Kázání v MS Word ke stažení zde.

I. čtení: J 19,17-27                Velký Pátek 29.3.2013                   Hlavní (II.) čtení: J 19,28-30

Milí bratři, milé sestry, dnes bych se spolu s Vámi chtěl zastavit u třech Ježíšových výroků z kříže – tak jak nám je předává evangelista Jan. Nečekejte tedy klasické kázání, spíše tři kratší zamyšlení nad posledními slovy našeho Pána.

Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

Na Ježíšův výslovný příkaz se učedník Jan ujímá jeho matky – Marie. Ježíš se už o ni starat nemůže. A tak chce, aby jeho matka našla zastání. Aby nezůstala opuštěná. Překvapuje nás na tom jedna věc: Víme přece, že Ježíš měl pokrevní bratry. Nebyl jednorozený syn, pouze prvorozený syn. Marie by tedy jistě našla zastání ve své vlastní rodině. A přesto Kristus ukládá svému milovanému učedníkovi Janovi, aby se o jeho matku postaral. Aby ji přijal k sobě jako svou matku. Aby se jí stal synem. Církev, kterou Ježíš ustavuje, je společenství, které je nad všechny mezilidské vazby. Církev – jakožto společenství těch, nad nimiž se tyčí Ježíšův kříž - je dokonce důležitější než rodina. I rodina bledne před společenstvím církve Kristovy. Rodina – to je pokrevní příbuzenství. Církev – to je příbuzenství založené na Kristově prolité krvi.

Proto si Ježíš přeje, aby se o jeho matku postaral ten, který měl k němu velmi blízko. Ten, který se u něj učil žít podle Božích řádů. Ten, který se od něj učil Boží lásce a slitování. A Jan příznačně mlčí. Mlčky souhlasí. Nevznese námitku: Ale Pane, já mám svou matku. Jedna mi stačí. Ujme se Marie. A tím dává příklad nám všem. Ukazuje tím, že církev nesmí být podobná třeba turistickému klubu nebo spolku chovatelů králíků. Církev je společenství lidí, kde jeden za druhého dýchá, kde jeden pro druhého žije a trpí, kde jeden o druhého stojí a zajímá se a pečuje – často na úkor vlastních zájmů a potřeb. A to všechno proto, že církvi „vládne“ ten na kříži, který kvůli všem trpěl, za všechny se obětoval, který pro všechny zemřel.

Ovšem i Marie toto Ježíšovo rozhodnutí bere vážně. I ona souhlasně mlčí. Neřekne: Ale, synu, já jsem silná, já to nějak vydržím a přetrpím – sama. Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral. To je neméně důležité: abychom uměli čas od času přiznat, že potřebujeme pomoc od druhých. Že na něco nestačíme, že jsme někdy slabí a potřebujeme podepřít. To není ostuda. To je upřímnost. Jan přijal Marii – a Marie se nechala přijmout. A to všechno pod křížem Ježíše, bez kterého by ti dva sobě nikdy tak blízko nebyli.

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: "Žízním." Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům.

Ježíš žízní. Visí na kříži už nějaký čas a je vyprahlý. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti!, stěžuje si žalmista. A Ježíš toto jeho utrpení naplňuje. Na kříži se ztotožňuje se všemi, kteří ve světě žízní i hladovějí. Tento Boží Syn je solidární s každým, komu se nedostává ani těch základních životních potřeb. Tak se církev musí dívat na ty chudé tohoto světa – Ježíš strádá s nimi. Ježíš žízní, když oni žízní. Ježíš hladoví, když oni hladoví. A vůbec nesejde na tom, zda to ti lidé vědí, nebo ne. Je jedno, zda o tuto jeho solidaritu stojí, nebo ne. Jim je nejblíže. Tak blízko, že se s nimi ztotožňuje. Proto i církev musí těmto potřebným být nablízku, v úzkém spojení s nimi. Ve svém slavném podobenství O posledním soudu Pán přece říká: Žíznil jsem a dali jste mi pít. A církev se ptá: Kdy jsme ti dali, Pane, pít? A on odpovídá: Cokoli jste učinili jednomu z mých nepatrných, mně jste učinili. A běda církvi, kdyby jednou z úst svého Pána slyšela, že žíznil a hladověl a strádal – a církev nepomohla, držela se stranou, všímala si naopak jen těch, kteří jsou sytí a kteří žádnou pomoc nepotřebují. Běda takové církvi.

