Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání (29.9.2013) - Jako ratolesti na vinném kmeni (J15,1)

3. 10. 2013

 

Kázání: Jan 15, 1 – 8

Milí přátelé, bratři a sestry,

jsme-li něčím vnitřně zasaženi, ovlivněni, předáváme to dál, vyprávíme si o tom, žijeme tím. V rodině, i v širší rodině sboru. V podobenství o vinném kmeni vstupujeme do příběhu, který zasáhl tolik generací před námi; podílíme se na vyprávění, jaké to je, být naroubován, napojen na Boží lásku. Kdo to zakusil, nemůže si to pak nechat pro sebe. Tak se víra předává dál, jako plamen od svíčky ke svíčce, od srdce k srdci. Při každém setkání, i v tuto chvíli se stáváme součástí tohoto vyprávění. Vyprávění o tom, jak je náš život propojen s Božím synem, Ježíšem Kristem. Jak je tím náš život proměňován, vybrušován, jako nalezený diamant ke slávě a radosti Boží.

Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. Tak jednoduchá je pravda a v jednoduchosti je krása. Ratolesti, poupata, nové výhonky se mohou rozvíjet do krásy a užitku jen tehdy, jsou-li napojeny na zdroj síly a života. Čerpají-li životodárnou mízu z kmene a neviditelných kořenů. Jsme tu jako část jednoho organismu, kmen, větve, plody. Jsme zahrnuti do živého propletence, v němž každá část hraje důležitou roli. Jedno je na druhém závislé. I vinař - Bůh, který se zdá být někde stranou, na obrazu vinného kmene bychom jej nenašli, je podivně přítomen. Každá nová ratolest, nový lístek, zbarvující se květ je toho důkazem a obrazem jeho působení. Vítr s námi může lomcovat, občas vypadáme jako suchý klacek, ale zapuštěni do kmene, do Ježíše Krista žijeme, rosteme ve víře a radujeme se z té nepřeberné studně Boží milosti. Život zakotvený v Bohu má hloubku, má svůj účel a neobyčejnou krásu. Z toho všeho bych dnes rád zdůraznil dvě věci.

Já jsem vinný kmen a můj Otec je vinař. Na prvním místě slyšíme něco jako předznamenání pro náš život. Vše, o čem vypráví podobenství je Božím dílem, výsledkem jeho lásky. U každého keře, u každé ratolesti byl Bůh od samého počátku. O každého se stará, jakoby tu byl jen pro něj. A tak každý výhonek, každý z nás je pro něj jedinečný a nenahraditelný. Pěkně to vystihuje příběh o Malém princi:

Malý princ měl na své planetě jednu jedinou růži, o kterou se staral. Když přicestoval na planetu Zemi, našel na ní zahradu, ve které bylo pět tisíc růží, stejných jako ta jeho. Zjistil, že jeho květina není jediná v celém vesmíru, ale úplně obyčejná květina, jedna z mnoha podobných květin a byl z toho smutný.

Pak potkal lišku a vyzval, aby si spolu hráli.

"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."

Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: "Co to znamená ochočit?"

"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta…"

"Vytvořit pouta?"

"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…"

Malý princ se s liškou spřátelil. Liška mu ukázala, že i jeho růže je pro něho opravdu jediná na světě. Ne proto, že by jinak vypadala, nebo byla nejkrásnější. Malý princ zjistil, že jeho růže je jiná tím, že ji potřebuje, že ji má rád a je pro něho důležitá.

Pak se Malý princ odběhl podívat znovu na jiné růže. "Jste krásné, ale jste prázdné," řekl jim. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to růže."

Bratři a sestry, takto nás vidí Bůh. Ve své obyčejnosti a podobnosti jsme každý jedineční. Jsme růží (nebo vinnou ratolestí), která je okrasou tomuto světu, byť by kolem nás bylo bezpočet jiných a možná ještě krásnějších rostlin. Byť bychom si připadali uvadlí, dolámaní, polámaní, a někdy zcela neužiteční. V Božích očích zůstáváme jedinečným květem, pro který náš Tvůrce připravoval půdu, zaléval jej, ochraňoval proti škůdcům, chodil za ním, aby si s ním povídal, aby se těšil z jeho krásy, z toho, že je jeho.

Druhá věc je neméně důležitá. Nejsme pouhou ozdůbkou, načančanou umělotinou, mediální koblihou svrchu pocukrovanou, ale uvnitř prázdnou. Naše krása chutná po ovoci. Ježíš říká: Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. Každý, kdo patří Kristu a žije s ním, kdo čerpá z mízy jeho slova a modliteb, je obdarován, aby nesl plody. V tom je požehnání i naše určení. Možná si hned neuvědomujeme, jak jsme obdarováni. Většinou si nepřipadáme nějak výjimeční. Až teprve tehdy, když se vidíme jako součást vinné révy, celého společenství sboru, církve, tehdy poznáváme, jak každá částečka je důležitá, krásná a potřebná. Ono je to totiž tak. Naše krása je v prvé řadě odvozena od našeho spojení s Bohem. Naše plody jsou výsledkem napojení na kristovský kmen, na Boží milost. Jsme součástí velkého Boží příběhu s lidmi, jsme s Bohem navzájem propojeni jako rodiče s dětmi, a ještě úžeji, jako jen ratolest může být spojena s kmenem. A jen díky tomu jsme obdarováni k tomu, nést ovoce, ovoce víry, nesoucí na sobě značku Božího původu. Naše plody mohou mít podobu lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, dobroty, věrnosti, jak píše apoštol Pavel. A můžeme k tomu přidat ovoce zpěvu, sdílení, vzájemného naslouchání, povzbuzování, modliteb. Tím vším naplňujeme a dotahujeme dílo, na jehož počátku stojí náš nebeský vinař. On to byl, kdo nás přimknul k sobě a vrouboval do svého kmene, do své rodiny. A neseme-li ovoce, jsou to plody z jeho dílny, z jeho zahrady. A pevně věřím, že má z nich radost, že si je vychutnává, podobně jako my, vždyť tyto plody slouží k užitku celé Boží zahrady, Kristovy církve. A odvažuji se dodat, že jsou k užitku celé společnosti, které jsme jako občané součástí. Buďme si, bratři a sestry jisti, že jsou-li naše plody zralé a chutné, bude po nich poptávka i mimo prostor našeho kostela. Neboť i necírkevní lidé poznají, že takové ovoce nenajdou v každém krámě.

Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky, tak završuje Ježíš své vyprávění. A právě to je, bratři a sestry, cílem všeho – aby byl oslaven náš nebeský Otec, Syn a Duch svatý. Ten, který i ze suchého dřeva činí své svědky nesoucí hojné plody. Amen

 

Kázání ke stažení v MS Word zde.