování ještě protáhne.

Před Božím lidem se objevuje cesta, i když před nedávnem naříkali, že se přes moře a poušť nedostanou. Kam se dřív obávali vkročit, kde byly pro ně předtím zavřené dveře, Hospodin je znovu staví na nohy a vede, a překážky se už nezdají nezdolatelné. Jakoby znali píseň ze Svítáku: K svobodě je dlouhé putování, těžké bývá zvednout se a jít. Tolik různých pout, tolik závor v cestě brání, jen sám Bůh je umí rozlomit.

Za nimi, v moři zahynulo egyptské vojsko. Bylo zcela zničeno. Tím vojskem se myslí všechno, co bránilo Božímu lidu jít cestou za Hospodinem. I to vyjadřuje píseň, kterou jsme dnes zpívali: „Nás vždy věrně miluje, nepřátel všech zprošťuje.“ Pod těmi nepřáteli si nemusíme představovat konkrétní lidi, i když někdy i o ně může jít. Nepřítel, který nás ohrožuje a chce odvést z cesty k Bohu, je většinou uvnitř nás. Často někde schovaný, že o něm ani netušíme. Jindy zase dá o sobě pořádně vědět. Co těmi nepřátelskými silami může být? Jednoduše všechno to, co nám brání žít ve vztahu s Bohem. Následovat Ježíše Krista. Může tím být strach, zklamání z konkrétních lidí, zklamání z toho, že Bůh neodpovídá našim představám, upjatý zájem jen na sebe a své nejbližší… Ten výčet si můžeme doplnit každý sám.

Tyto síly nás mohou přepadnout a přepadávají každého. Bible a první učitelé církve je brali velice vážně, neboť v nich spatřovali dílo ďáblovo. Ďábel je od slova diabolos, což znamená rozdělovat, oddělovat – tedy oddělovat od Pána Boha. V tom jsou ďábelské síly velmi lstivé a nápadité. Z toho důvodu bývalo a je dosud zvykem, že např. při křtu, kdy člověk vyznává svou víru, se zároveň veřejně zříká ďábla. Pak je oblečen do bílého roucha na znamení čistoty. Vlastně celý náš duchovní život se nese ve znamení zápasu proti zlým silám. Víme, že ani Ježíš toho nebyl ušetřen.

Zároveň musíme dodat, že tyto síly nejsou nepřekonatelné. Vládne tu supervelmoc, která se nedá ničím spoutat, naopak sama osvobozuje – Bůh sám. Naše píseň to formuluje: „Faraóna vzpurného do moře vrh´ hrozného. Milost jeho předrahá, věky věků přesahá.“ Boží drahá milost a láska vytvářejí cestu, kde byly dosud naseté překážky či rozbouřené moře.  Milost, přesahující věky, převyšuje a přemáhá každou zlou sílu, dřímající v člověku.

Bratři a sestry, Mojžíšova píseň mě ponouká ke dvěma zamyšlením či povšimnutím:

1. Svět je dobrý a moudře stvořený. Bůh na své dílo nezapomíná. Zlo není všemocné. „On sám nebe s vojskem vším moudře stvořil slovem svým“. Vše je stvořeno k Boží chvále, každý den máme nepřeberný počet důvodů k díkům. Proto co píseň v Bibli či ve zpěvníku, to modlitba. Pochopitelně, není nám vždy hej, není vždy do zpěvu. Přicházejí neúspěchy, konflikty se sousedy… Ale vždy, ve dnech dobrých i zlých si můžeme opakovat: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý – jeho milosrdenství je věčné.“ 

2. S tím souvisí i to druhé, totiž, že se v kostele hodně zpívá. Myslím, že si v týdnu tak nezazpíváme jako právě v neděli. Ale i v osobním životě věřícího člověka mají písničky důležité místo. Vždyť jak nejlépe a zvučně vyslovit svou víru než právě takto? budeme na konci bohoslužeb zpívat píseň Bůh je záštita má, s ním nemusím se bát. Tak se nebojme, ani lidí, ani toho, co by o nás mohli říct, nebojme se zastávat nepopulární názory, nebojme se sebe samých, když si namlouváme, že nám něco nejde a nepůjde. Nebojme se zpívat svou píseň víry, i když nejsme hned žádní zpěváci. Nevíme, co přijde zítra, nevíme hned, kde najdeme novou sílu a jestli nás nejrůznější pokušení nesemelou. Ale víme, že se Bůh o nás stará. Že nás sytí a přijímá u svého stolu – jak budeme za malou chvíli zakoušet u svaté večeři Páně. A tak ještě jednou: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý – jeho milosrdenství je věčné.“  Amen