Ale my v tom jeho slovu z kříže můžeme slyšet ještě něco jiného. Ve svém Kázání na hoře Ježíš vyhlašuje: Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Ano, Ježíš na kříži žízní po spravedlnosti. Spravedlnost je ovšem u něj zaměnitelná s Boží vůlí, s vůlí jeho nebeského Otce. Ježíš tedy žízní po tom dokonat své dílo, dotáhnout to všechno do konce – což pro něj v tu chvíli znamená jediné: zemřít. Zemřít, aby svět mohl být zachráněn. Zemřít, aby svět byl s Bohem smířen. Zemřít, aby lidé svobodně přicházeli k Bohu a milovali jeden druhého. Ovšem Ježíš žízní také po Boží spravedlnosti pro sebe sama. Je to vlastně modlitba, skrze kterou hledá zastání u svého Otce. A toho se mu dostane – za tři dny, kdy jej Bůh vzkřísí z mrtvých. I my máme žíznit po spravedlnosti. Po Boží spravedlnosti. Po Boží vůli, kterou ve svých životech máme naplňovat. A také po tom, aby se jeho spravedlnost prosazovala v tomto světě. I my smíme žíznit po spravedlnosti, po Božím zastání. Někdy to opravdu potřebujeme. A zvlášť tehdy, když na sobě zakoušíme lidskou krutost, hněv, výčitky a tvrdost. Pak je namístě po vzoru Ježíšově neodplácet zlým za zlé, trpělivě přemáhat zlo dobrem - a toužit po tom, aby se nás Bůh zastal. Možná, že to nebude hned. A možná se nás zastane jinak, než bychom očekávali. Vždyť Bůh není počítač, aby od nás poslušně přijímal příkazy a slepě je plnil. Ale přesto a právě proto: Blaze vám, když po Boží spravedlnosti žízníte a neberete spravedlnost do svých rukou. 

Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu, skonal.

Zpíváme zde společně: Z přetěžkého kříže, který nesl Pán, strom života stal se plody obtěžkán. Ano, z kříže se stal strom života, který přinesl své bohaté ovoce. Těsně před svou smrtí Ježíš říká: „Dokonáno jest.“ První, co mě na tomto posledním Kristovu slovu zaujme, je to, že Ježíš vůbec něco koná, něco dokonává. Vždyť je přibit k dřevu! I přesto je však stále aktivní. Něco činí. Umírá na kříži – a tím něco podstatného koná.

A co že je vlastně dokonáno? Boží dílo pro člověka – to je dokonáno. To Boží dílo, které se započalo stvořením světa a stvořením člověka jako obrazu Stvořitele. To Boží dílo, které pokračovalo – navzdory lidskému hříchu - vyvolením Izraele, a vyvrcholilo příchodem Božího Syna do našeho světa.

Toto Boží dílo ve prospěch člověka a celého světa je u konce. Dochází naplnění ve smrti Ježíšově na golgotském kříži. A vůbec nesejde na tom, že v tu chvíli to ví jen Ježíš sám. Vůbec nesejde na tom, zda to vědí či nevědí lidé kolem nás, zda tomu věříme nebo kolikrát nevěříme ani my sami. Spása lidstva je Kristovým křížem završena.

Rozumějme: Více už Bůh pro záchranu světa učinit nemůže a nechce. Dál už nepůjde. Vždyť kam dál by mohl ještě jít? Co víc by Bůh mohl pro svět učinit, než to, že sám umírá na kříži – namísto nás a kvůli nám? Je dokonáno. Bůh v ukřižovaném Ježíši navždy otevřel svou náruč a přijímá nás jako své přátele. Bůh v ukřižovaném Ježíši se jednou provždy rozhodl žehnat světu.

Modleme se: Milosrdný Bože, otevři nám oči pro pravý a hluboký význam golgotského kříže a pro vše, co na něm náš umírající Pán učinil. Naše hříchy na něm nesl a jednou provždy zničil. Našim životům z kříže žehná. Nás objímá jako své přátele a tvé děti – i se vším naším strachem, úzkostmi, selháním a troskotáním. A tak jsme jeho a nic už nás nevytrhne z jeho rukou. Je to veliký div, který daleko přesahuje naše chápání. Pomoz nám, abychom jej nikdy neztratili z očí a uměli se z něj radovat ve dnech jasných, ale i ve dnech průměrně šedivých i v těch docela temných. Amen.