Kázání ke stažení v MS Word

I. čtení: Jb 42,1-6.10-17                30. neděle v mezidobí (28.10.2012)             Hlavní (II.) čtení: Mk 10,46-52

Milí přátelé v Kristu,

za Jerichem, v prachu cesty, seděl muž jménem Bartimaios. Byl slepý. Neměl možnost vidět to, co vidí druzí. Jak by si třeba přál spatřit tvář blízkých lidí! A co blízkých – klidně i těch, kteří nepatří mezi jeho oblíbence. Hlavně že by někoho viděl! Zatímco zdraví lidé kolikrát říkají: Zmizte mi všichni z očí. Nebo: Už tě nechci nikdy vidět - Bartimaios by dal nevím co za to, aby mohl vidět tvář člověka. Zatímco zdraví lidé pro samý spěch někdy nevnímají ani krásu přírody kolem sebe – to nádherné dílo Boží, tak krásně zbarvené třeba zrovna na podzim – Bartimaios by tak rád spatřil padající žluté listí anebo modré nebe, slunce zář.

Dost možná to byla právě slepota, která dostala Bartimaia na ulici, která z něj učinila žebráka. Vždyť co tehdy mohl slepec dělat? Leda žebrat. A tak náš Bartimaios sedí v prachu cesty a prosí o almužnu kolemjdoucí poutníky, kteří směřují do Jeruzaléma. Tak vypadá v kostce jeho život.

A jak je to s námi? Podobáme se nějakým způsobem onomu Bartimaiovi? Můžeme se s touto postavou alespoň v určitém ohledu ztotožnit? Jsme i my „slepí“? Jsme i my „žebráky“? V doslovném smyslu samozřejmě ne (i když řada z nás bez brýlí neudělá krok a do kapsy má člověk čas od času také hluboko). Ale jinak můžeme pokorně odpovědět: Ano, bez Ježíše Krista jsme všichni slepci a všichni žebráky.

Vždyť sami od sebe a ze sebe nemáme nic. Vše, co máme, je Boží dílo. Naše pozemské statky, stejně jako naše fyzická zdatnost a psychická výbava, nakonec život sám ve své nahotě – to všechno nám dal Bůh. Nic z toho nevlastníme! A co víra, naděje a láska? Co dobré skutky? Copak tyto věci máme sami ze sebe? My jsme je vyprodukovali? Bez Božího dohledu, bez jeho darů bychom byli žebráci. Jak říká apoštol Pavel: Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. (1K 1,4n)

Možná namítnete, že to může znít dost depresivně: bez Boha jsme všichni žebráci… Nebyli bychom na tom nakonec lépe, kdybychom si s nějakou tou pokorou moc starostí nedělali? Kdybychom měli na Bohu nezávislé, zdravé – možná spíše dravé – sebevědomí? Nežilo by se nám lépe, kdybychom o sobě jako o naprostých žebrácích nemluvili a nesmýšleli?

Možná že by se bez takové pokory žilo snadněji. Ale byl by to život v pravdě? Tím se totiž dostáváme k té slepotě… Musíme totiž také pokorně vyznat, že bez Ježíše Krista bychom byli slepí. Duchovně slepí. Kdyby Kristus nepřišel mezi nás, kdyby nevstoupil do našich životů, nikdy bychom v první řadě nepochopili a nepoznali hloubku našeho hříchu. Tu propast mezi námi a Bohem. Věříme, že náš život má nějakou cenu jen na základě Kristovy oběti na kříži. A Kristus nám daroval zrak, abychom nově nahlédli naši odcizenost od Boha, kterou je schopen překonat jen on sám – my ne.

A díky tomu si více než vlastního života ceníme jeho milostivého příchodu na tento svět, který nám teprve otevírá oči a směřuje nás do Boží náruče. Jak říká o sobě Ježíš sám: Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. (J 12,46) Když tedy budeme žít, jakoby Boží milosti nebylo, žít nezávisle na Bohu – může to být život v něčem opravdu snadnější, lehčí, ale každopádně nebude pravdivý.

Je ovšem důležité, abychom neupadli opačného extrému. Do náboženské slepoty! To se nám, křesťanům někdy stává. Tolik se zabýváme našimi hříchy a vinami, že si zakalíme svůj zrak, který bychom jinak měli upírat ke Kristu a jeho vysvobození, k jeho lásce. Jak nás nabádá list Židům: Žijte s pohledem upřeným na Ježíše!(Žd 12,1n) Hleďte na Ježíše! Ne na hříchy! Není dobré, když se „babráme“ a „rochníme“ v našich vinách a slabostech – jako by snad ani Kristova spásného díla nebylo!

