Kázání ke stažení v MS Word

I. čtení: Ex 20,1-17             Neděle 27.1.2013             Hlavní (II.) čtení: Ex 20,2

Milí bratři, milé sestry, rád bych se teď několik nedělí věnoval právě výkladu Desatera. Je určitě dobré, když si čas od času znovu promyslíme samotné základy naší víry, našeho křesťanského vyznání. Je užitečné vracet se k pramenům křesťanského způsobu života. Mezi tyto základy, mezi tyto prameny bezesporu patří právě Boží Desatero. Hned vedle Modlitby Páně a Apoštolského vyznání víry.

Srovnejme hned v úvodu „popularitu“ těchto tří textů mezi křesťany. Zatímco naši předkové uměli všechny tři nazpaměť – my už většinou známe jen ten „Otčenáš“ a to „Věřím v Boha“. Čím to je, že se nám Desatero jaksi vytratilo z paměti, anebo dokonce vůbec do té paměti nevstoupilo? Má to jen tu zcela praktickou příčinu? A sice že se Modlitbu Páně společně modlíme při každých bohoslužbách a Apoštolské vyznání víry alespoň jednou do měsíce při přípravě na večeři Páně? Anebo za tím faktem, že křesťané už téměř Desatero neznají, stojí hlubší důvod?

Vždyť když se řekne slovo „Desatero“ – automaticky k němu připojíme ten tradiční přídavek: „přikázání“. Desatero Božích přikázání. A přitom v samotném biblickém textu není o „přikázáních“ ani zmínky! Správně překládají Kraličtí: I mluvil Bůh všecka slova tato. Řeč je tu o Božích „slovech“. Nikoli o příkazech, zákazech, nařízeních. Bůh promluvil slova. Nevydal tehdy na Sínaji nějaký zákoník, jak se má obyčejně za to. My, lidé 21. století, jsme velmi citliví na omezování svobody. Úzkostlivě si hlídáme svou vlastní volnost a nezávislost. A proto kolikrát těžce neseme příkazy a zákazy autorit, to jejich překračování našeho posvátného prostoru, jejich narušení naší svobody. Ať už se jedná o členy rodiny, zaměstnavatele, učitele, nebo třeba naše zákonodárce. A tuto naši citlivost na osobní svobodu přenášíme i na Boha. Ani on nám přece nemusí radit, natožpak přikazovat. Bůh je tu přece proto, aby nás dostal do nebe. Ale na zemi, tady a teď, bychom si rádi dělali, co se nám zlíbí, nebo co podle vlastního uvážení pokládáme za nejlepší. A přikázání – i kdyby nakrásně přicházely od Boha samého – jen obtížně snášíme.

A navíc jsme my, protestanté, zvlášť vysazení na starozákonní etiku. Pořád u nás převládá přesvědčení, že když se Kristus stal koncem Zákona, tedy není třeba Starý zákon číst, dodržovat, brát příliš vážně. Rádi se oháníme tím starým klišé: milost zrušila Zákon; víra zrušila skutky; evangelium Kristovo zrušilo starozákonní zbožnost. A Boží přikázání – i přesto že jsou Boží – už nemusíme znát, ctít a podle nich žít. Přece stačí, když vyznáš… svými ústy Ježíše jako Pána… a budeš spasen. (Ř 10,9)

Tak ještě jednou, aby to dnes nezapadlo: Desatero není deset Božích přikázání, ale Deset Božích slov. A jakých slov! Deset radostných zpráv! Deset částí jednoho evangelia, radostné zvěsti.

Desatero – to je totiž předně Boží evangelium. Radostná zpráva pro všechny, kteří ji chtějí slyšet, kteří jí chtějí naslouchat. Desatero totiž člověka o svobodu neobírá. Desatero naopak osvobozuje, přináší a dává svobodu. Bůh skrze těchto svých deset slov zjevuje a umožňuje člověku žít opravdu svobodně, být jako Bůh, podobat se mu. Takže žádný Zákon, kterého se tak štítíme a kterému se vyhýbáme! Ale evangelium o svobodě Božích dětí, které tolik potřebujeme. To je Desatero!