Ježíš nám však otevřel zrak i do dálky a do šířky. Díky Kristu vidíme do budoucna. Samozřejmě že ne jako nějací jasnovidci… Ale jako lidé naděje. Někdo žije svůj život podle hesla „carpe diem“ – „užívej dne“. Co když se zítra už nevzbudíš? Tak si dnešek pořádně sobecky užij! A jiní zase žijí podle hesla „po nás potopa“. Ale křesťan může žít v naději. Může vidět dál – za horizont dnešního dne, za horizont svého života, dokonce za horizont dějin tohoto světa. Křesťan očekává Bohem vytvořené nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. (2Pt 3,12)

A Kristus náš zrak také rozšířil. Nedíváme se jen na sebe, nezabýváme se jen našimi starostmi. Vidíme bližního, druhé lidi. Vidíme jejich starosti, jejich nářek, jejich potřeby. V Kristově síle se dokážeme s druhými radovat i plakat. V jeho lásce dokážeme druhým pomáhat – přiložit ruku k dílu, uspořádat sbírku, modlit se za potřebné.

Kritika církve dnes zase nabírá na intenzitě. Církev je majetnická, chtivá moci, slyšíme kolem sebe. A její dějiny psali křižáci a inkvizitoři. Škoda, že si tito dnešní kritici dostatečně neuvědomují, že jejich kritika církve by bez Kristovy nauky, bez jeho životního příběhu nikdy nebyla možná… Copak by sami ze sebe přišli na to, jak křesťan má žít, jak se má církev Kristova ve světě chovat? Vždyť ty neradikálnější reformy církve vždy vyrůstaly z četby Písma, z nově otevřených očí, které neotevřel nikdo jiný, než Kristus sám! A i my se chceme stále obnovovat a měnit v síle Božího Ducha – abychom byli stále podobnější našemu Spasiteli. 

Bez Božího příklonu k nám, který se v Kristu Ježíši naplnil, bychom tedy žili jako žebráci a slepci.

A to věděl i Bartimaios! Proto když Kristus - obklopen obrovským zástupem lidí - procházel kolem něj, Bartimaios vynaložil všechny své síly a schopnosti, aby se s ním setkal. On rozpoznal jedinečnou a neopakovatelnou příležitost svého života. A skutečně: Bartimaios je posledním člověkem, kterého Ježíš za svého pozemského života uzdraví!

Proto když Bartimaios uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Pomoz mi, Synu Davidův! Já si sám nepomůžu. Na to jsem krátký. Zachraň mne ty!...

Je to křik vycházející ze zoufalství. Ale zároveň také volání prostoupené nadějí a důvěrou. Mě na tom jeho chování fascinuje, že se nenechal odradit tím zástupem lidí, kteří stojí mezi ním a Ježíšem. Nabručené tváře Bartimaios neviděl, ale zato dobře slyšel, jak ho napomínají, aby byl zticha. Jsou na něj tvrdí – tak jako Ježíš sám byl tvrdý vůči démonům, kterým přikazoval, aby mlčeli. Ano, Bartimaios se v očích lidí choval naprosto nevhodně. Podle jejich mínění by měl mlčky sedět v prachu cesty a pokorně čekat, až mu spadne nějaký ten čtvrťák do rukou. On ale tím více křičel: Synu Davidův, smiluj se nade mnou!  Říkám si u toho, zda ten zástup tak trochu nepředjímá chování církve. Církve, která by měla být cestou k Bohu pro druhé lidi – a nikoli zátarasem! Kéž bychom se nestavěli mezi lidi a Krista! Kéž bychom se tohoto nebezpečí uměli vyvarovat!

Jako aktuální příklad takového zátarasu nemůžu nevzpomenout vlekoucí se proces s ruskou punkovou kapelou Pussy Riot. Asi jste to zaznamenali… Děvčata, která se svým společensky nevhodným chováním velmi připodobnila našemu Bartimaiovi. Tato kapela protestovala v moskevském pravoslavném chrámu Krista Spasitele proti novodobému cézaropapismu – tedy proti spřáhnutí světské a církevní moci v Rusku. V maskách a s kytarami uspořádala punkovou bohoslužbu. Refrén jejich protestsongu se mi vryl do paměti: Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina… Putina vyžeň, za což byly některé z nich odsouzeny k nepodmíněným trestům.