Vždyť radostná zvěst se objevuje už v tom úplně prvním slovu celého Desatera. Jak zní to slovo?... Já. My si často myslíme, že Desatero Bůh pronesl kvůli nám, kvůli člověku. Pro mě a kvůli mně. Jsme vlastně zvyklí takto uvažovat o všem, co se náboženství týče. Bible – ta je tu pro nás - abychom si uchovali věčný život. Bohoslužby – ty jsou tu pro nás – abychom se mohli povzbudit. Modlitba – ta je tu také pro nás - abychom přímo cítili Boží blízkost a byli naplněni boží energií. Duchovní písně – ty jsou tu také pro nás – abychom na chvíli přestali myslet na naše starosti a zazpívali si pro radost. A tak dál…

Desatero je ale v první řadě o Bohu. Bůh zde mluví! A Bůh zde mluví sám o sobě! O tom, co on učinil. O tom, co se rozhodl člověku darovat. O tom, co se rozhodl pro člověka vykonat. Já. Já, Hospodin. Už toto první Boží slovo nás osvobozuje. Osvobozuje nás od zahleděnosti do nás samých, do našich problémů, do našich starostí. Ani v Desateru, ani v celém křesťanství nejde předně o nás. Nejde předně o mě, o mé spasení, o mé potřeby, o můj pokoj a klid, o mou seberealizaci, o mé povznesení a povzbuzení, o nasycení mého duchovního hladu.

Předně tu jde o Boha. O to, aby bylo posvěceno Boží jméno. O to, aby se děla Boží vůle. O to, aby přišlo Boží království. O to, aby Bůh požíval cti i slávy, která mu právem náleží – a to nejen až na konci věků, ale - díky nám - už v tomto věku, tady a teď. Nejen v nebi, ale už tady, na zemi. V našem životě jde tedy především o Boha. Ne o nás. To Boží úvodní představení: Já, Hospodin – to nás osvobozuje od naší sobecké zahleděnosti do sebe sama. Už skrze toto slovo nám Bůh dává možnost k „pokání“, tedy ke změně pohledu. Možnost trošičku odhlédnout od sebe a svých potřeb a zaměřit se na Boha samého. Přináší to skutečnou úlevu, radost a pokoj. Ale na druhou stranu, hned slyšíme z Božích úst: Já Hospodin, jsem Bůh tvůj. Bůh tvůj… Už zde Hospodin naznačuje svou sounáležitost s člověkem. Svou solidaritu, soucítění s lidmi. Svůj záměr být nám nablízku, být s námi, projít s námi náš život – od začátku do konce. Já jsem Bůh tvůj – to je opět velmi krátké, ale naprosto základní evangelium pro každého z nás. Hospodin se rozhodl být „Bůh tvůj“. Vždyť mohl zůstat Bůh svůj! Bůh jen pro sebe. Bůh, který se nevměšuje do osudů lidí. Bůh, který je po právu zahleděný do své vlastní dokonalosti a pokřiveného stvoření si už nevšímá. Bůh, který si nešpiní ruce s lidmi a tím pádem se od nich nedočká žádné rány pod pás. Mohl by zůstat Bohem svým a nezažívat lidský nevděk, lidskou nevěru, nebýt účasten mezilidské nenávisti, vzájemného „škodění“, útlaku a ničení. Bůh nemusel být „Bůh tvůj“.

Ale přesto: Já Hospodin, jsem Bohem tvým. Rozhodl jsem se být tvým Bohem. Protože jsem si tě zamiloval, protože mi na tobě záleží. Je to nepochopitelná milost, nepochopitelná láska, kterou slyšíme z Desatera, ale samozřejmě také z celé Bible. Budu procházet mezi vámi a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, říká Bůh třeba v knize, kterou vždycky rádi obejdeme, v knize Leviticus. (Lv 26,12)

Dobře. My ovšem žijeme v době, která si ze slov příliš nedělá. Každodenně nás bombardují sdělovací prostředky i lidé kolem nás - právě „slovy“. Slovo pro nás namnoze ztrácí význam, svou důležitost. A proto jsme rádi, když ten, kdo něco říká, si také za svými slovy stojí. Slova podpořená činy – to na nás teprve platí! I Bůh sám si je vědom, že pouhá slova nestačí. Je potřeba činů. Proto také Bůh sám sebe představuje dál. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Hospodin, který svůj lid vyvedl z Egypta, z domu otroctví… Ale copak se nás toto sdělení nějak přímo dotýká? Vždyť Hospodin zde hovoří o událostech, které se staly kdysi dávno a někomu jinému. Má to tedy pro nás nějakou závaznost? Jistě že má. V první řadě nesmíme podlehnout našemu dělení času na minulost, přítomnost a budoucnost. Hebrejština nic takového nezná. Takže klidně můžeme tento Boží výrok přeložit v přítomném čase: Já tě vyvádím z Egypta.