Zaujalo mne a zároveň popudilo, jaký trest by těmto rebelkám udělili věřící. „Odebrat děti, pětimilionovou pokutu a dva roky izolace v kolonii vesnického typu.“ Tak se třeba vyjádřil jeden z představených Ruské pravoslavné církve. Ano, jistě to byl nevhodný protest… Jistě to bylo bartimaiovské volání, které mnohé lidi naštvalo. Ale v tom jejich volání měli právě věřící (a nikdo jiný!) rozpoznat a ocenit tu hlubokou touhu po Bohu a po jeho zásahu do světového dění! A ne ta děvčata povrchně a moralisticky odsoudit.

Církev má být otevřenou cestou k Bohu – a ne zátarasem na této cestě! A je mi sympatické, že nakonec ty zástupy v našem příběhu prohlédly. Že poslechly Ježíše a na jeho příkaz se jeho blízcí vydali za Bartimaiem. Na příkaz Ježíšův přestali ohrnovat nos nad nevhodností Bartimaiových projevů a sami ho vyzvali: Vzchop se, vstaň, volá tě!

Je to velmi silná výzva. Řecké sloveso „tharsein“, „vzchopit se“, se tehdy používalo jen v souvislosti s Boží pomocí. Tedy: Seber se! Bůh je ti nablízku! A pak ten další příkaz: „Vstaň“ – při kterém nám zase okamžitě vytane na mysli „vstání z mrtvých“. Ano, Bartimaios má ve své blízkosti Boha. A obrazně řečeno vstává z mrtvých. Vždyť jeho život do této chvíle byl jen temnota a žebrota. Nyní má naději, že se všechno změní! Proto samou radostí vyskočí. Vyběhne. A dokonce odhazuje svůj plášť! Což je významný detail.

Pláštěm se žebráci v noci přikrývali. Byl to kolikrát jejich jediný majetek. Bartimaios odhozením svého pláště vyjadřuje naprostou důvěru v Kristovu pomoc! Vsadil na Syna Davidova všechno, co měl. Vždyť kdyby mu Ježíš nenavrátil zrak, svůj plášť by možná tento slepec už ani nenašel. To je víra! Kristus – anebo nic! A Ježíš pozoruje projevy jeho víry. A ihned se ho ptá: Co chceš, abych pro tebe učinil? Bartimaios mohl chtít jen almužnu, pár mincí… Ale on namísto toho chce vrátit zrak. Pane, ať vidím! Sebral veškerou svou odvahu přát si velikou věc!

I nás se ta Ježíšova otázka týká: Co vlastně chci, aby pro mě Bůh učinil? O co jej na modlitbách žádám? Mám odvahu prosit o věci, které mi přijdou nemožné, neuskutečnitelné? Anebo mám strach, že se spálím, že zažiji zklamání – a tak raději prosím jen o věci, u kterých se z mého pohledu Pán Bůh moc nenadře? Nad tím se čas od času musíme zamýšlet.

Pane, ať vidím!, odvážně vyjádří Bartimaios své nejhlubší přání. A Ježíš mu na to odpoví: Jdi, tvá víra tě zachránila.  Věříš – a proto tě uzdravím. Na základě tvé víry, kterou jsi prokázal tím, jak trapně jsi na mě volal, s jakou pohotovostí jsi ke mně přiběhl, že jsi nechal své jmění ležet v prachu cesty… Svou víru jsi prokázal. Spolehl ses na jedinou kartu. A ta ti vyšla.

Bratři a sestry, na závěr bych se chtěl zastavit u té Ježíšovy výzvy: Jdi. Ježíš říká Bartimaiovi doslova: Odejdi. Zrak navrácený máš. Už vidíš. A můžeš si jít, kam chceš. Ježíš Bartimaia nezve na společnou cestu. Neříká mu: Já jsem tě uzdravil, ty mě následuj. Dává mu volnost, svobodu. Neváže ho na sebe tím mafiánským způsobem, který někdy my užíváme vůči našim blízkým: Já jsem ti pomohl, a ty mně budeš odteď sloužit.

Je to pro mě důležité místo. Ježíš dává člověku svobodu, nechává jej v klidu si vybrat, jakou cestou se vydá. Riskuje tím, že se Bartimaios otočí a půjde si skutečně po svých. Nechce na něj uplatňovat žádné násilí, žádný nátlak. Ale v této Kristově slabosti je právě ta největší síla. Tím si totiž náš Pán zajišťuje, že za ním půjdeme svobodně a ne z donucení. Tak, jak to nakonec čerstvě uzdravený Bartimaios učinil.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkuji ti za dar skutečného zraku. Děkuji ti za všechno, čím jsi můj život obohatil. Děkuji ti, žes mě nikdy k následování nenutil. A prosím, abys mi dával sílu jít za tebou svobodně, radostně a zodpovědně. Amen.