No dobře, ale copak my jsme někdy byli otroky v Egyptě, aby nás odtamtud musel Hospodin vyvést? Jistěže byli! Egypt, hebrejsky Micrajim, není v Bibli jen geografickým názvem. Nejedná se o pojmenování nějakého místa. Micrajim není totéž jako Česká republika, nebo Přerov. Micrajim je odvozenina ze slovesa c-r-r. A to znamená „tísnit, sužovat“. Egypt je tedy v Písmu spíše „stav“, než nějaké místo. Hospodin nás vyvádí z toho, co svírá, co nás souží, z toho, co nás jinak semele. Hospodin vysvobodil svůj lid doslova z „dvojího útlaku“, z „dvojího sevření“.

Dvojí sevření… Tento stav moc dobře známe. Popisujeme jej obrazně jako „sevření do kleští“, nebo „drcení dvěma mlýnskými kameny“. Tak se cítíme třeba v komplikovaných mezilidských vztazích. Uprostřed svou znepřátelených stran, dvou znepřátelených lidí. Když poslechneme jednoho, druhý se na nás bude zlobit. A když poslechneme druhého, ten první se na nás bude zlobit. Z toho vítězně vyjít nemůžeme. Jiným příkladem je třeba zadluženost. Lidé dluží peníze. A proto, aby mohli alespoň část dluhu splatit, půjčí si určitý obnos zase jinde. Takže dluží peníze někomu jinému.

Jsem sevřený do kleští. A sám od sebe nemám mnoho sil, nemám šanci se z tohoto špatného stavu dostat, vymanit se z něj. To je Micrajim, to je Egypt. Stav ohrožení, nebezpečí. Stav, ze kterého nám může pomoci jen někdo jiný. A tím jiným, tím druhým je Hospodin. To on přichází člověku na pomoc. To on vyvádí z útlaku, ze sevření. A nejen z projevů a důsledků hříchu. Ale z hříchu samého, jakožto kořenu všeho sevření, veškerého útlaku, bezmoci – a nakonec i smrti.

A proto můžeme i my s vděčností přijímat to Boží ujištění: Já tě vyvádím z Egypta. Já tě vyvádím z domu otroctví a přivádím ke svobodě. Já tě vyvádím ze smrti a přivádím k životu. Tak to vyjádřil už Kalvín: „Bůh osvědčuje na každý den svou moc tím, že své vyvolené… vysvobozuje z otroctví hříchů, jež se obrazně skrývá pod jménem Egypta, a když je vytrhuje z pouť ďábla, který jest duchovním faraonem.“ (Instituce, s. 27) Hospodin se právě v naprosté lidské bezvýchodnosti prokazuje jako Bůh. Hospodin vládne nad bezvýchodnou situací. A tou nejhlubší bezvýchodnou situací je právě náš hřích, do něhož se člověk dostal a ze kterého sám sebe nevyvede. Odtud Bůh vysvobozuje, odtud Bůh vyvádí. To prokázal tehdy tím, že vyvedl zotročené Izraelce z Egypta, z područí faraonova. To prokázal tím, že v Ježíši Kristu nás vyvedl z hříchu a smrti a daroval nám spravedlnost, svobodu a život.

Milé bratři, milé sestry, Desatero tedy není nějaký svazující soubor příkazů a zákazů. Je to slovo Boha, které nás ubezpečuje o jeho lásce k nám. Slovo Boha, který již pro nás mnoho udělal. Daroval nám pravou svobodu synů a dcer Božích. A navíc nám ukázal, jak máme nadále tu naši svobodu kultivovat, rozvíjet a prohlubovat. O tom svědčí ta další slova Desatera, nebo – chcete-li – ta další přikázání. Hospodinu totiž leží na srdci, abychom tu jeho darovanou svobodu nepromarnili, abychom z té vydlážděné cesty svobody neutekli zpět - do otroctví. Ale o tom budeme přemýšlet příště.

Modleme se: Hospodine, chválíme tě za to, že jsi nám vydobyl pravou svobodu, že jsi zpřetrhal pouta, kterými nás ovládal hřích. Ukazuj každému z nás, jak konkrétně máme tu tvou svobodu žít, a tak ti vzdát čest a slávu, která ti právem náleží. Amen.